Ahoj, Edith, 

mám super zprávu. Už chodím do divadla! Předevčírem jsem tam byla a bylo to skvělý. Nechovali se ke mně jako ve škole nebo doma, ale úplně normálně jako vždycky. A víš co? Alex mě potom doprovodil domů. To zíráš, co? Byla jsem z toho trochu nervózní, ale bylo to super. A ještě jsme se po cestě stavili pro kafe, protože jsme oba málem usínali.

To s tím posouváním se – říkají mi to všichni. Že bych na to měla zapomenout a tak. Ale nikdo mi neřekl, jak to mám udělat. Takže pořád nevím. 

Mluvila jsem o tom i s doktorkou Merillovou. Ta říkala, že je na to spoustu způsobů. Třeba najít si nějaký nový koníček, nebo si o tom psát deník nebo něco takovýho. To zní všechno dobře, ale mně to nějak nesedí. Říkala toho mnohem víc a já některý věci i zkoušela, ale prostě to nefunguje. 

To jsem jí taky říkala. Tak si prý mám vymyslet něco vlastního. To je její oblíbená metoda, teda aspoň to tak vypadá. 

Někdy mě tím docela štve, ale vím, že to myslí dobře.

Doufám, že mě něco brzo napadne.

Měj se hezky,

Jasmína