Uběhly dva celé týdny. Téměř spolu nepohodili slovo, ale nějakým způsobem se vypařila ta napjatá atmosféra.

Nic se však nezměnilo na tom, že se oba navzájem sledovali.

Minho se bavil. Jisung pro něj byl opravdu zajímavý, ať už impulsivním chováním, nebo jeho podivnými zvyky.

Například, že ven za svými zájmy chodil jen v noci. Jednou ho sledoval. Opravdu to vypadalo, že si vybral náhodného člověka, kterého napadl a bodal, bodal a bodal. Oběť křičela, ale i po tom, co všechno utichlo, nepřestal, dokud z těla nevytekla poslední kapka krve.

Jaký byl motiv?

Naopak Jisung se měl stále na pozoru. Věděl, že byl pro druhého zajímavý, ale vůbec nechápal proč. Minho se ho vůbec nebál, nebo to možná jen dobře skrýval. Co byl zač?

Měl by ho zabít, to bylo jediné, čím si byl jistý, ale nedokázal se k tomu donutit.

°•°•°•°•°•°

,,Od začátku roku jsi divný, děje se něco?" zeptal se Felix, když spolu seděli u stolu při obědě jako každý den. Také to vždy probíhalo stejně.

Felix a Hyunjin spolu flirtovali, jakoby se teprve poznali, Seungmin pracoval na svém notebooku, skoro si nevšímal jídla a Chagbin jako jediný nerušeně jedl. Minho koukal do prázdna, ale Chan většinou dělal to stejné, co Chnagbin. Většinou.

V poslední době si stále s někým psal a všichni moc dobře věděli s kým.

Jeho spolubydlící Jeongin, kterého nikdo z nich ještě neviděl.

,,Vy jste divní," odsekl znuděně Minho, zatímco se dál hrabal ve svém jídle.

,,Minho, nebuď tak zlý," varoval ho Chan, aniž by zvedl hlavu od mobilu.

,,Píše šéfik," přerušil je Seungmin. ,,Máme další misi. Týká se to KTV."

Všichni zmlkli, jen Minho se pobaveně ušklíbl.

,,Katedra tělesné výchovy opět něco chystá? Závody v plavání?"

,,Víš, že nic s nimi není vtipné. Jsou nebezpeční," povzdechl si Chan a odložil svůj mobil. ,,O co jde?"

Minho úplně přestal poslouchat a jen vytočeně nabodával těstoviny na vidličku. Byl unavený z toho, že se k němu Chan choval jako k malému dítěti.

Po chvíli ho však něco vytrhlo z myšlenek.

V úplném rohu zahlédl Jisunga. Jako vždy seděl sám u stolu. S kapucí na hlavě, to nebylo nic neobvyklého. Co však bylo neobvyklé?

Haewon. Bylo to jejich spolužačka, i když on sám s ní naštěstí sdílel jen dvě přednášky za týden. To však nebylo důležité.

Všichni ji dobře znali. Byla jedna z těch holek, která by udělala cokoli jen proto, aby byla ve vztahu. Všichni znali její metody a stejně tak všichni věděli, že se s ní před pár dny rozešel její poslední úlovek.

Hned mu docvaklo o co jí šlo. Jisung byl roztomilý a díky své asocialitě si na škole vybudoval reputaci mysteriózního samotáře, o kterého se všichni zajímali. Bohužel pro ně, Jisung všechny odmítal.

Tahle dívka se však odbýt nenechá.

,,Ahojky, viděla jsem, že sedíš sám, tak ti jdu dělat společnost. Vypadáš osaměle," usmála se, přičemž se přesunula co nejblíž k němu.

Jisung se na ni s otráveným výrazem otočil. Neměl chuť se s někým bavit. Vlastně litoval toho, že si ještě nepořídil sluchátka.

,,Jsem Haewon. Chodím do druháku, takže kdybys chtěl pomoct, jsem tady. Můžu tě doučovat, nebo ti věnovat své staré zápisky, pokud teda máme stejné předměty," měla na tváři nechutný úsměv. Možná to dělal ten otravný a falešný tón, nebo napíchané rty.

Zaraženě na ni koukal, ale cítil jak mu tepala tepna na krku. Proč taková slepice řešila jeho obědový klid?

I když z jeho výrazu bylo jasné, že neměl chuť se s ní bavit, dívka to nebyla schopna pochopit.

,,Jsi opravdu zamklý. Dost lidí o tobě mluví, a já vidím proč. Máš roztomilý obličej. Jen to tmavé, zašlé oblečení by chtělo vyměnit," vypískla s úsměvem, přičemž mu sundala kapuci, aby si mohla hrát s jeho vlasy.

Jisung se nehýbal. Cítil v sobě spoustu agrese a negativních emocí.

Sahala mu na vlasy, což nedokázal vystát, komentovala mu vzhled. Proč si nemohla hledět svého a nechat ho být?

Zvedla se mu tepová i dechová frekvence a před očima se mu místy zatemělo.

Máš nůž v kapse, zabij ji.

Jsem ve škole, nemůžu.

Proč by ne? Bojíš se snad?

,,Podívej, když ti trošku upravím vlasy na stranu, vypadá to hot. Možná ještě přidat nějaký řetízek a—" chtěla ho štípnout do tváře, když v tom Jisung hrubě chytil její ruku.

Překvapeně vyjekla. Neviděla, že jeho druhá ruka mířila do kapsy.

,,Proč se tváříš tak děsivě?" nechápal, zatímco se snažila dostat ruku z jeho sevření.

Jisung už měl v ruce nůž. Pevně ho svíral a byl připravený ho vytáhnout, jenže někdo chytil jeho tenké zápěstí, aby nemohl ruku vytáhnout z kapsy.

Naštvaně se otočil, ale když zjistil, kdo to byl, všechny emoce vytěsnil z tváře. Přestože to v něm vřelo, nechal na sobě perfektní pokerface. Tedy téměř.

,,Můžu s tebou mluvit?" zamumlal Minho monotónně, jakoby ho právě nezastavil od vraždy. Uprostřed školního kampusu.

Jisung několik vteřin mlčel, ale kdo nedokázal být potichu, byla Haewon.

,,Zrovna si povídáme, nepočká to?"

Ty krávo tupá, nevím, co jsi mu udělala, ale málem z tebe udělal jehelníček. Radši se otoč a vypadni.

,,Nepočká," lehce zatáhl za jeho ruku a on pochopil, že se měl zvednout a následovat ho.

Stačilo mu pár hlubokých nádechů, aby si uvědomil, co chtěl udělat. Hlavně kde.

Zašli do nedaleké chodby, kde nikdo nechodil, protože se tu nacházel jen školníkův kumbál.

Teprve před dveřmi ho Minho pustil. S povzdechem se na něj otočil, ale výraz, který měl, nebyl vyčítavý. ,,Chceš něco říct?"

,,Tobě? Proč?" odsekl, aniž by zvedl pohled.

,,Nevím, možná proto, že jsi málem zabil Haewon uprostřed školy? Vím, je osina v zadku, ale i tak."

Jisung frustřovaně semkl rty. ,,Co je ti do toho?"

,,Copak chceš do vězení?"

Na to mu už neodpověděl. Udělal rázný krok k němu, čímž ho namáčknul zády na dveře. Byli od sebe blízko, doslova si dýchali na rty.

,,Starej se sám o sebe," zasyčel. Konečně sebmu podíval do očí, díky čemuž měl Minho možnost nahlédnout do toho, co opravdu cítil.

Zněl naštvaně, jakoby mu chtěl každou chvíli rozbít nos, ale v očích viděl něco jiného.

Dech měl zrychlený, zorničky se mu lehce třepaly, stejně jako jeho ruce. Byl rozrušený a naplněný úzkostí. Mělo to co dělat s tím, co mu řekla ta slepice? Stalo se něco, co nepostřehl?

,,Poděkovat mi můžeš příště," ani se nepokoušel ho odtsrčit. Byl naprosto klidný, což se o Jisungovi říct nedalo.

,,Trhni si!" zasyčel a chtěl odejít, ale Minho ho chytil za zápěstí. Opět. Nepřitáhl ho k sobě, jen chtěl, aby zůstal na místě.

Jisung mu věnoval vytočený pohled, ale nic neřekl. Čekal, co z něj vypadne.

,,Nechceš si někdy sednou na oběd se mnou a ostatními?"

Byla to jednoduchá otázka, která však v jeho hlavě rozpoutala obrovský vír myšlenek. Několik vteřin na něj šokovaně koukal, zatímco se mu hlavou znovu ozval ten hlas.

,,Zlatíčko, pojď si sednout se mnou a s ostatními."

Znovu nasadil ten arogantní výraz a vysmekl se z jeho sevření.

,,Nechci, ne," zamumlal tiše, skoro jakoby byl paranoidní. Hned odešel, ani se neohlédl.

Minho tam jen stál, rty semknuté do tenké čáry. Čekal, že se naštve a začne křičet, nebo možná přijme. Tohle byla divná reakce.

Co s tím však mohl dělat? Nic.

Vrátil se k jejich stolu, aby dojedl své jídlo, ale tak nějak věděl, že se toho ani nedotkne.

Hlavně proto, že cítil zvědavé pohledy ostatních.

,,Přestaňte na mě tak koukat," sykl, přičemž jim všem hodil pohled, který by zabíjel, kdyby mohl.

Hyinjin dotčeně zvedl ruce nad hlavu. ,,Vidíte, já to říkal! Proč k nám se chová takhle a na toho svého divného, otravného spolubydlícího se dívá jako na malé koťátko?!" vyhrkl dramaticky.

Někteří se jen uchecthli a zbylí, neboli Felix se tiše hihňali. Kdo se však nesmál, byl Minho.

,,Huh?"