Milá Edith,

o smrti už jsem dost přemýšlela. Jako proč umíráme a tak. To tvoje vysvětlení dává smysl, ale trochu mě děsí.

Mně spíš smrt přijde jako něco zvenčí. Jako když přestřihneš provaz, nůžky přece nejsou součást provazu. A nemyslím si, že lidé umírají „na čas". Spíš záleží na tom, kdy se smrt rozhodne, že ten život ukončí. Doufám, že to dává smysl.

Jako obvykle jsme se o tom bavily i s Merillovou. Ta si zase myslí, že smrt je součást života, ale že ji  „řídí" ještě někdo jiný právě zvenčí. 

Taky jsem přemýšlela o to posouvání se dál. Pořád nemůžu vymyslet nějaký způsob, který by mi vyhovoval. Ptala jsem se i na internetu, ale pořád mi nic nesedí. Samotnou mě to štve, že si neumím nic najít. Jenže mě všechny ty způsoby přijdou prostě...hrozně banální. 

Bavila jsem se o tom i s Alexem. Ten říkal, že když potřeboval zapomenout na nějakou holku, vždycky mu pomáhal Netflix a sladkosti. To mě docela pobavilo. 

Ale mě pořád nic nenapadá.

Měj se hezky, 

Jasmína