Minho pomalu otevřel dveře jejich společného bydlení a rozhlédl se. Vypadalo to, že spolubydlící se ještě nevrátil.

Když tak nad tím přemýšlel, měl by zjistit mladíkovo jméno. Mohl to udělat skrze seznamy ve škole, nebo na vrátnici, ale z nějakého důvodu to chtěl slyšet od něj.

Hodil batoh do svého pokoje a zadíval se na ten jeho. Proč měl takovou potřebu nahlédnout dovnitř?

Váhal, ale řekl si, že když tu není, co mu to ublíží? Pokud byl jeho spolubydlící opravdu ten známý vrah, mohl tam najít něco zajímavého.

Nebo jen rád strkal nos do věcí zajímavých lidí.

Opatrně otevřel dveře, ale celý pokoj byl schovaný ve tmě, žaluzie spuštěné.

Všude se válelo oblečení, školní pomůcky a bůh ví co všechno. Kdyby hledal něco konkrétního, nic by nenašel.

Když však udělal první krok, kopl do bílé krabičky s léky, co ležela na zemi a ta se odkutálela k posteli.

Nemusel se ani ohýbat, aby ty prášky poznal. Antipsychotika.

Další věc, co zaujala jeho pozornost byl zakrvácený, bílý šátek. Silně pochyboval, že to byla jeho krev.

Chtěl ho vzít ze země, když v tom ho někdo chytil za krk a přimáčkl zády ke stěně.

,,Co tady chceš?!" vykřikl naštvaně, přičemž ho málem připravil o přísun kyslíku.

,,Oh, já myslel... že to je můj...pokoj..." zasípal sarkasticky.

Menší si ho podezřívavě prohlédl. ,,Jsi buď úplně blbej, nebo magor," odsekl. Vypadal, jakoby přemýšlel. Jen nevěděl o čem, nedokázal z jeho tváře téměř nic vyčíst. Jen to, že byl ztracený.

,,Co kdybys mě pustil?" navrhl.

,,Donuť mě," sykl, ale když chtěl svůj stisk opět upevnit, Minho ho štípl do boku.

Překvapeně vyjekl, skoro jako malá holka a o krok odskočil.

Naopak černovlásem využil situace a pokusil se ho přeprat na zem, ale schytal loktem do oka a kolenem do břicha. Během chvíle opět ležel na zemi s rukama přispendlenýma nad hlavou.

,,Včera jsi byl tak silný, hraješ si na chudáka?!" vyštěkl.

Chtěl vypadat drsně a agresivně, ale Minho z něj teď dokázal vyčíst všechno. Stačil jeden pohled do očí.

Jemným štípnutim do boku ho vyvedl z míry. Teď byl nervózní a roztěkaný. Chtěl mít kontrolu, ale cítil se ohrožený.

,,Nevím o čem to mluvíš. To ty se mě snažíš zabít a nějak se ti nedaří," nevěděl, jestli byl dobrý nápad ho provokovat, ale za zkoušku nic nedal.

,,Stačí říct a z tvého mozku udělám kaši!" zasyčel.

,,Ne, že by můj život za něco stál. Mám zbraň vedle v tašce, klidně tu počkám," řekl s poněkud pobaveným úsměvem.

Znovu ho znejistil. Věděl přesně, jak odpovídat, aby toho dosáhl.

Jisung očekával vyděšeného kluka, který bude prosit o milost. Bohužel pro něj, Minho byl ten poslední, kdo by ho nechal hrát jednostrannou hru.

Bylo v ní totiž místo pro dva.

Menší pevně semkl rty a zaryl nehty do jeho zápěstí. ,,Co jsi zač? Člen nějakého otravného gangu?"

,,To si vyprošuju..." zamumlal otráveně. Byl člen obávané mafie a tento pojem ho urážel.

,,Mafie?" zeptal se už o něco klidněji.

,,Bingo. Pustíš mě?"

,,Nasrat."

,,Proč?"

,,Protože bagr."

,,Buď mě zabij nebo mě pusť. Stejně mě ta škola nebere," cítil jeho nehty hluboko pod svou kůží, ale ta bolest byla opravdu příjemná. Připadal si více živý.

Druhý však znovu zaváhal. Proč ho stále nezabil? Měl ho v hrsti.

Byl přeci svědek. Podle logického uvažování by měl být už dávno mrtvý. Ani na vteřinu nezapochyboval o Jisungově inteligenci, ale tohle bylo divné.

,,Přestaň mluvit jak malé holky s depresí, je to otravné!" zasyčel.

Na to mu neodpověděl. Neměl jak.

,,Tak si pojďme promluvit. Musím uznat, že mě tvůj způsob zabíjení zaujal, možná bych se něco přiučil," navrhl, když už ho ruce opravdu začaly nepříjemně bolet a pálit. Ne, že by se mu to nelíbilo, ale nechtěl to zítra Chanovi vysvětlovat.

Druhý se na to moc netvářil, ale nejspíš cítil, že jinam to nevedlo.

,,Řekl jsi někomu, co jsi viděl?" zeptal se.

Minho zavrtěl hlavou. Stále byl úplně klidný. ,,Nikomu. Ani to nemám v plánu."

,,Zabil jsem člověka. Měl by ses mě bát."

,,Podle zpráv, jsi zabil minimálně dvacet lidí."

,,A přece se nebojíš o svůj život?"

,,Čekám na smrt jako na spasení. Život nestojí za nic," odpověděl s ledovým klidem.

Viděl, že váhal, ale nakonec ho pustil.

,,Jestli jen cekneš, udělám z tebe jehelníček," zavrčel.

Druhý nevinně zvedl ruce nad hlavu. ,,Klid. Nezajímá mě, co děláš ve svém volném čase. Chci jen žít v míru a třeba znát tvé jméno," vlastně sám nevěděl, proč to chtěl vědět. Proč s ním chtěl vycházet, možná se začít bavit.

Pár hodin zpátky ho to vůbec nezajímalo. Necítil ani potřebu se o něj zajímat.

Konečně se však v jeho životě objevil někdo zajímavý, co mu mohl dát příjemný impulz do života.

Seděli naproti sobě a každý si prohlížel toho druhého. Hledali detaily, nedokonalosti, ale hlavně slabiny a zkoumali řeč těla.

,,Mluvíš, jakobys hledal nové kamarády. Nemáš jich dost?" odsekl s úšklebkem, přestože měl z jeho klidného tónu sám mráz na zádech.

Minho jen mykl rameny. ,,Rozhodně jich mám víc než ty. Nebude první kamarád úspěch?" neusmíval se, ale oba věděli, že do něj dloubal jako do vosího hnízda.

,,Kamarádi jsou jen přítěž a slabina," procedil skrz zuby.

,,Máš celkem jasný pohled na svět. Celý jsi takový přímočarý," hrál si s ohněm. Riskoval, že vytáhne nůž z kapsy a místo učení na zkoušky budou jeho přátelé chystat pohřeb.

I tak ho to velmi bavilo. Rád se přibližoval ke smrti.

Menší vypadal, že každou chvíli praskne frustrací. Byl zvyklý, že se ho lidi báli. Stačilo, když viděli nůž v jeho kapse a křičeli o pomoc. Stačilo se usmál, jako to vždy dělal.

Proč on se ho nebál? Jak si s ním mohl takto hrát bez strachu o život?

Minho měl na jazyku další poznámku, když v tom viděl, jak se zhluboka nadechl a všechna frustrace z jeho tváře zmizela. Vyměnil ji chladný a stále dost nebezpečný pohled.

,,Doufám, že se bavíš."

Na to se vyšší jen usmál. Kdyby tam seděl kdokoli jiný, toho úsměvu by se vyděsil.

,,Ani nevíš jak. Ale když jsme u toho, mám hlad. Nezajdeme koupit jídlo?" předtím nad tím nepřemýšlel, ale za ty dva společně dny ho neviděl ani jednou jíst. Ani v jídelně, ani na pokoji.

,,Nemám hlad, obsluž se sám," odsekl a chtěl se zvednout k odchodu, jenže Minho ho chytil za zápěstí a posadil zpět na zem.

,,Já bych řekl, že máš hlad."

,,Jebe ti?" vydechl výsměšně, ale když se podíval do jeho hlubokých očí, na pár vteřin se zasekl. Nemohl uhnout jinak, jakoby ho jinak Minho naprosto pohltil.

,,Máš hlad."

Proč jeho hlas slyšel v ozvěně? Jakoby byl nějaký divný našeptáváč, zvlášť, když použil tak tichý a klidný tón.

Chtěl něco znovu vyprksnout, ale přerušilo ho vlastní kručení v břiše. Zmateně vykulil oči. Téměř nikdy necítil hlad.

,,Když máme oba hlad, pojďme na jídlo," řekl Minho spokojeně a otočil se k jeho nevybalenému kufru. ,,Jdu se převlíct, večer je víc chladno. Měl bys udělat to samé."

Atmosféra byla opravdu podívná, možná trošku dusivá. I tak se oba nachystali a vyšli do města na nákup.

Většinu času bylo ticho. Minho nebyl nikdy ten ukecaný člověk, který udržoval konverzaci a jeho spolubydlící vypadal, jakoby zvažoval všechna životní rozhodnutí.

S košíkem projížděli plné regály a Minho tam občas něco hodil. Zeleninu, nudle, mražené maso. Taky pár jogurtů.

,,Ty si nic nevezmes?" zeptal se, když byli téměř na konci.

Menší mykl rameny a dál se díval do země. Tedy do doby, než z ničeho nic zmizel mezi regály. Musel zahlédnout něco konkretního

Minho tam jen stál a cekal. Zajímalo ho s čím přijde. Musel uznat, že ho překvapilo, když do košíku položil veliký čokoládový cheesecake.

Chtěl si do něj znovu rýpnout. Mělo to daleko od pořádného jídla, akorát se přesladí a bude mít hlad, ale když viděl výraz v jeho tváří, mlčel.

Poprvé viděl jiný výraz, než ten otrávený, nebo agresivní. Neusmíval se, ale jeho tvář byla uvolněná. Konečně měly ty roztomilé oči trošku života.

Navíc mu připomínal pohled, který už párkrát viděl. Patřil osobě, která na cheesecake koukala stejně, ale už to bylo dávno.

,,Máš rád cheesecake?"

Nepatrně kývl hlavou a sklopil pohled do země. ,,Pojďme zpátky. Nesnáším lidi," sykl.

Zaplatili a vrátili se na kolej.

Minho si uvařil rychlý rámen, ale Jisung zmizel ve svém pokoji. Cesta zpět byla v naprosté tichosti, nepadlo ani slovo.

Proč mi pořád přijde tak zajímavý?

Na tu otázku neměl odpověděl. S povzdechem se podíval na jeho dveře. Nic nesnědl, dokonce i ten cheesecake nechal nedotčený v lednici.

Naštěstí uvařil víc, než dokázal sníst a vyšlo to na dvě přiměřené porce. Položil je na stůl a zaklepal na jeho dveře.

,,Hej, otevři."

Slyšel nějaké otrávené mumlání, ale nakonec otevřel.

,,Co je...?"

,,Pojď se najíst."

Menší si ho prohlédl nechápavým pohledem. ,,Proč? Nejsi moje matka."

,,Nechovej se jako dítě. Cheesecake není pořádné jídlo," řekl.

Brunet vytočeně smekl rty, ale když mu do nosu udeřila vůně čerstvého jídla, trošku se podvolil.

Usadili se ke stolu, Minho viděl, jak byl nervózní. Nevěděl proč, ale nemělo cenu se ptát.

Popřál mu dobrou chuť, pustil se do jídla a on udělal to samé, i když dost zaváhal.

Byl překvapený, jak dobře to chutnalo. Už to byla doba, co měl domácí jídlo. Začal se cpát jako nenasytný jedlík.

Minho neudržel pobavený úšklebek. ,,Pomalu, bude tě bolet břicho."

,,Jsi otravný, Minho," odsekl, když v tom se zarazil. Na vteřinu se zamyslel a otočil se k malé ledničce.

Vyšší ho pozoroval, opravdu pečlivě.

Zvedl se a z lednice vytáhl celý dort. Stejně tak našel dva talířky a lžičky. Ukrojil dva kousky a s nimi se vrátil ke stolu. Bez jakéhokoli slova mu posunul jeden z nich, ale neodvážil se zvednout pohled od stolu.

Minho byl překvapený. Poprvé udělal něco hezkého.

,,Díky."

Už vůbec nečekal, že mu poděkuje. Nejspíš si ho opravdu získal a stačilo jen jedno domácí jídlo.

,,Nemáš zač. Jsem rád, že ti chutná."

Menší zakýval hlavou a dal si další kus masa. ,,Jsem Jisung. Han Jisung," zamumlal tiše.

Druhý s úsměvem pozvedl obočí. Konečně se to někam pohlo.

Má hezké jméno... Taky nějak povědomé...

Hiiii! ^^

Opravdu moc děkuji za vaši aktivitu, dělá mi to velkou radost!

Čtu každý krásný komentář <33

Taky přeji šťastný nový rok! Štěstí budeme všichni potřebovat o.o

Uvidíme se příště!

Vaše Anonymní Holčena <333