slovo autora výjimečně v úvodu: ... ups. Ta délka. Je ups. Very usp. Pardon. Ono se to nějak... samo. Taky pardon za opoždění, byla jsem o víkendu v Praze. A jsem trochu nemocná. 

🎅🎅🎅

Naruto věděl, že v zemi Větru, především v Suně, se sněhu v zimních měsících nedočká. Prosinec byl téměř u konce a v Konoze byla zima na vrcholu síly. Sněhuláci na každém kroku, geninové v plném nasazení plnili jednoduché i náročnější mise od odhrnování sněhu až po vyprošťování lidí zpod lavin. Přírodní katastrofy v tomto období zajišťovaly, že měli ninjové pořád dostatek práce.

V Suně bylo teplo. Nebylo vyloženě horko, ale teplota se pořád držela vysoko nad nulou. Naruto vlekl v náručí zimní cestovní plášť, který sundal už dávno před hranicemi vesnice.

„Vidíš, stihli jsme to," promluvila Sakura, když procházeli ulicemi směrem k budově, v níž sídlil Kazekage.

„Hm," přikývl Naruto.

Opravdu měl obavy, že se do vesnice nedostanou včas – hned první noc je zastihla silná sněhová bouře a o den později se připletli do loupežného přepadení. Cesta se jim tak protáhla o zastávku v malé vesničce uprostřed lesa, kam doprovodili místní úředníky, aby se vyhnuli dalším nepříjemnostem.

„Je tu tepleji, než jsem čekala," pokračovala Sakura rozhlížejíc se kolem sebe.

Plno vesničanů se po ulicích procházelo jen v lehkém oblečení, a tak skupinka ninjů ze země Ohně působila dost komicky ve sněhulích a teplém zimním oděvu.

„Kazekage sama to ve své pozvánce zmiňoval," podotkl Kakashi.

„Ale je to fakt super!" rozzářil se náhle Naruto. „Nečekal jsem, že nás pozve na Vánoce."

„Nečekal jsem, že je vůbec slaví," zamručel Kiba a snažil se vyvléct ze své vesty, aby sundal přebytečný svetr pod ní.

Akamaru vesele obchcával sloupy podél cesty. Vesničane při pohledu na něj byli veselí o něco méně.

„Proč by někdo neslavil Vánoce? Slavím je i já, a to nemám s kým," odpověděl upřímně překvapeně Naruto.

„Jak že nemáš s kým?!" vystartovala po něm Sakura. „A ten dárek minulý rok ti přinesl jako kdo?!"

„Ahaha, promiň, Sak, tak jsem to nemyslel – já jen – no... však víš – " drbal se za krkem mladý ninja.

„Tohle už nezachráníš, Naruto..." zamumlal si pod imaginární vousy Shikamaru.

Celá tahle cesta mu přišla nanejvýš otravná. Nechápal, proč si Kazekage vyžádal právě jeho. Nebo jako jo, pravděpodobně za to mohla Temari. Koutkem oka se podíval po Kibovi, který se snažil odtáhnout Akamarua od jednoho nasraného stánkaře. Hádal, že za jeho pozváním stál Kankuro. Lee měl přijít taky, ale rozhodl se zůstat ve vesnici, aby pomohl s opravami domků, které poničila poslední sněhová bouře. Zvláštní způsob, jak si vybírat přátele, pomyslel si znuděně.

„Příště dostaneš hovno, abys věděl," rozhodla Sakura.

„Ale noták, Sak," protáhl Naruto. „To bys mi neudělala, že ne? Že ne?! Sai, řekni něco! Braň mě!"

„Proč?" naklonil hlavu na stranu, a poté se podíval na Kakashiho. „Na to jsou nějaká pravidla?"

Narutovi klesla čelist – jeho výraz se dal v tu chvíli jen těžce identifikovat. Nejspíš něco mezi naprostou ztrátou víry v lidstvo, lítostí nad volbou týmového partnera a dumáním nad tím, že kdyby přeci jen počet úmrtí, které měl na svědomí, vyskočilo z čísla jeden na číslo dva, nic hrozného by se nestalo, ne? V pekle shoří tak jako tak...

„Vidíš, Naruto," smála se Sakura. „I objektivní inteligence tě považuje za zbytečné plýtvání energie..."

„Já vás všechny seru! Odteď je můj nejlepší přítel tuhle Shiki. Viď, Shikamaru, ty mě nezradíš! A taky jsi sexy, hm. Takže si volím tebe!"

„Co jsem Pokémon?!" cuklo Shikamaruovi obočí.

„Co je Pokémon?" zbystřila Sakura.

„Ta nová hra pro děti, co mají v krámku u Saiko," vysvětlil Naruto.

„Ale, už na mě nesereš?" zeptala se Sakura s povytaženým obočím.

„Seru, ale s láskou," vysvětlil Naruto.

„... aha," odpověděla jen Sakura.

„Ne ale fakt," vložil se do hovoru opět Kiba. „Gaara není zrovna... slavící typ."

„Jako... máš pravdu," souhlasila kunoichi.

„Nechte toho," reagoval Naruto. „Jsou to dva roky, co jsme se viděli naposled. Ani nevíme, jaký teď je, ne? To tě docela změní, když umřeš, a tak..."

„On není mrtvý," upozornila ho Sakura.

„Víš, jak to myslím!" bránil se Naruto.

„No jo, pořád," mávla nad ním rukou. „Hele, jsme tady."

A vskutku, jejich cíl byl nadohled.

„Kazekage sama vás již očekává," promluvil jeden ze strážných, jakmile se u něj ohlásili.

Provedl je vstupní bránou a dále chodbou po schodech nahoru, kde se již nacházela kancelář vůdce vesnice. Naruto pociťoval s každým dalším krokem větší nadšení – dva roky! Jaký je asi Gaara teď? Když se naposled před dvěma lety loučili, dovolil si věnovat mu jedno pevné obejmutí, a Gaara mu ho dokonce opětoval, ačkoli velmi neohrabaně. Povedlo se mu za poslední dva roky vyklubat se z té skořápky naprosto nesociální bytosti?

„Gaaro!" vykřikl, když dva ninjové otevřeli dveře a Naruto mohl spatřit mladíka, který seděl za masivním stolem.

Ignoroval pokusy o kázání, které přišly hned z několika úst, a jako velká voda vplul dovnitř. Kazekage vesnice zvedl zrak a na jeho rtech se objevil úsměv – úsměv okay?! Naruto se rozzářil jako slunce, ale to už Gaara vstával z křesla a povedlo se mu udělat přesně dva kroky, než se mu mladý ninja vrhnul kolem krku a zabořil mu bradu do ramene.

„Tak rád tě vidím!" a „Naruto!" zaznělo ve stejný okamžik.

Druhé bylo velmi odhodlaně hozeno do těžké ignorace, a tak Sakura jen protočila očima a složila obličej do dlaně s tichým „tohle je beznadějné".

„Taky tě rád vidím," řekl Gaara tak nějak gaarovsky tiše a trochu temně, ale Narutovi nemohlo uniknout, že slyší v jeho hlasu úsměv – nebo za to mohl fakt, že ten úsměv nemohl vymazat z víček ani po těch několika vteřinách, kdy ho uviděl?

„Vás všechny," řekl o něco hlasitěji, když se od Naruta odtáhl.

„Taky vás rádi vidíme, Kazekage sama," řekla zdvořile Sakura.

„Gaara, prosím. Ostatně... zachránilas mi život," opravil ji.

„Oh," Sakura rozpačitě uhnula pohledem a tváře ji trochu zrůžověly. „Tak jo. Gaaro."

„Páni, já tě přerostl," rozradostnil se Naruto. „Měl bys jíst víc ramenu."

„To nepomůže, on bude navždy skrček," ozvalo se ode dveří.

„Kankuro! Temari!" Naruto se usmíval jako měsíček na hnoji, ale od Gaary se nevzdálil.

Spíš to vypadalo, že si ho chce nechat nebo tak něco. Ruce tak nějak podezřele posouval z jeho ramen k pasu a Sakuře tak trochu připomínal škrtiče, co si právě poměřuje svou oběť. Zahnala tu myšlenku pryč a rozhodla se, že bude celou tuto situaci ignorovat. Pro své vlastní dobro. Čert jí byl dlužen dne, kdy Naruto pochopil, proč přesně se mu Sakura vždycky líbila. Na jednu stranu si oddechla, protože ho fakt brala jen jako kamaráda. Na tu druhou – měla tendence si překontrolovat hrudní koš, aby se naivně ujistila, že tohle nebyl ten důvod.

„Temari vás ubytuje," zahlásil po několika minutách zdvořilých rozhovorů a omluvil se, že ještě musí dokončit nějaké papírování, ale že poté se k nim jistě přidá.

Večer měly začít jakési vánoční slavnosti, které by měly trvat až do Vánoc. Temari všem ukázala, kde budou bydlet, čímž si od Sakury vysloužila lásku až za hrob a jednu žádost o ruku, protože ta postel a výhled a přilehlá koupelna (s výhledem!) byly něco neskutečného.

Druhou žádost o ruku dostala od Kiby hned o pár minut později. Tázavě se podívala na Shikamarua. Ten se pouze ušklíbl, ale o ruku ji nepožádal. Debil, pomyslela si.

„Změnil se hodně, že?" zeptal se jí Naruto, když ho vedla do poslední z ložnic.

„Hm. Dost," přikývla Temari.

„Je to vidět," usmál se spokojeně.

„Snaží se. I lidé z vesnice to vidí. Vlastně to nebyl jeho nápad, víš? Ty vánoční slavnosti. Napadlo to někoho z vesnice a Gaara s tím souhlasil – ještě ten večer nechal vydat prohlášení, že se něco takového bude konat," prozradila.

„Páni," hvízdl Naruto. „A to pozvání?"

„To byl jeho nápad," odpověděla. „Chtěl tady mít někoho, kdo je mu blízký, myslím."

„A vy nejste?" podivil se Naruto.

Temari pokrčila rameny: „Taky se snažíme. Kankurovi to jde asi líp, mluví s ním jako normální starší brácha, rád ho popichuje a tak... nevím. Asi je to pro mě pořád trochu... nové."

„To přijde," mávl nad tím rukou. „Jen tomu dej čas."

„To říkáš ty, jo? Ty, kterému se trpělivost vyhnula obloukem a ještě se podívala jinam..."

„Tsk," prsknul Naruto, ale vzápětí se rozesmál. „Máš pravdu."

„Tak. Tady budeš spát," uvedla ho do poslední volné ložnice.

🎅🎅🎅

„Nebavíš se?"

Gaara pootočil hlavu, přivítal pohledem Naruta ve své společnosti. Vyšší mladík se opřel o zábradlí po jeho boku. Byl teprve první večer slavností a Gaara už se stranil. Narutovi to bylo líto. Viděl, že se Gaara snažil, ale ať už dělal cokoli, bylo na něm vidět, že se pořád necítí úplně pohodlně ve společnosti tolika lidí. I když se vesničani tvářili opravdu radostně, když k nim promluvil nebo je alespoň pozdravil, zdálo se, že mezi ně Kazekage nevědomky staví jakousi pomyslnou zeď.

„Asi jen..." zarazil se. Asi jen co? „Nevím. Přijde mi, že nepatřím..." mezi lidi.

„Ale kuš," drcnul do něj Naruto. „Vždyť tě skoro uctívají!"

„Myslíš?"

„Vždyť to vidím," kývl bradou dolů pod balkon, odkud Gaara sledoval veselí. „Jsi pro ně vším."

„Nepřeháněj," odporoval Gaara.

„To není přehánění," zamračil se Naruto. „Podívej se na to z jejich pohledu. Vždy tě nenáviděli a děsili se tě, a cos udělal ty? Položils za ně život."

„Nejsem mrtvý," poznamenal Gaara.

Naruto se zaksichtil: „Vem si Sakuru, budete skvělý pár."

„Co...?"

„Ale nic, nech tak. Každopádně! Měl bys jít za nimi. Bavit se. A tak. Prostě... smát se a... hm. Tančit? Jo, to je nápad, pojď tančit!" chňapl Gaaru za ruku a než se Kazekage stihl nadát, vyskytli se oba v davu tančících lidí.

„Naruto... já – neumím tančit – počkej!"

„Ha! Tak umíš zvednout hlas!" pokřikl nadšeně Naruto. „Takže nejsi jen kostka ledu!"

Gaara se nestačil divit, co za věci se od Naruta během večera o své osobě dozvídal. Naruto sebou kolem něj házel jako kdyby se ho pokoušel ovládnout devítiocasý nebo co, akorát že u toho vypadal velmi... spokojeně.

„Tak Gaaro!" pobízel ho. „Pohni se trochu, notak! Šup!"

„Mino, poč – !" Gaaru do nohou udeřilo cosi malého, pročež to cosi malého žuchlo na zem za ním.

Sklonil se dolů jen aby spatřil malou asi pětiletou holčičku, jak se na něj kouká obříma očima, zatímco se ji bradička klepe v předzvěsti pláče.

„Kazekage sama, já se tak moc omlouvám, Mino, proboha...!"

Než se však žena ke své zjevně dceři dostala, Gaara se k ní sklonil a pomohl jí na drobné nožky. Slečna na něj koukala s pusou dokořán a zdálo se, že až teď pochopila, kdo to před ní stojí. „Ty jsi Kazekage?"

„Mino...!"

„Ano, jsem," odpověděl Gaara.

Dívenka zapištěla a popadla ho za ruce. „Ty jsi Kazekage!"

Gaara zfascinovaně koukal na drobné ručky ve svých dlaních, dokud jednu z nich nepřekryla jiná, větší.

„Mino, pojď, neobtěžuj Kazekageho, no..."

„Ale já si s ním chci zatančit...!" rozkázala holčička.

„Mino...!" žena vypadala, že snad omdlí.

„To je v pořádku," usmál se Gaara na ženu a klekl si na jedno koleno – druhou ručku dívenky pořád ve své dlani. „Ale budeš mě to muset naučit."

Holčička údivem rozevřela už tak velké oči. „Ty neumíš tančit?"

Gaara zavrtěl hlavou a sklonil se k ní ještě o něco blíž, přičemž kývnul na zmítajícího se Naruta. „On se mě to snaží naučit."

Dívka zamrkala a na plné kolo se rozesmála. „Ale tak se to vůbec nedělá!"

🎅🎅🎅

„Nebavíš se?"

Gaara pootočil hlavu. Naruto se na něj šklebil jako idiot, ve tvářích trochu rudý. Nejspíš měl už co to popito. Měsíc svítil vysoko na temné obloze bez jediného mráčku. Bylo trochu chladno.

„Nechci někomu... hm. Šlápnout na nohu," odpověděl.

Naruto se rozesmál a opřel se o zábradlí vedle něj. „Tak zlé to nebylo. Ani neplakala hele."

Gaara se musel usmát, když si vzpomněl na to, jak se ho včera ona dívenka, Mina, snažila naučit tančit. Bylo to poprvé, co Gaara cítil podobnou emoci a bylo to snad poprvé, co ve tvářích cítil něco jiného než chlad.

Stydíš se, řekl mu včera Naruto, když se Gaara opět nenápadně vytratil z davu a v anonymním přítmí se snažil srovnat si v sobě vlastní emoce. Stud... něco takového opravdu cítil poprvé. Věděl tak nějak obecně, co stud znamená, sám se styděl mnohokrát, za to, jak se choval, za to, co dělal. Ale nikdy se necítil takhle.

Stydět se můžeš různě, vysvětloval trpělivě Naruto. Když uděláš něco špatného. Když tě někdo nachytá u něčeho, co bys dělat neměl. Nebo když tě někdo vidí dělat něco, u čeho tak úplně nechceš, aby tě někdo viděl. Prostě... bylo ti trapně.

Trapně, hm? Nebylo to moc příjemné, ale na druhou stranu... cítil něco. A to bylo... bylo to dobré. Cítil rád. Cokoli jiného než temnotu. Jo. Bylo to fajn, asi.

„Děkuju," řekl tiše.

„Za co?" podivil se Naruto.

Gaara se zahleděl dolů do davu. „Za tohle."

„Ah," přikývl mladý ninja na znak pochopení. „Za tohle se neděkuje. A navíc... je to hlavně tvoje zásluha. Ty ses rozhodl, že něco změníš a tobě se to podařilo."

„Ale jen díky tobě," namítal Gaara.

„Možná. A možná ne. Kdyby v tobě nebylo něco dobrého, nezáleželo by na ničem, co bych udělal – nic bych nezměnil."

„To je... absurdní," řekl Gaara.

„Včera jsi tančil – to bylo absurdní," podotkl Naruto.

Gaara se na něj podíval: „Absurdní bylo, žes předpokládal, že bych to uměl..."

„Vlastně... jsem předpokládal, že to neumíš," ušklíbl se Naruto.

„Jsi opravdu neskutečný."

Opět ten úsměv. Naruto na něj zůstal hledět. Možná déle, než by bylo vhodné. Ale nemohl si pomoct. Viděl v tom úsměvu víc, než si Gaara uvědomoval. Znal tenhle úsměv. Natáhl dlaň, jemně ji položil na Gaarovu.

„Tohle bys ale zvládnout mohl," promluvil. Z ulice pod nimi hrála klidná hudba, masa těl zpomalila.

„Ne, Naruto," chtěl se bránit. „Už tam nejdu."

„Neboj, zůstaneme tady. Pojď," odtáhl ho od zábradlí, přešel s ním dál do středu terasy a – Gaara pocítil další novou emoci, připomínala drobnou explozi kdesi v oblasti žaludku – položil dlaně na jeho pas.

„Co chceš dělat?" zeptal se zmateně.

„Hodně věcí," odpověděl jednoduše Naruto. „Ale teď... jen tančit. Polož mi dlaně na ramena."

A Gaara to kdovíproč udělal. Vyšší mladík mu věnoval úsměv a přitáhl si ho blíž, až se téměř dotýkali hrudníky – v tom Gaarově se srdce roztlouklo rychleji a dech mu ztěžknul. Každý nádech zabolel a každé pohlazení na boku způsobovalo další a další vlny horka v páteři a slabost v nohou. A Naruto se pořád usmíval a jeho oči zářily a Gaara nemohl přijít na to, co se to právě děje.

„Tuhle emoci... taky neznám," přiznal rozpačitě.

„Jakou?" zeptal se Naruto, dlaně na Gaarově bocích trochu zesílily stisk.

„Já... nevím," řekl upřímně.

„Popiš mi to," pobídl ho Naruto.

„Já..." Gaara se zarazil. Cokoli právě cítil, se začalo bortit pod tíhou emoce, kterou poznal včera. Bylo mu... trapně? Proč?

„Ty?" slyšel Narutův hlas, ale podívat se na něj najednou vyžadovalo až příliš... všeho.

Gaara zastavil. Nová emoce nebyla až tak nová. Strach? Čeho se bojím?

„Gaaro," oslovil ho Naruto. Povolil stisk, v jedné dlani pořád Gaarův bok, druhou přesunul k jeho tváři, přinutil ho zvednout hlavu. „Co teď cítíš?"

„Nemůžu..." hlesl Gaara – v krku sucho. „Nemůžu..."

Nemůžu se pořádně nadechnout a mám pocit, že hořím, že hoří každá má část, které se dotýkáš. Nechápu to.

Naruto palcem pohladil jeho líce, sklouzl ke rtům, jen nepatrně se jich dotkl. Gaarovy oči samovolně sklouzly k těm Narutovým, jen na okamžik, než opět vzhlédl. Naruto sklopil víčka, přesunul dlaň na Gaarova bedra, přitiskl ho k sobě –

Gaara měl pocit, že v něm explodovala celá supernova, když se Narutovy rty dotkly těch jeho. Slabost v nohou mu podlomila kolena tak intensivně, až se s ním zhoupnul svět a on se musel Naruta chytnout pevněji. Dech se v něm zadřel, když se Narutův jazyk vnořil do jeho úst a prohloubil polibek –

Líbá mě, pochopil. A ta skutečnost ho téměř zabila, protože – protože...

Naruto ho líbal. A přestože Gaara měl značné mezery ve vztazích, v lidech, ve všem... tohle znal. Chápal význam, chápal ho až moc dobře. Bože...

Vydechl prudce a jeho ruce se obemkly kolem Narutova krku, přitiskl se k němu víc, pohnul se ústy proti těm jeho. Nevěděl, jak to dělat správně. Nezáleželo na tom.

„Chceš..." Naruto málem vyletěl z kůže, když Gaarovy rty umlčely jeho pokus, příliš dychtivé po dalším kontaktu. Ač nerad, opět polibek přerušil. Krev se v něm bouřila, jak ho ani ve snu nenapadlo, že by Gaara mohl reagovat takhle intensivně. „Chtěl bys... cítit víc?"

Bylo zbytečné předstírat. Naruto ho chtěl. A Gaara nebyl hloupý, musel pochopit.

Kazekage se zprudka nadechl, srdce mu tepalo až někde ve spáncích, hořel jako nikdy. Jeden polibek. Jeden jediný, a já se cítím takhle. Chci víc. Chci všechno.

Nemusel to říkat nahlas. Zeď byla pryč a Naruto mohl vidět všechny odpovědi v jeho očích.