O několik úplňků později se Šantě narodila dvě koťátka. Jedna kočička a jeden kocourek. Pojmenovali je Levandulka a Blatoušek. Koťata rychle rostla a brzy se z nich stali učedníci, Levandulotlapka a Blatouch.

Také sněžnému klanu se od té doby dařilo. Klan s Modrým měsícem v čele prosperoval. Dostatek potravy zaručoval klanu dobré podmínky. Avšak nastal den, kdy se klan musel právě s tímto velitelem rozloučit.

Bylo krásné ráno jednoho období bezlistí. Slunce oslepovalo probouzející se kočky a příjemně je hřálo do kožíšků. Nic neříkalo, že by tenhle den měl být jiný než ty ostatní. Modrý měsíc rozdělil lovecké hlídky a sám se vydal v čele skupinky koček na obhlídku hranic s kouřovým klanem.

Tlapky mu chladil sníh, který tak nepříjemně křupal. Velitel se oklepal a obnovil spolu s ostatními pachové značky.

Do tábora nepřišli s prázdnou. Narazili na dvě menší veverky a hejno ptáčků, z nichž se jim čtyři podařilo ulovit. Tolik kořisti klan ocenil. V období bezlistí se moc kořisti nedařilo lovit, měli štěstí.

Modrý měsíc si vzal z hromady hraboše, kterého ulovila lovecká hlídka a posadil se vedle Šanty. Pacičkou k ní přistrčil hraboše. Záleskly se jí oči radostí a oba se do ještě teplého jídla pustili.

Po jídle si navzájem vyčistili kožíšky. Šanta vrněla a uživala si jemné pohyby Modrého měsíce. „Jsi ta nejkrásnější kočka, kterou jsem kdy potkal" zavrněl.

Poté se Modrý měsíc odebral do svého doupěte. Uvelebil se v mechovém pelíšku a začaly se mu klížit oči.

„Rozluč se" mňoukla na něj kočka, která se před ním znenadání objevila. Bylo to poslání od hvězdného klanu. Modrý měsíc se chtěl zeptat na víc, ale jak rychle se kočka objevila, tak taky zmizela.

Velitel neměl ani pomyšlení na další snění. Vyskočil z měkké podestýlky a šel obhlédnout tábor. Levandule, dříve Levandulotlapka cvičila na plácku s Žlutým pruhem Krápníkotlapku plížení. Učednici, se moc nedařilo, ale zlepšovala se.

„Je to mnohem ladnější, zlepšuješ se" pochválil jí Modrý měsíc a chvíli se na její snažení díval. „Učíte jí dobře" pochválil svá koťata, kteří teď již byli válečníky. Levandule zavrněla a otřela se o bok otci. Byla vidět její oddanost. Žlutý pruh po nich přátelsky hodil pohledem a dál se věnoval Krápníkotlapce.

Z léčitelského doupěte se ven vybelhala Slzná. Přestože předala místo léčitelky Mátě, chodila jí často kontrolovat, jako by snad ještě byla Máta učednicí. „Brzy se také vydá za hvězdným klanem" pomyslel si, když uviděl její starý prořídlý kožíšek.

Modrého napadlo, že se půjde jen tak projít. Ulovil myš a zahrabal jí pod sníh. Ani nevěděl jak, ale tlapky ho donesly až k obydlí dvounožců. Vzpomínal si, jak odsud jako malé kotě odešel. „Udělal jsem dobře" pomyslel si.

Vyškrábal se na zídku a koukal dolů do zahrady. Ta byla teď pokrytá sněhem. Mláďata dvounožců udělala že sněhu jejich podobiznu. Nedalo mi to, a seskočil dolů. Obešel postavu že sněhu a pořádně si jí prohlédl.

Za okny spatřil světýlka. Zářili různými barvami. Ano, tyhle světýlka moc dobře znal, byly tam, když se narodil. A ano, také tam byl ten zajímavě barevný stromek. „Proč to vlastně dvounožcu dělají" ptal se sám sebe.

Najednou uslyšel křik dvounožců. Vyskočil na plot a z plotu zase dolů. Ucítil siřičitý pach - pach hromové stezky. Zatřásl s ním chlad. Stál uprostřed té velké černé cesty a nemohl se strachy ani hnout. Přímo na něj se řítila velká příšera. Přibližovala se a přibližovala...

Modrý měsícíc ucítil strašnou bolest. Věděl, že už mu zbývá jen jeden poslední život. Ale zatím žil. Každý pohyb mu zbůsoboval snad ještě větší bolest. Plazil se lesem a volal o pomoc.

„Modrý měsíci" vypískla Krápníkotlapka a přiběhla k němu. „Běž do tábora a přiveď sebou Šantu, Levanduli a Žlutého pruha" zachraptěl velitel a znovu se pokusil nabrat vzduch do plic. Šlo to ztěžka.

Lesem běžely čtyři kočky, co nejrychleji mohly. Šanta lehce lapala po dechu,ale nezastavovala. Jen co doběhli k lehce dýchajícímu Modrému měsíci, přitiskla mu čumáček do kožichu. „Prosím, neopouštěj nás" mňoukla a zaryla čumáček ještě hlouběji, ostatní jí následovali.

Modrý měsíc ucítil, jak ho opuští cíla. „Zbohem v hvězdném klanu" mňoukl a zavčel víčka. Slyšel už jen zoufalé mňoukání Šalvěje a pak ho pohltila tma.

...

„Vítej v hvězdném klanu" mňoukl mu známý hlas u hlavy. Modrý otevřel oči a spatřil Stříbrnou hvězdu. Fyzická bolest ho opustila, ale teď se mu do očí nahrnuly slzy. „Stříbrná hvězdo" mňoukl zoufale. „Neboj, budeš je navštěvovat ve snech, jako já navštěvovala tebe" mňoula a dotkla se jeho čumáčku tím svým. „Těď už budeš lovit s námi."

EnD

Tak a je konec. Věřte, že tímhle kalendářem jsem strávila hodně hodin, tak doufám, že se alespoň trochu povedl. Budu ráda, když se k němu nějak vyjádříte.

Přeju vám vše nejlepší do nového roku. Vaše

ebrhart 🐢