Temari měla chuť s něčím praštit. Už dlouho se jí nestalo, aby musela v sobotu do práce. Od rána byla podrážděná a nevyspaná, navíc ji nechtělo nastartovat auto a přijela pozdě, potom se porouchala tiskárna, a nakonec jim kvůli počasí přestalo fungovat i připojení k internetu. Když před svačinou odešel i proud a ona si neměla jak udělat další kafe, nechybělo mnoho k tomu, aby se na všechno vysrala a odešla domů.

Práci nakonec přežila a statečně vydržela až do konce. Auto nastartovalo napoprvé – nejspíš díky tomu, že v podzemních garážích nebyla až taková zima. Zácpy taky nebyly nesnesitelné, a tak si Temari řekla, že nasírající situace si pro dnešek vyčerpala.

„Ano, zlato?" promluvila, když přijala hovor.

„Mohla bys skočit do krámu? Zapomněl jsem – "

Temari pevně sevřela volant a zhluboka se nadechla. Poslat svého snoubence doprdele nebyl zrovna nejlepší způsob, jak prožít zbytek sobotního večera.

Zabiju ho dřív, než se vezmeme, pomyslela si zoufale, když na křižovatce odbočila opačným směrem, než původně zamýšlela, aby se mohla vrátit k supermarketu, který projela chvíli předtím, než jí Shikamaru zavolal.

Když vystupovala před panelovým domem, v němž měli společný pronájem, a podívala se nahoru, kde mohla vidět světlo z kuchyně, doufala v jediné: že Shikamaru umyl nádobí, které ona včera nestihla. Jak ho ale znala, věděla, že to je jen zbožné přání, a že to čeká na ni. Snad aspoň něco uvařil a nepoužil k tomu veškerý obsah šuplíků a skříněk.

Zarazila se v momentě, kdy otevřela dveře bytu a do nosu ji udeřila příjemná vůně pomerančů a skořice. Překvapeně nahlédla do chodby. Světlo v bytě jí připadalo měkčí a teplejší a celkově měla pocit, že ji byt vítá vřeleji než obvykle. Nitrem se jí rozlil povědomý pocit, který ovšem nedokázala přiřadit, přestože tu myšlenku měla „na jazyku".

„Shikamaru?" zavolala do útrob bytu, zatímco se zouvala a sundávala si kabát.

Klíče položila na botník, popadla igelitku s nákupem a nejistě zamířila do kuchyně. K jejímu nesmírnému překvapení se nevelká místnost leskla čistotou. Na širokém parapetu stála mísa s čerstvým ovocem a Temari by přísahala, že v jejich bytě takovou mísu nikdy předtím neviděla. Kousek vedle stála hořící svíčka a Temari usoudila, že je zdrojem té příjemné vůně. Nic z toho ji však nerozhodilo tak, jako zlatobílá girlanda lemující záclonu, kterou Temari taky neznala. Měla krémový odstín a na sobě jemné vzory sněhových vloček. Závoj vánočních světýlek vypadal jako zářící sníh.

Položila tašku na linku, a nyní už plná očekávání zamířila přes protější dveře do obývacího pokoje. V zádech jehličky chladu a horka zároveň, v nitru jiskra nadšení a nevěřícnosti. Zůstala stát ve dveřích, oči dokořán, zrak přikovaný k obrovskému vánočnímu stromku v rohu místnosti. Tyčil se až ke stropu, kde ho zdobila svítící hvězda – stejně jako v kuchyni, i na něm byl závoj světýlek teplého světla, líně problikával jako mihotající se vločky. Vůně jehličí ji udeřila do nosu vzápětí. Strom byl živý.

„Líbí?" Shikamaru se u ní objevil jako duch, ale Temari měla oči jen pro strom, takže nezbyl žádný prostor k tomu, aby se lekla.

„Kdy... jaks to stihl...?" měl přeci přijít domů jen chvíli před ní.

„Vzal jsem si na dnešek volno. Ale kdybych tě neposlal do obchodu, nestihl bych všechno nachystat."

Temari na něj pohlédla: „Nic z toho jsi koupit nezapomněl..."

„Ne," zavrtěl hlavou. „Potřeboval jsem jen trochu času."

„To je," chytré, „ti podobné."

Shikamaru se zašklebil, ale škleb se rychle změnil na přívětivý úsměv. Kývl hlavou kdesi za sebe a Temari ztratila vítr z plachet podruhé. Jejich jídelní stůl vypadal jako z časopisu nejluxusnějších restaurací. Bílý ubrus se zlatým lemem, svíčky, ukázkové prostírání a –

„Tos nevařil, že ne..."

Shikamaru se zasmál: „To by kuchyň vypadala jinak."

Ráda by řekla něco typicky uštěpačného, ale neměla slov. Něco takového by od Shikamarua nečekala. Nepotrpěla si na romantická gesta a věděla, že její snoubenec taky na takové věci není. Přesto tady stáli, v perfektně nazdobeném bytě, obklopení tou omamnou vůní, která v ní podněcovala onen pocit, který s každou vteřinou rostl.

Nebyla si stoprocentně jistá, když Shikamaruovi řekla své ano. Zdálo se jí, že jsou oba přílišní kariéristé a tak trochu... chladní. Každý den se vracela do jejich společného bytu a něco jí chybělo.

Shikamaru k ní přistoupil, v ruce rudá růže.

Měla pocit, jako by ho dnes viděla poprvé. Nejspíš viděla, protože tuto jeho stránku neznala. Neměli výročí. Neměla narozeniny ani svátek, byla to jen obyčejná sobota, která začala jako jedna velká katastrofa a –

„Jsi neskutečný," usmála se, vzala si růži a nechala se políbit.

Pocit v jejím nitru se rozhořel jako věčný plamen – vzpomněla si, jak se jmenuje.

Domov.

🎅🎅🎅

Musím říct, že psát něco romantického je pro mě pořád trochu podivná záležitost, protože na romantiku příliš nejsem, ale tento kousek se mi kupodivu psal moc dobře. Doufám, že alespoň trochu splňuje zadání a že udělal radost. :3