Chào các bạn! Vì nhiều lý do từ nay Truyen2U chính thức đổi tên là Truyen247.Pro. Mong các bạn tiếp tục ủng hộ truy cập tên miền mới này nhé! Mãi yêu... ♥

◇7◆

Minho se ihned otočil ke dveřím, ale jeho spolubydlící běžel rovnou do svého pokoje a zavřel dveře.

To je znamení, aby ses do toho nemontovat, určitě jo.

Chtěl se vrátit k úklidu, jenže zaslechl nějaké tupé rány, výkřiky a... vzlyky?

To už ho donutilo dojít ke dveřím. Měl by s tím něco udělat.

Pokud bude křičet takhle pozdě, budeme mít průšvih. Jo, to je jediný důvod proč to dělám.

Jemně zaklepal na dveře. ,,Jisungu?" Nic. Zvuky neutichly a nikdo neotevřel. Zkusil to znovu a hlasitěji, ale opět nic.

Chtěl otevřít, ale dveře byly zamčené.

Sakra, tohle mi byl čert dlužný.

,,Okmažitě ty dveře otevři! Hned!" zakřičel nevrle.

Teprve teď všechno utichlo. Slyšel šouravé kroky ke dveřím, ale zámek se ani nepohnul.

,,Co chceš?" jeho hlas zněl jinak. Nebyl tak naštvaný a arogantní jako obvykle. Jakoby se mu měl hlas každou chvíli zlomit. Už nepochyboval, že opravdu vzlykal, i když si to u něj nedokázal představit.

,,Otevři. Chci si promluvit."

,,O čem?"

,,O tom, co se stalo. S tou slepicí a celkově," řekl jednoduše.

Nečekal, že to zabere, ale on opravdu otevřel. I když to jak vypadal dlouho z hlavy nevymaže. Naopak, se mu to zahryže do myšlenek na hodně dlouhou dobu.

Zarudlé oči od slz, rozcuchané vlasy a na bílém tričku čerstvá krev. Když neměl mikinu, viděl jeho rozškrábáné zápěstí do krve. Stejné stopy měl na pravé tváří a nešly přehlédnout rány na kloubech ruky.

,,Kam se poděl tvůj povrchní úsměv, huh?" vydechl. Snažil se znít ostře jako vždy, ale nedařilo se. Sotva si zvládal urírat slzy z tváře.

,,Tam kam tvoje agrese a arogance," odsekl nazpět, ale poté si jen povzdechl. ,,Co se stalo?"

Jisung bez vyrazu ve tváři ukázal na krvavé fleky an svém tričku. ,,Zabil jsem několik lidí, nevidíš? Pořád se mně nebojíš?"

,,Taky mám dnes na rukou krev. Rozdíl je však ten, že já tu nedělám nepořádek a nemlátím pěstmi do zdi."

,,A pořád se mě snažíš nasrat!" udělal proti němu agresivní krok a chytil ho za tričko.

Viděl, že nebyl ve své kůži, i když se to tak snažil hrát. Byl rozhozený, stejně jako na obědě a do toho se choval divně, Dech měl rychlý jako o závod a cítil, jak se mu třepaly ruce, nejspíš i kolena.

,,Snažím se ti pomoct," opáčil.

Na to se druhý poprvé ušklíbnul. ,,Nechci tvou pomoc. Jsi stejný jako ostatní a—" úplně se zarazil a to ve chvíli, kdy mu Minho prohrábl vlasy.

Měl tam nepořádek a černovláska to iritovalo celý jejich rozhovor. Listí a nějaký prach. Když však zvedl hlavu, Jisung na něj koukal, jakoby mu oči měly vypadnout z důlků.

Úplně se mu sevřelo hrdlo a na chvíli zatemnilo před očima. Viděl, že na něj mluvil, ale nedokázal ho vnímat. Slyšel jen svůj dech a nebezpečný rychlý tep.

,,N-ne... ne-nesahej na mě... Nech mě!" vykřikl hystericky a vší silou ho odstrčil od sebe.

Minho překvapeně udělal dva kroky zpět, ale Jisung mu zavřel dveře před nosem. Chtěl je otevřít, ale slyšel, jak se je snažil zamčít. Ani ho neposlouchaly ruce. Co se najednou stalo?

Otevřel dveře a opět si stáli tváří v tvář.

Jisung si zoufale zkousnul spodní ret a když ho kolena zradila, po zemi se snažil couvat. Narazil však na svou vlastní postel. Znovu byl utopený ve vlastních slzách a začal si zarývat nehty do holé kůže.

Celý se klepal, jakoby měl: ,,Panickou ataku..." zaklel tiše a klekl si k němu. Chytil ho za ramena a zkusil s ním třást. Snažil se ho oslovit, ale vůbec nereagoval.

Viděl, že se snažil něco nahmatat. Shodou náhod to byl nůž, co mu nejspíš vypadl z kapsy a začal se proti němu ohánět.

,,Jdi pryč! Jdi pryč! Jdi pryč!" křičel pořád dokola.

Minho nevěděl, co dělat. Trošku se vzdálil, ale když se stále oháněl nožem bál se, že ho brzy použije sám na sebe.

Měl jeden nápad, ale nevěděl, zda to byl dobrý nápad. I když mu asi nic jiného nezbylo.

Rozběhl se do svého pokoje a ze stolu vytáhnu malou lahvičku s léky. Tři tablety si nasypat do ruky a vrátil se zpět.

Vypadalo to, že Jisung už nožem nemával. Jen si ho držel před obličejem a snažil se chránit před něčím, co tam nebylo.

Dělal neslyšné krůčky. Kdyby si ho všiml, dostal by kudlu do těla. Naštěstí to vypadalo, že teď nevnímal okolí, ani když si k němu sedl.

Rychle chytil ruku, ve které měl nůž a vzal mu ho. Jak očekával, začal se bránit, jakoby se bál, že ho chtěl zabít.

,,Jdi pryč! Nech mě být! Prosím..." trhalo mu uši slyšet jeho hysterický pláč. Nedokázal popsat ten dutý pocit v hrudi, ale teď to byla jeho poslední starost. Musela být.

Chytil mu obě ruce a do pusy nacpal všechny prášky. Když je chtěl vyplyvnout, vlastními prsty mu je strčil do krku a nenechal ho, dokud nepolknul.

Bude chvíli trvat, než pilulky začnou fungovat, proto ho stále držel i přes jeho odpor. Byl silnější, než vypadal.

,,No tak, klid! Bude to v pohodě, jen si ublížíš!"

,,Ne, jdi pryč! Pusť mě!"

Po několika minutách začal slábnout. Nebylo tak těžké ho držet na místě a téměř se přestal třepat.

Minho si oddechl a podíval se do jeho uslzené tváře. Z toho pohledu se mu stáhnul žaludek. Proč to tak bodalo v hrudi?

Za chvíli mu začala padat hlava, proto ho opatrně chytil za tvář, aby ještě víc nepodráždil jeho rozškrábanou pokožku.

,,Bude to dobré. Trošku se vyspíš a bude ti líp," nevěděl, kde vzal energii na úsměv, ale chtěl, aby to bylo to poslední, co uvidí, než uplně zavře oči.

Jisung unaveně zamžikal očima. ,,Je-je...mi zima..." přitáhl si ruce blíž k tělu, protože doufal, že mu to pomůže.

Najednou byl tak roztomilý, když se nemračil a mohl obdivovat jeho jemné rysy.

,,Můžu ti půjčit svůj svetr, chceš?"

Pomalu zakýval hkavou, než mu úplně spadla hlava do jeho dlaní a zavřel oči.

Opravdu si oddechl. Nevěřil, že to zvládl. Někdo nebyl bez oka, nikdo nepřišel k úrazu. Doteď si neuvědomil, jak mu tlouklo srdce.

Opatrně ho zvedl ze země a přesunul na postel. Sundal mu zakrvácené tričko a jak slíbil, nahradil ho svým svetrem. Ani nevěděl, jak ho to napadlo.

Jednu věc si však musel poznačit. Nerad na něj zíral, když byl v takovém stavu, ale jeho pas? Tak malý neviděl ani u většiny holek. Navíc byl docela dobře stavěny. Hubený, ale vypracované svaly. Ne tak jako měl on sám, ale k jeho roztomilému vzhledu to sedělo.

I když pár kilo navíc by mu možná prospělo.

Sundal mu ty nepohodlně vypadající kalhoty, taky od krve. Chtěl najít nějaké kraťasy, ale všude byl takový nepořádek. Oblečení i knížky byli všude po pokoji.

Když nic nenašel, jen ho přikryl peřinou a došel pro dezinfekci. Ruce i tvář mu očistit a zavázal, aby se do toho nic nedostalo.

Několik vteřin jen seděl na okraji jeho postele a sledoval, jak se mu ve spánku zvedal hrudník. Pomalu a klidně, jakoby se nic nestalo.

Měl ze všeho velmi smíšené a nejasné pocity. Zdaleka to však nebylo kvůli Jisungovu chování. No trošku, ale větší část otázek měl sám ze sebe.

Proč mu vnutit svou pomoc? Proč se o něj tolik zajímal? Proč?

Pečlivě si prohlédl jeho spící tvář. Opravdu byl krásný. Jak se stalo, že někdo jako on skončil takto? Co všechno v sobě skrýval?

Naposledy se rozhlédl po jeho pokoji. Bylo to tu jako po výbuchu, ale jestli něco nesnášel, tak to bylo uklízení. Už teď mu nezáviděl, až to bude dávat do pořádku. Pokud vůbec.

Vzal si mobil z kapsy a hned jak zavřel dveře, vytočit jedno konkrétní číslo.

,,Seungmine? Spíš?"

,,Spím. U telefonu robot," plný sarkasmu i takhle pozdě večer

,,Mám důležitou prosbu. Četl jsi zprávy o těch vraždách před hodinou?"

,,Jo, ta Jehla. Prý se nechal natočit, loupák. "

,,No a o to mi jde. Mohl by ses nabourat do kamerového systému ve městě a všechno smazat?"

,,Všechny? Proč jako?"

,,Všechny, kde je ten vrah. Mohli by ho vystopovat."

,,Mohli, ale proč tobě to vadí?"

,,Neptej se, prostě to udělej."

,,Zavoláš mi v deset večer, chceš po mně celkem složitý úkol, zadarmo, a ještě po mně štěkáš?"

,,Mluvíš jak kdybys to nebyl schopný udělat za deset minut. Nebo ztrácíš své schopnosti? Nezvládneš to?" když několik vteřin nedostal odpověď, věděl, že vyhrál.

,,Fajn," sykl otráveně. ,,Ale dlužíš mi to."

,,Jo, neboj," řekl a zavěsil.

Pokud chtěl Jisungovi pomoct, jen Seungmin to mohl zvládnout. Nejen, že byl talentovaný hacker, ale nikdy se na nic neptal.

Když mu zítra koupí nějakou knihu, nebo dobré jídlo, dluh bude splacen a on na to zapomene. Nikdy se nebude ptát.

Proto s většinou problémů chodil za ním a ne za Chanem.

Šel si pro hrnek vody a na chvíli opřel svá bedra o linku.

Proč to vlastně udělal? Nevěděl.

Když se díval do jeho tváře, napuchlé od pláče, něco se v něm pohlo. Pocity, které znal, ale opravdu dlouho s nimi nepřišel do styku.

Proč právě on?

Hiii! ^^

Včerejší kapitola byla opravdu napínavá, tak jsem se rozhodla vám dnes vydat další.

Hlavně protože budu mít velmi náročný týden a nevím, kdy se dostanu na wattpad :///

Každopádně vyšel STEP OUT od StrayKids, takže rozhodně nezapomeňte kouknout ^^

Uvidíme se příště!

Vaše Anonymní Holčena <33

Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro