„Přála bych si, aby už bylo jaro," povzdechla si Éowyn, zatímco se společně s Arwen procházela po louce v okolí Edorasu.

„Nelíbí se ti sníh?" ptala se elfka. Zatímco lidská žena se sněhem bořila, ona šla tak lehce, jako by na sníh ani nevstupovala a chodila na vzduchových polštářcích. „Vždyť je to nádhera. Všechno se třpytí a Středozem je jako v peřince."

„To sice ano," uznala s povzdechem, „ale chybí mi květiny."

Arwen se usmála, poklekla a položila ruku na sníh. Pronesla několik zpěvavých slov. Sníh roztál, objevila se tráva a z ní vyrostla slunečnice. „Pro tebe, paní mého srdce."