🐺🐺🐺🐺🐺🐺🐺🐺🐺🐺🐺🐺

Bylo, nebylo. Zdá se to jako pohádka, i když tohle žádná pohádka nebyla, ale skutečná realita.

Byla jednou dívka jménem Kateřina, která byla hodná, milá a pracovitá a která se starala o svého nemocného otce. 

Jednou si takhle povídala se svou kamarádkou Sárou v zahradě a téhož dne, téhož noci se stalo něco podivného. Byla půlnoc a Sára nemohla spát, slyšela jakoby ji něco tajemného volalo a tak šla ke Kateřině do zahrady.

To volání stále sílilo a sílilo a stále ji vábilo, aby šla dál a tak šla. Jen v tenkých šatek a vítr, který foukal ji čechral vlasy i sukně. Šla dál, stále dál. A to tajemné volání stále sílilo a sílilo, byla zima, byl prosinec, ale ji zima vůbec nebyla, i když její šaty ji čechral studený vítr, protože to tajemné volání, ji vábilo a hřálo ji u srdce i na těle.

Po chvíli přišla Sára k velkému plochému kameni, to volání ji volalo stále víc a víc a vábilo ji k tomu, aby si na onen kámen lehla a tak tak učinila. 

Po chvíli z křoví něco vylezlo, byl to muž, či zvíře, sama nevěděla, byla už tolik omámená, že nad tím nechtěla už přemýšlet. Nebála se, přišel k ní a ona ho s dychtivostí uvítala. Ležela na kameni a celá plála touhou.

Onen muž, co snad ani mužem nebyl, protože to byl vlkodlak, se k ní sklonil a začal ji líbat. Potom lehce vyhrnul její šaty a jeho úd do ní začal pronikat. Sára byla tak omámená, že se přitáhla k němu a nechala se jim doslova pohltit.

Onen netvor se s ní miloval, a po celé zahradě se rozléhaly Sářiny vzlyky, které probudily Kateřinu, která rychle vstala a utíkala do zahrady. A pak když uviděla Sáru, tak málem omdlela hrůzou.

Milovala se s nějakým netvorem, který byl jak šílený, ale když Kateřinu uviděl, tak svou práci rychle dokončil, kousl Sáru do krku a zmizel.

Kateřina rychle utíkala k Sáře, která byla v tu chvíli jak bez života. Po chvíli se probudila a byla strašně slabá a tak ji Kateřina pomohla ze zahrady pryč a zavedla ji do svého pokoje, aby si tam odpočinula, jenže to co se stalo, ještě ani zdaleka nebyl konec.