Jisung pomalu otevřel oči zmateně se rozhlédl kolem sebe. Bolela ho hlava a vůbec si nepamatoval, jak se dostal do postele.

S rozespalým zívnutím se posadil. Byla tma, jen pár slunečních paprsků prošlo skrze žaluzie a i to stačilo, aby viděl, jaký nepořádek večer udělal. Nikdy nebyl moc pořádný, v jeho pokoji vždy vládl chaos, tohle bylo moc i na něj.

Podíval se na své ruce a jako první ho zaujaly obvazy. Taky tmavě rudý svetr. Rozhodně nebyl jeho. Byl mu velký, kdyby se postavil, měl by ho do půlky stehen. Nemohl ani přehlédnout příjemnou, čokoládovou vůni.

Začal si vzpomínat, co se všechno stalo.

Rozhovor s Haewon, pak Minho. Když došlel na koleje, nedokázal se uklidnit. Zaplavovaly ho špatné myšlenky, vzpomínky. Rozškrábal si už tak podrážděné zápěstí a tvář. Ani studená voda, kterou se polil, mu nepomohla. Doufal, že když půjde ven, pomůže mu to, ale skončil s třemi mrtvými těli kolem sebe.

Ani to nepomohlo.

Když se podruhé vrátil na kolej, Minho ho konfrontoval a od té chvíle měl výpadky.

Pamatoval si jen konkrétní střípky.

Pohlazení po vlasech, když se mu snažil dostat nepořádek z vlasů. Nesnášel, když mu někdo sahal na vlasy.

Bylo jedno, kdo to udělal. Vždycky se mu zatmělo před očima a jediné, co vnímal, byly děsivé vzpomínky. Nesnášel to.

Taky si pamatoval, jak byl slabý. Padala mu hlava na stranu a Minho ho držel za tváře. Jeho dotyk byl jemný a delikátní. Jakoby držel dráhy klenot. Jeho výraz byl tak... nepopsatelný. Jakoby ho obdivoval.

U mě není, co obdivovat. Měl bych se uklidnit.

Přestože pocítil podivný pocit v břiše, všechno zahodil a šel se převléct. Poté pomalu vykoukl ven. Z nějakého důvodu svého spolubydlicího nechtěl potkat.

Potom, co viděl, určitě si o něm teď myslel bůh ví co.

A co, že si bude myslet, že jsem psychopat. Nepotřebuju ho. Budu v pohodě sám se sebou. Proč mě to tak irituje?

Otevřel dveře a uviděl, že stál v kuchyni. Hned ho do nosu udeřila vůně lívanců a javorového sirupu.

Chtěl zmizet v koupelně, aniž by si ho všimnul, ale Minho se na něj otočil. Jakoby měl nějaký sedmý smysl, který mu řekl, že tam stál.

,,Dobré ráno. Jak se cítíš?" zeptal se. Zněl nezaujatě jako obvykle, ale rozdíl byl v tom, že se opravdu zajímal.

,,To je moje věc," odsekl méně kousavě jak obvykle.

Minho si toho všiml, ale jakoukoli narážku si odpustil. ,,Dělám snídani, tak se pak pojď najíst."

Jisung se chtěl schovat do koupelny, ale ještě ve dveřích se zastavil a nejistým výrazem si ho prohlédl.

Byl překvapený, že se na nic neptal, ani neměl žádné starostlivé kecy. Příjemné překvapený. I tak by to nebyl on, kdyby neodsekl: ,,Nehraj si na mou matku," s těmito slovy se dveře koupelny zavřely.

Na chvíli se Minho otočil od plotny a několik vteřin se díval na zavřené dveře. Nechtěl do něj rýpat, ale nechtěl ho ani litovat. Ať se stalo cokoli, tohle bylo určitě to poslední co chtěl.

Sám nesnášel, když ho někdo litoval.

Koukal tím směrem ještě dlouho. Kéž by věděl, že Jisung stál na druhé straně dveří a díval se na něj skrze světlé dřevo.

Možná se jejich pohledy nezavisle střetly.

Plný myšlenek se otočil zpet k pánvi a dodělal poslední palačinky.

Proč měl takovou potřebu s ním pořád navazovat kontakt, když ho aktivně odmítal?

Přes noc si ujasnil odpověď. Těžko se to přiznávalo, ale neměl pochyby.

Byl jediná zajímavá osoba, co se mi objevila v životě.

Dodělal posledních pár lívanců a dal je na stůl. Jelikož si stihnul zamazat tričko od těsta, běžel se ještě převléct. Stejně nechtěl jíst sám. Bylo to depresivnější, než ten fakt, že museli na přednášky.

Odhodil špinavé tričko do igelitu, kam házel oblečení do společné prádelny a hledal nějaké čisté. Díky tomu si uvědomil, že by měl prádelnu navštívit rychle, protože mu docházelo čisté oblečení.

Našel jen černé, volné tílko. Přemýšlel, jestli měl chuť si ho vzít. Ve škole po něm koukaly holky ze všech rocniku a tímhle by přitáhl zbytečnou pozornost, o kterou se neprosil.

Pak si ale řekl, že mu to bylo jedno. Za prázdniny se dostal do dobré formy, tak proč to neukázat?

Konečně zahalil svou horní část těla, ale když se otočil ke dveřím, uviděl Jisunga. Stál tam, jakoby mu ulétly včely. Viděl, jak si ho prohlížel s otevřenou pusou.

Nemohl si pomoct, ale trošku se uchechtl. ,,Libi se ti co vidíš?" sám se nad svým komentářem pozastavil. Opravdu to řekl nahlas? To by nikdy dobrovolně nevypustil z úst.

Viděl, že Jisung se začervenal, ale schoval to za masku arogance. Jako vždy.

,,Až moc si fandíš," odsekl a chtěl se schovat zpět ve svém pokoji, aby mohl nadávat sám sobě, že takhle zíral.

Bohužel Minho pokračoval ve svém maminka chování.

,,Víc si fandím s těmi lívanci. Nemel a najez se," vypadalo to, že ho odignoruje, proto ho chytil zezadu za tričko, aby neutekl.

Nečekal však, že Jisung jeho ruku odstrčí a dvěma ráznými kroky ho opět natlačí ke stěně.

,,Nesahej na mě!" sykl vytočeně.

Opět byli opravdu blízko. Téměř si dychali do tváří. Kdo by však čekal, že ten, kdo bude dál provokovat, bude ten, který nad flirtováním s ostatními jen znechuceně nakrčil nos.

,,Nějak rád tohle děláš. Začínám si myslet, že mi tím něco naznačuješ," řekl s klidným úsměvem.

Menší vytočeně nakrčil nos, ale vzápětí se uchechtl. ,,Já? Kdybych se tě jednou dotknul, žadonil bys o další."

Byl překvapený. Nečekal, že se opravdu přidá do této hry.

,,Já mám docela jasno v tom, kdo by koho prosil," ucedil a docela hrubě ho chytil za tvář. Nepustil, ani když mu Jisung zaryl nehty do zápěstí, které ho drželo, aby vyjádřil svou nespokojenost.

,,Ale není čas na hraní. Pojďme se najíst ať můžeme jít."

Viděl, že ho opět znejistil, i když by to nepřiznal nahlas. Na vteřinu se mu rozšířila víčka a nepřehlédl ani červenku na jeho tváři, jenže na to Jisung zareagoval.

Stačila chvíle a Minho cítil silný kontakt s jeho pěstí. Při té ráně dokonce cvaknul hlavou o stěnu za ním.

Překvapeně si položil dlaň na tvář. Nic neřekl, jen pozoroval, jak pomalu pěnil. Vypadal, jakoby měl každou chvíli vybouchnout, ale proč?

Protože mu udělal snídani? Ne, ne.

Protože se kvuli němu červenal, jako malá holka.

,,Drž hubu a hleď si svého."

°•°•°•°•°

,,Bože, Minho, co se stalo?!" vyhrkl Felix starostlivě, když se Minho dotrousil na jejich obvyklá místa ve veliké posluchárně. Mezi Chanem a právě Felixem.

,,Vypadáš, jakoby ti někdo dal pěstí, " zkonstatoval Chan a drze mu do napuchlé tváře šťouchnul.

,,Au!" sykl vytočeně.

,,Já věděl, že ho ten spolubydlící mlátí! Už od pohledu je divný!" vydechl Hyunjin dramaticky, načež Minho otráveně zakoulel očima.

,,Uklouzl jsem a narazil o linku."

,,Když jsme u našich spolubydlících, nemohl by si k nám dnes sednou Innie?" zeptal se Chan nejistě.

Ostatní překvapeně pozvedli obočí, hlavně Changbin. ,,Nesnášíš lidi z venku u stolu. Potřeboval jsi dva týdny Hyunjinova přesvědčování, než jsi k nám pustil Felixe..."

,,Já vím, ale Innie je... Je v pohodě. Ty roztomilé oči nemůžou skrývat nic špatného, stačí sebpodívat," ať se to snažil obhájit jak chtěl, věděl, že měli pravdu.

Nebyl moc rád, když mezi nimi seděl někdo mimo Bang Ent. Občas si ani neuvědomili, že mluvili o interních věcech a představa, že by to někdo slyšel, byla hrozná.

Na druhou stranu, už za tak krátký čas se do svého spolubydlícího zakoukal a to nikdo nepřehlédl. Stačilo vidět, jak na sebe koukali při náhodném setkání na chodbě. Nemluvě o čase stráveném na mobilu, při chatováním právě s ním.

,,Ty jsi šéf. Mě je to buřt," odsekl Minho, čímž docela ukončil nejistotu debatu. I když to nikoho nepřekvapilo.

Felix se pobaveně opřel o stolek před ním. Koutkem oka viděl, jak přicházel profesor, proto to zkrátil.

,,Minho, aspoň hraj zájem."

,,Nikdy."