Ahoj Edith,

jak je tam nahoře? Docela mi tu chybíš. Víš, myslela jsem, že bysme si teď mohly aspoň psát, když už tu nejsi. Naši o tom samozřejmě neví. Docela se teď hádají, víš? Táta dokonce začal spát na gauči, i když jsem mu říkala, že může k nám do pokoje. Do tvojí postele, když je teď volná. Naštvalo ho to a tak spí na gauči. A Viky většinou spí v mojí posteli, protože se nám špatně usíná. Ale neboj, to přejde.      

Taky chodím k psycholožce. Jmenuje se Merillová a je docela milá, i když mi občas leze na nervy. A má dobrý nápady a vkus na filmy. Líbila by se ti, má ráda fantasy, stejně jako ty. Ona o těch dopisech ví, ale neboj, umí udržet tajemství. Vlastně to byl tak trochu její nápad. Ale jenom trochu.

Viky o nich neví, ale chtěla by se tě zeptat, jestli si může půjčit tvoje barevný papíry na domácí úkoly. To je vlastně další věc – rodiče řekli, že teď chvíli nebudu chodit do školy. Závidíš, co? Viky taky závidí. Dneska ráno mi udělala snídani než šla do školy. Je na mě teď vážně hodná, i když je to nefér, že já do školy nemusím a ona jo.    

Myslím, že za těch pět dní, co jsi pryč se toho stalo tolik, že se to do jednoho dopisu nemůže vejít. Jezdíme teď ve strejdově autě, to naše je pěkně zničený. Ale hlavně autem moc nejezdíme. Rodiče se bojí. Ani do divadla nechodím, celou dobu jsem jen doma (kromě nemocnice samozřejmě). Už mě to docela štve, chci zase ven, potkat se s lidma. Ani s Vicky se moc nebavím, i když to je spíš můj problém. Nějak na ni nemám náladu.     

Vážně tady chybíš, nemám si s kým povídat. Jak to vlastně vypadá tam nahoře...v nebi?

Měj se hezky a napiš co nejdřív, 

Jasmína