Stála na okraji římsy a hleděla na hvězdy co se rozpínaly na tmavomodré obloze nad ní. Poznala všechny známé souhvězdí a teď hledala to své nejoblíbenější. Souhvězdí Orion se svými nejjasnějšími hvězdami na ni pomrkávalo a jeho věrní psi se též nenechali zahanbit. Na dívčině tváři se objevil úsměv. Vtom uslyšela zvuk otevíraných dveří a maličko sebou škubla. Pak se však otočila a úsměv se jí ještě rozšířil.

,,Jsem ráda, že jsi přišel," zašeptala zasněně. Příchozí došel až k ní a nedalo se upřít, že je překvapený.

,,Jak jsi poznala, že jsem to já, a ne někdo z Nich?" vyhrkl.

,,Poznala jsem to podle těch kroků, napadáš na jednu nohu, a to vytváří úplně jiný rytmus chůze," vysvětlila mu tím svým přímočarým způsobem.

,,Jistě, zapomněl jsem na tvé nadpřirozené schopnosti," odvětil v žertu. Často si ji během posledních měsíců dobíral, že má nadání a hudební inteligenci. Lidé oplývající tímto druhem inteligence jsou obecně citlivější na hluk a jsou schopni často zachytit i zvuky, o kterých ostatní nemají ani tušení. Mají vynikající smysl pro rytmus, rozpoznají dokonce i výšku nějakého tónu.

,,Je to jen zvyk, já zase obdivuji tvou odvahu. Vnímám, že máš kolem sebe mnohem méně strachopudů."

Popošel k ní blíž a vzal ji za ruku.

,,Teď bys nějaké našla, zvlášť když stojíš tak blízko, můžeš spadnout," vyřkl trochu hlasitěji.

,,Neboj se, jen jsem pozorovala hvězdy. Jako by mě volaly, na chvíli jsem zatoužila se k nim přiblížit. Ale pak mě cosi zadrželo," uklidnila ho a poodstoupila od kraje. Sedli si do stínu věže na jeho bundu. Byla pořádná zima, ale v tu chvíli to ani jednomu nevadilo.

,,Zítra se jede domů na Vánoce."

,,Ano, zítra se jede domů. Je to tak nepředstavitelné, že budou Vánoce. Myslím, že nebudou takové jako vždy. Copak to jde?" poprvé to od něj znělo trochu sklesle. Přejela mu prstem po tváři, kterou mu hyzdil dlouhý šrám.

,,Určitě, Vánoce má totiž každý ve svém srdci. Jinak, táta mi psal, že má pro mě překvapení. Moc se těším. Nechtěl bys jet se mnou?" zeptala se ho. Nebelvír maličko znejistěl. Jejího otce osobně neznal, jen věděl, že je šéfredaktorem Jinotaje a má poněkud zajímavější životní filozofii.

,,To bych rád, ale ...babička bude chtít, no bude mě chtít vidět. Víš, jestli jsem v pořádku a tak," zauvažoval nahlas.

,,Tak dobrá, však se zase uvidíme po Vánocích," zasmála se tím svým zasněným hláskem blonďatá Havraspárka.

,,Měli bychom jít, než tu úplně zmrznem. Ne, že bych s tebou nebyl rád, ale už přestávám cítit nohy a ruce," řekl po chvíli a vstal.

,,Asi máš pravdu," souhlasila s ním klidně Lenka. Oba se potichu vydali z Astronomické věže zpět do útrob hradu. Bylo těžké vyhýbat se hlídkám, zvlášť když neměli moc ponětí, kdo zrovna je na hlídce. Pokud to byl někdo z dřívějších učitelů, bylo to dobré, ale běda, když někdo narazil na nového ředitele či dvojčata Carrowovy. To pak, Merline ochraňuj nás! se děly věci. Oba se na jednom rozcestí rozloučili. Neville se vydal do Nebelvírské věže a Lenka na druhou stranu k Havraspárům.

***

Druhý den se setkali ve vlaku, plném tlachajících studentů těšící se na Vánoce v naději, že alespoň na chvíli zapomenou na strasti tohoto nového režimu. Neštěstí však nechodí po horách nýbrž po lidech. Lenka si jen odskočila na záchod, ale do Londýna už nedojela. Smrtijedi ji unesli přímo z vlaku.

Neville si to vyčítal celé Vánoce, a mrzelo jej, že ji více neohlídal. Byla jeho jediným světlem v téhle temnotě. 

______________________________________
Krásný 4.prosinec
Nevím kdy se to stalo, ale prostě jsem začala shipovat Nevilla a Lenku.

Andy❤