Ahoj Edith,

asi už jsem na to přišla. Už chápu, jak jsi to myslela s tou smrtí a vlastně mi to teď přijde jako docela dobrý vysvětlení.

A taky chápu...vlastně mi přijde, že jsem pochopila všechno. Konečně to do sebe zapadlo. Je to trochu zvláštní pocit, ale zároveň je skvělej. Děkuju, žes mi to vysvětlila.

A už jsem si našla tu cestu, jak pokračovat. Jak se pohnout dál.

Mám tě ráda,

Jasmína

Odložila tužku. Opatrně složila poslední dopis a uložila ho do krabice. Tu zavřela a s nemenší opatrností dala do horní poličky ve skříni. Přikryla ji barevnou šálou. Už všechno pochopila.

Vyběhla do posledního patra, po žebříku vylezla na střechu. Zhluboka se nadechla. Odrazila se bosýma nohama.

A letěla.

Vzhůru, k tmavě modrému nebi a ke hvězdám.

Obyčejní lidé padají. Ona ne. Ona mířila do nekonečné záplavy modré barvy. Nahoru a pryč. Studený vzduch si pohrával se stočenými pramínky jejích vlasů a provázel ji čím dál výš.

A potom se dotkla měsíce.