A/N: Bohužel jsem neměla poslední dny vůbec čas na to, abych sepsala povídky do kalendáře, takže se pokusím je dopsat všechny v průběhu nejbližších dvou až tří dnů. Tuhle povídku jsem si užila maximálně, tak doufám, že se bude líbit. :3

🎅🎅🎅

Chovej se jako dáma, Seokjine! Kdovíproč se mu slova jeho někdejší spolužačky vyrojila v hlavě právě teď. Nejspíš proto, že měl silné nutkání se chovat jakkoli, jen ne jako dáma.

A cenu za nejlepšího zaměstnavatele roku získává... á... nikdo jiný, než Bůh Demolice, Kim Namjoon!

Zatracený-šprt-Namjoon, pomyslel si rozčíleně Seokjin, zatímco s nefalšovaným americkým úsměvem tleskal spolu s dalšími kolegy z branže. Mohl to být kdokoli – opravdu kdokoli! Ačkoli Seokjin věřil, že si tuto cenu právem zasloužil: ke svým zaměstnancům byl vstřícný, jejich platové podmínky byly na poměry Jižní Koreje více než slušné, dovolenou se jim snažil nezakazovat, pokud nešlo o opravdu krizové situace, apeloval na manažery všech poboček, aby se ke všem chovali stejně lidsky a bez rozdílů, všichni dostali vánoční prémie i třináctý plat a dárkový balíček plný výběrových produktů!

Přesto vyhrál zatracený-šprt-Namjoon a Seokjin si opět připadal jako ten pubertální chlapec s obličejem plným akné, který se snažil Namjoona předčit v čemkoli, do čeho se oba pustili. Učitele Namjoona milovali. Všechno, na co sáhl, bylo dokonalé (nejspíš proto, že ho nikdy neviděli urvat kliku od dveří, baterii umyvadla na pánských záchodcích nebo vysklít okno na chodbě ve třetím patře jen tím, že kolem něj prošel...!).

A ten zatracený parchant dokázal i svůj nedostatek proměnit v nejlepší kšeft pod sluncem a vydělat na tom jmění, které podle slov toho imbecila, který celý pořad moderoval, za letošní rok činilo přesně nula celé tři desetiny výdělku hrubého domácího produktu. Aby se neposral.

„Gratuluju," procedil skrze zuby sevřené do křečovitého úsměvu a potřásl Namjoonovi rukou.

„Děkuji, cením si toho," odpověděl Namjoon a usmál se zpátky – k Seokjinově vzteku upřímně.

Zatracený bastard Namjoon si Seokjina sotva pamatoval. Byl úplně jiná liga, jak by mnoho lidí řeklo. Ve škole si Seokjina skoro nevšímal, a nyní, o celých patnáct let později, kdy akné dávno zmizelo a Seokjin patřil mezi nejatraktivnější muže Jižní Koreje (k jeho nelibosti Namjoon taky, a i tady nad ním doprdele vyhrál?!), už bylo nejspíš pozdě se připomínat (asi si to nepamatuješ, ale to já jsem ti na skříňku namaloval toho obrovského čuráka).

Odešel s nepořízenou. Nevyhrál ani cenu za kuchaře sympatie (zatracený Park Chanyeol a jeho štěněcí kukuč), ani za novinku roku (protože nějaký posraný Kim Minseok se vytasil s novým řetězcem Black Pearl), ačkoli otevřel nové pobočky zaměřující se na dorty, zákusky a všemožné pečení zahrnující sladkosti z celého světa.

🎅🎅🎅

Seokjin soptil. Doslova hrozilo, že mu exploduje hlava. Když se dozvěděl, že Kim Namjoon přijal zakázku na demoliční práce na jeho PRVNÍ restauraci, která sice nikdy nebyla doopravdy jeho a byl v ní spíš kuchařem než majitelem, ale pořád to byla jeho PRVNÍ restaurace, ve které začala jeho kariéra. Stará budova už byla na spadnutí a bylo potřeba ji přestavět. Proto měl zasáhnout Kim Namjoon a jeho úžasná demoliční firma s cenou za nejlepšího zaměstnavatele roku na zdi v jeho kanceláři.

Díky známostem se povedlo Seokjinovi sehnat klíče, a tak teď stál uprostřed prázdné kuchyně. Rozhlížel se po zdech a vzpomínal na všechny vařečky, bylinky, koření... zkrátka na vše, co nyní holé zdi nabízely, když restaurace vzkvétala. Prsty přejel po chladné desce s nánosem prachu na povrchu a povzdechl si. Nebyla to příliš velká kuchyň, sotva se v ní zvládlo pohodlně obracet pět kuchařů a pár pomocníků. Ani sál za dveřmi nebyl kdovíjak velký a s přehledem ho i v největší špičce snadno obsloužili tři číšnici, ale...

Kdyby nebylo této restaurace, nikdy by se nedostal tam, kde byl teď. Věděl to s naprostou jistotou, protože v době, kdy nastoupil, neměl žádnou praxi a všechny ostatní restaurace jeho žádosti razantně odmítly nebo mu nabízeli pozici umývače nádobí a uklízeče. Děkuju, neprosím.

Vzhlédl – na zdi vedle dveří cedule s názvem restaurace a pod ní hrdě se třpytící hvězda. S úsměvem na rtech k ní přešel, zvedl ruku a prsty setřel nános prachu. Hned se třpytila víc. Teď měl Seokjin hvězdy tři, restauraci s vlastním názvem a jmění, které nedosahovalo žebříčku hrubého domácího produktu, ale... vlastně byl šťastný. V podstatě. Někde uvnitř sebe měl pocit, že nedosáhl svého cíle. Že je pořád nedostatečný, že tam někde chybí něco, co ještě neudělal a co mu bránilo posunout svůj život dál. Ale byl šťastný. Ano, byl.

„Netušil jsem, že tady ještě někdo bude."

Škubnul sebou a skoro vykřikl, když se za jeho zády ozval hlas. Neslyšel nikoho přicházet. Když se otočil, krve by se v něm nedořezal.

„Co ty tady děláš?" vyjel útočně.

Kim Namjoon trhnul rameny a odvrátil od něj zrak: „Vždy, pokud je to možné, chodím sám kontrolovat budovy, které mám demolovat."

Oh, pravda, uvědomil si Seokjin, někde už tuto informaci slyšel. Měla co dočinění s důvody, proč zatracený Kim Namjoon vyhrál tu zatracenou cenu.

„Hm," udělal jen a dál se na muže mračil.

Namjoon chodil po kuchyni, jako by mu patřila, a zkoumal zdi a nábytek. Nejspíš všechno analyzoval stejně jako vždycky. Možná proto byl tak dobrý. Vysoké IQ a výpočty a strategie se mu musely nechat. Myslí se mu prohnala dávná vzpomínka, kdy zaslechl své dvě spolužačky mluvit o všech Namjoonových přednostech. (Víš, že si pamatuje celé číslo pí?) Měl chuť se rozesmát nahlas, ale nejspíš by působil jako blázen.

„Spíš já bych se měl ptát, co děláš na místě, kde na dveřích je páska zákaz vstupu?" otočil se na něj najednou.

„Co je ti do toho?" vyštěkl dřív, než tomu stihl zabránit.

Namjoon tázavě zvedl obočí. Seokjina jeho klid přiváděl k šílenství. Vždycky byl takový. Pokaždé, když se Seokjin jako student rozčiloval, pokaždé, když na něj bonzoval učitelům, aniž by to mělo nějaký efekt, pokaždé, když se ho snažil něčím konfrontovat nebo rozčílit, Namjoon to vzal s naprostým klidem a lhostejností. Stejně jako teď.

Klid, Seokjine, chovej se jako dáma, připomněl si.

„Tady jsem začínal," řekl nakonec rezignovaně. „Moje první práce, moje první restaurace. Chtěl jsem se sem ještě podívat, než to tady roztřískáš na sračky."

„Rozumím," pokýval hlavou Namjoon. „Přesto by ses neměl zdržovat, za pár hodin přijedou lidi a začnou to tady rozebírat. Musí nejdřív všechno odvézt, a až potom – ah."

Namjoon se zarazil sám dřív, než po něm Seokjin stihl vyjet, že ho tyhle hovna vůbec nezajímají. S neštěstím v duši se rozloučil se zdmi restaurace i s nábytkem, a bez jakéhokoli pozdravu prošel kolem Namjoona, aby mohl co nejrychleji vypadnout. Vřel v něm vztek i lítost zároveň.

🎅🎅🎅

Bylo 24. prosince a Seokjin postrádal vánoční náladu. Za rodinou to bylo daleko, jeho přátele měli dávno své polovičky a chtěli s nimi strávit svátky, a i když byl pozván na vánoční trhy na náměstí před COEX, moc dlouho tam nevydržel. Což o to, Kibum byl skvělý společník, ale momentálně rozjížděl nějaký nový kšeft a huba se mu celou dobu nezavřela, jak zahlcoval Seokjina informacemi o tom, jaké má plány do roku 2025.

Nakonec se od svého kamaráda odpojil ve chvíli, kdy se k nim přidali Minho a Taemin, a Kibum přesunul svou pozornost na ně, aby jim mohl vylíčit celý svůj příběh od začátku. Že se Seokjin zdekoval, si všiml až druhý den dopoledne, ale to už je jiný příběh.

Seokjin se zamračil, když mu v devět hodin večer zazvonil zvonek. Na chvíli se vyděsil, že se k němu snaží dostat Kibum, aby mu sdělil další podrobnosti svého plánu a zvažoval, že vůbec neotevře, ale zvonek se ozval opět.

Ve chvíli, kdy otevřel dveře, čelist mu překvapením poklesla. Přímo před ním stál zatracený Kim Namjoon v celé své kráse a v obou rukách držel tašky. Jednu na první pohled obsahující alkohol, druhou... dárek?

„Co... co tady děláš?" zeptal se naprosto šokovaně. „A jak víš, kde bydlím?"

„Mám své kontakty," usmál se Namjoon. „A taky jsem ti něco... ehm. Přinesl. Můžu dál?"

„V devět večer?" otázal se nepříjemným tónem Seokjin, ale i tak ustoupil od dveří a nechal Namjoona vejít.

Svůj podíl na tom měla ta taška, která jistojistě skrývala alkohol a Seokjin se dnes doopravdy potřeboval napít – ten litr svařáku na trzích už vyprchával.

„Ruším tě od něčeho? V devět večer?" zeptal se trochu posměšně Namjoon.

„Od spánku třeba? Od práce? Od milostné předehry s partnerem?" odvětil nevrle.

„Máš na sobě sako, notebook leží vypnutý na konferenčním stolku a na milostnou předehru máme oba příliš mnoho oblečení," odpověděl se zenovým klidem Namjoon.

Seokjinovi došla slova. Namjoon se zatvářil velmi samolibě a podal Seokjinovi dárkovou tašku. „Napadlo mě, že by ti to mohlo třeba nějak... udělat radost? Nebo taky ne, ale nemocnice je kousek, takže případnou frakturu lebky bych nějak... ehm. No nic. Veselé Vánoce. Asi."

Seokjin tašku opatrně přijal – málem mu vypadla, jak byla těžká. Co do ní kurva dal?! Ale aspoň už chápal poznámku o fraktuře lebky – A PROČ se s ním vlastně baví tak FAMILIÁRNĚ?! Vždyť se neznají! Nebo jako znají, ale...!!!

„Oh," Seokjinovi došla slova podruhé, když vytáhl onen předmět z tašky.

Cedule s názvem restaurace a jednou třpytící se hvězdou. Těch emocí, které se v něm prohnaly, bylo hned několik, a sám je všechny nedokázal přesně určit. Zlost, smutek, lítost, vděk, dojetí...? Zaštípalo ho v očích, když vzhlédl k Namjoonovi.

„Já... děkuju," hlesl.

Namjoon se spokojeně usmál a pozvedl ruku s taškou s vínem. Seokjin opřel ceduli o kachličky za kuchyňskou deskou, skoro až láskyplně se na ni podíval, a poté se natáhl pro skleničky a pokynul Namjoonovi, aby se posadil na barovou židli. Sám se posadil hned vedle pokládaje láhev na kuchyňský ostrůvek.

„Je mi trochu blbý, že... no. Já ti nic dát nemůžu. Ani nechápu, proč jsi tady. Nedává to žádný smysl," blábolil.

Možná to přehnal s tím svařákem a tohle byl jen sen? Noční můra? Kdoví? Nikdy by ho nenapadlo, že zatracený Kim Namjoon přijde k němu domů a bude s ním chtít... trávit Vánoce? Ne, tohle fakt smysl nedávalo.

„Neplánoval jsem to," odpověděl Namjoon. „Jen mi přišlo, že ti na té restauraci hodně záleží a že bys byl rád, kdybys měl na ni nějakou památku nebo tak něco."

„Proč? Vždyť mě ani neznáš, může ti to být fuk, jak se cítím," zašklebil se Seokjin.

„Opravdu?"

„Co opravdu?" nechápal Seokjin.

„Ocásku Jine," vyslovil Namjoon pečlivě.

Seokjin se zhluboka nadechl, vzedmulo se v něm snad VŠECHNO. A pak dlouze vydechl a rozesmál se. Trochu hystericky, trochu rozezleně, trochu úlevně.

„Takže si mě pamatuješ," zhodnotil. „Tak to je v píči."

„Na tebe opravdu zapomenout nejde," Namjoon se napil.

„Kdykoli jindy a komukoli jinému bych řekl, že mě to těší, ale u tebe si nejsem jistý..." řekl upřímně.

Proboha, reálně trávil svátky s Namjoonem? Se zatraceným bastardem Namjoonem? Svět se zbláznil, jinak si to neuměl vysvětlit.

„Bylo to milé," usmál se Namjoon.

„Jako co?"

„To, jak jsi za mnou pořád běhal, člověk by řekl, že jsem se ti líbil nebo co," zapřemýšlel Namjoon.

Líbil, haha.

„To sotva," utrousil Seokjin.

„Ty ses mi líbil," řekl jednoduše.

Haha. Líbil. Jasně.

„Pane, vypadal jsem jako velký chodící kráter..."

„Vypadal jsi jako někdo, kdo je odhodlaný dosáhnout svého cíle. I když tvé cíle byly... roztomilé."

„A právě pro tuhle aroganci je úplně absurdní, aby ses mi kdy líbil," vysvětlil Seokjin.

Že prý líbil. Ty vole, větší sračku neslyšel.

„Když chceš dosáhnout svých cílů, musíš být tak trochu had. Tak trochu arogantní. Tak trochu nad věcí. Nevzdat se jen proto, že zatracený-šprt-Kim-Namjoon dostal ocenění za zásluhy školy, zatímco tys nedostal vůbec nic."

Seokjin se zamračil, zatnul pěsti. Jak vůbec ten chlap ví, jak mu Seokjin říkal?! Jasně, že mu to musel někdo říct, ale i tak: JAK TO KURVA VĚDĚL?!

„Nevzdal jsem se," řekl jen.

„Ne?"

„Ne."

„Dobře."

Co to dělám? Co je tohle za situaci? Seokjin si vážně připadal jako v nějakém zatraceném snu. Plném zatraceného Kima Namjoona. Fakt si zase připadal jako středoškolák, jehož sny opravdu byly plné zatraceného Kima Namjoona, a nebyly to ani trochu nevinné sny. Myslel, že z toho vyrostl. Haha.

„Nechci s tebou bojovat, nikdy jsem nechtěl," prohlásil Namjoon. „Ale líbilo se mi to. Všechna tvá pozornost. Už na škole. Bylo to... osvěžující. Všichni mě obdivovali, všichni mi lezli do zadku. Ty ne."

Proč. Mi. Tohle. Říká.

Seokjinovo srdce s hlasitým buch-buch mlátilo do hrudního koše.

„Vlastně jsem rád, že jsme se potkali a že jsem tak dostal příležitost za tebou přijít."

Seokjin málem zaječel, když Namjoon překryl jeho dlaň svou. To gesto mu způsobilo husí kůži. Zatracený Kim Namjoon na něj sahá.

Na milostnou předehru máme oba příliš mnoho oblečení.

Udělalo se mu trochu mdlo a začalo mu být až příliš horko. Kruci. Tohle je fakt na hovno situace. Měl by přiznat barvu? Nebo si z něj Namjoon jen střílí, aby ho pak mohl veřejně ponížit?

Seokjine, ty idiote, je ti pětatřicet. Chovej se jako dospělý. Mysli jako dospělý.

„Líbil ses mi. Obdivoval jsem tě. Chtěl jsem se ti vyrovnat – chci se ti vyrovnat, sakra. Nechápu, jak můžeš být tak – všechno! Není to fér. Máš všechno, co já chci, vždy jsi měl všechno, co já chci...!" dobře, ten svařák nejspíš ještě nevyprchával – tohle by střízlivý nikdy neřekl.

„Tak v tom případě," Namjoon vstal, udělal krok k Seokjinovi, položil dlaně na jeho pas a sklonil se k němu. „Nebylo by jednodušší, kdybys měl mě?"

Oh. Můj. Zatracený. Bože.

„Moc si," hlas mu zakolísal, „věříš."

„Vážně?" usmál se Namjoon, pevněji stiskl Seokjinův pas, až se muži zadřel dech v plicích. „Tak mě zastav."

Nezastavil ho.

Jednoduše proto, že ve chvíli, kdy ho Namjoon políbil na ústa, jeho mozek vypověděl službu a jeho tělo pozbylo schopnosti se jakkoli... cokoli. Zmohl se na jediné – obejmout Namjoona kolem ramen a umřít v okamžiku, kdy Namjoon ty své obrovské dlaně položil na jeho bedra a pevně si ho přitáhl tělo na tělo.

Oh-bože.

Seokjin zavřel oči, tiskl se k Namjoonovi jako k poslední záchraně a chtělo se mu křičet nedostatkem, protože měl pocit, že ho k sobě Namjoon tiskne příliš málo, že ho líbá příliš málo – vnořil mu prsty do vlasů, zaklonil hlavu, přimkl k němu svá ústa, celou svou existencí prosil o víc. Polibky zdivočely, oblečení lítalo, doteky pálily. Seokjin se třásl, srdce bilo jako splašené, Namjoonovo jméno padlo během večera z jeho rtů snad tisíckrát.

O rok později, u vánočního stromku, s Namjoonovými pažemi kolem pasu, s cenou za nejlepšího zaměstnance roku a cedulí s názvem a jednou hvězdičkou uloženými vedle sebe na poličce, mohl Seokjin s jistotou říct, že je doopravdy šťastný.