Sněžilo, když Hermiona odcházela z ministerstva. Ruce zaražené hluboko v kapsách, obličej skrytý v pletené šále fialové barvy. Mohla se domů přemístit, jistěže mohla. Ale po celém dni stráveném mezi zdmi kanceláře, v jednom kuse attackovaná dopisy, dotazy, příkazy a kdovíčím ještě, potřebovala na vzduch. Projít se alespoň kousek, než se promrzlá vrátí domů.

Už teď v uších slyšela káravé „zase jsi celá promrzlá" a „vždyť jsi kouzelnice". Usmála se. Věděla, že nic z toho není myšleno špatně, věděla, že ta slova jsou skrz naskrz protkaná starostí. Věděla, že hned poté ji bude do dlaní hřát hrnek s čajem, obývák provoní šalvěj a něžné políbení polaská její rty.

„Víš, že to nemám ráda," odpoví pak tiše v návaznosti, usměje se a dovysvětlí tisíckrát vyslovenou větou: „Když jdu v zimě ven a necítím mráz, mám pocit, že to není skutečné. Že žiju ve snu..."

Sníh křupal pod nohami, když vstoupila na neudržovaný chodníček vedoucí do parku. Nedaleko pištěly mudlovské děti, stavěly sněhuláka. Vždy chtěla děti. Možná proto si vzala Rona doufajíc, že ucelená rodina jí dá pocit domova, který ztratila, když vymazala svým rodičům vzpomínky. A i když je později našla, i když se pokusila to vrátit, už nikdy to mezi nimi nebylo takové jako předtím.

Marné sny, nejspíš. Hermiona zastavila, rozhlédla se. Uprostřed parku zamrzlé jezero, pár dětí na bruslích se odvážilo pokoušet štěstí – ještě nebyla až taková zima. Jejich rodiče opodál bedlivě sledovali každý jejich pohyb, připraveni zasáhnout. Stála s dívala se a vzpomínala na všechny ty dny, kdy cítila, že klame sama sebe, že klame všechny kolem.

Rozvedli se. Netrvalo to ani tak dlouho. Ron nebyl rodinný typ, a Hermiona nejspíš jen díky tomu necítila výčitky, že mu nalhávala vlastní lásku. Možná to ani nebyla lež, měla ho ráda. Ale vzala si ho, protože se to tak nějak očekávalo. Její dětské zaláskování do jednoho z jejich nejlepších přátel bylo jen iluzí.

A pak, pak potkala Levanduli. Bylo to před dvěma lety. Překvapilo ji to. Když dívku viděla naposled, ležela s nevidomýma očima na chodbě Bradavic napadena vlkodlakem. Ani ji nenapadlo přemýšlet nad tím, zda náhodou není naživu. Nebyl čas zastavovat se u padlých, měla tehdy úkol. Všichni měli.

 Povídaly si spolu nad šálkem horkého čaje v obyčejné mudlovské kavárně. Hermionu ani nenapadlo, že by s dívkou našla společnou řeč – křivdy z minulosti se někdy překousávaly jen těžce. Nenapadlo ji ani to, že by všechno bylo jinak, než si myslela. Když vyprávěla o svém nevydařeném vztahu s Ronem, Levandule trpělivě poslouchala, na rtech mírný úsměv, nespouštěla z ní oči.

„Cos na něm vlastně viděla?" zeptala se jí poté Hermiona jen tak z ženské zvědavosti.

Na odpověď by ji nejspíš nikdo nepřipravil.

Tebe.

Její realita po tom jediném slově klopýtla, vybočila z perfektně nalajnovaného života, v němž se necítila úplná. Zhluboka se nadechla, srdce tlouklo. Ta vzpomínka v ní nejspíš zůstane věčná. I po dvou letech dokázala ten okamžik prožít opět, jako by znovu seděla v kavárně, pila čaj a její dech divoce zvedal hrudník.

Ledový vítr ji do obličeje vmetl sníh padající ze stromů, připomněl jí, jaká je zima, že už se stmívá a že je čas vrátit se domů. Pomalým krokem vstoupila mezi stromy v parku, nikým nerušena a nikým neviděna se s lupnutím přemístila.

V bytě bylo příjemně teplo, vzduch voněl pečeným masem, kořením a zeleninou, ale i vonnou svíčkou z parapetu v obýváku. Levandule vykoukla z koupelny, sjela Hermionu káravým pohledem.

„Zase jsi celá promrzlá!"

Hermiona nemohla zabránit širokému úsměvu. Levandule se zaksichtila a zavrtěla nad ní hlavou, ale když se Hermiona svlékla z kabátu a vešla za ní do koupelny, nechala se – ačkoli s brbláním – obejmout a políbit.

Sotva se uvelebila na sedačce, do dlaní ji byl vtisknutý hrnek s čajem, vzduch provoněla šalvěj a něžné políbení polaskalo její rty. Levandule poté ulehla, hlavu položila na její klín a obličejem se přitiskla k jejímu stehnu. Hermiona ji pohladila po vlasech, upila z horkého čaje a zavřela oči, plně vnímajíc každou vůni, každý dotek a každý úder srdce.

Byla šťastná. 

🎅🎅🎅

U tohoto příběhu jsem upřímně musela trochu zapřemýšlet, jelikož po zadání páru mě hned napadla jedna myšlenka, kterou jsem ale potřebovala nějak spojit s přáním, které bylo k zadání vyřčeno. Rozhodla jsem se na to jít trochu retrospektivně a spojit to všechno do jednoho celku. Doufám, že se mi to povedlo a že se příběh líbí. 

Já osobně jsem s ním spokojená, přestože je to snad moje první povídka na pár dívka/dívka. Abych byla upřímná, nečekala jsem, že to půjde tak snadno. :3