Nebydleli spolu zas tak dlouho. Vlastně se původně domluvili, že se sestěhují spíš jen na zkoušku, a pokud to nebude klapat, zůstanou spolubydlícími, dokud se nerozhodnou jinak. Yoongi si o sobě nemyslel, že by byl bůhvíjak romanticky založený, ale přišlo mu, že s Jiminem je všechno tak nějak snadnější. 

Přestože se vztahu s ním upřímně trochu děsil – Jimin byl přeci jen člověk, který vyžadoval od svého protějšku stoprocentní pozornost a Yoongi se necítil na to, aby se někomu věnoval čtyřiadvacet hodin denně, nakonec to nebylo tak... děsuplné, jak se obával.

Jimin byl romantik. Měl rád vonné svíčky, měl rád různé ozdobičky, kytky – hlavně kytky – a měl až nebezpečnou obsesi na roztomilé hrníčky. A přestože Yoongiho všichni jejich společní známí varovali, že sám Jimin je jako taková kytička, kterou musí pravidelně zalévat, aby neuvadla, Yoongi zjistil, že Jimin je spíš kaktus.

Nepotřeboval tolik pozornosti. Stačilo mu přitulit se pod dekou a sledovat film, zatímco Yoongi mohl nerušeně pracovat na svém laptopu. Jimin měl perfektní načasování ozvat se ve chvílích, kdy věděl, že mu Yoongi může věnovat svoji pozornost, a v tu chvíli mu ji Yoongi opravdu věnoval rád.

Byli spolu téměř půl roku a druhý pokoj, který v bytě byl (kdyby náhodou nevydrželi být pár), sloužil jen jako skladiště nebo ložnice pro hosty.

„Jak se ti dnes psalo?" zeptal se Jimin, když se večer vrátil z práce.

„Hm," odpověděl Yoongi. „Mohlo to být lepší."

„Nejde ti to?" vzhlédl k němu Jimin.

„Spíš se dnes nějak nemůžu... hm, soustředit?" asi špatné počasí nebo tak něco – Yoongi si přišel unavený a roztěkaný. Všiml si, jak Jimin z tašky vytahuje větvičky. „Co to je?"

„Cestou domů jsem potkal paní, která je prodávala, prý by měly do Vánoc vykvést, pokud se o ně budu dobře starat," odpověděl Jimin a jal se hledat vázu, do které by větvičky uložil.

Yoongi ho zvědavě s poloúsměvem pozoroval, pročež k němu přešel a zezadu ho obejmul kolem pasu ukládaje si bradu na jeho rameno. Sledoval, jak Jimin aranžuje větvičky do vázy.

„Dej je na nějaké chladnější místo. A voda by měla být vlažná," řekl.

Jimin pootočil tvář: „Jak to víš?"

„V pohanských zvycích se jim říká barborky," promluvil Yoongi. Jako spisovatel měl opravdu široký rozhled o všem možném i nemožném a Jimin mu často říkal, že nechápe, kde všechny ty informace ukládá, že jemu samotnému by z toho jistě praskla hlava. „Mladé dívky je řezaly čtvrtého prosince brzy ráno s východem slunce, a poté se o ně staraly – pokud vykvetly na štědrý den, dívky mohly očekávat svatbu..."

Jimin Yoongiho poslouchal, na rtech mírný úsměv. A pak že není romantický. Naposled pohladil větvičku třešně a poté se v Yoongiho náruči přetočil tak, aby mu byl čelem. Zvedl ruce, obejmul Yoongiho kolem ramen a věnoval mu jiskřivý pohled.

„A co ty? Vezmeš si mě, když vykvetou?" zeptal se hravě.

Odpovědí mu byl pouze stejně jiskřivý pohled a úšklebek na rtech předtím, než si Yoongi přivlastnil jeho ústa ve vroucím polibku. Jimin spokojeně vydechl, vpletl Yoongimu prsty do vlasů a políbení mu opětoval. I kdyby barborky nevykvetly a Yoongi si ho nevzal, nebyl na světě nikdo, kdo by ho dokázal udělat šťastnějším. 

🎅🎅🎅

Vy mi dáváte těmi zadanými slovy, fakt že jo. Upřímně jsem měla trochu problém něco vymyslet, ale nakonec nápad přišel a já ho sepsala fakt poměrně rychle a dokonce ráda. Doufám tedy, že se příběh líbil! :3