Bylo naprosté ticho, když mu Jisung obvazoval zápěstí. Ještě předtím mu pomohl sundat promočené oblečení a podal to čistě. Zmrznul by.

,,Pořád na tebe mluví?" zeptal se.

Minho nejistě zakýval hlavou, zatímco pozoroval jak jeho jemné prsty obvazovaly očištěnou ránu bílým obvazem.

,,Ale jsou slabé..."

,,Co ti říkají?"

,,Abych vzal žiletky a..." nemusel dokoncovat větu.

Jisung ty žiletky a ostatně vsechno ostré vzal a vyhodil z okna. Něco takového tu bylo nebezpečné. Pro ně oba.

,,Chceš o tom mluvit?" prstem jemně přejel po čerstvých ránách na druhé ruce. Pod nimi byly viditelné staré bílé jizvičky. Důkaz toho, že na sebe dlouho nesahal. Doteď.

Vyšší vypustil nejistý výdech a poté zavrtěl hlavou. ,,Motá se mi hlava..."

,,Půjdeš si lehnout, jen to dovážu," zavázal jeho druhé zápěstí a očitil ránu na krku.

Naštěstí nebyla tak hluboká, aby způsobila velké krvácení, ale určitě měl štěstí. Kdyby zaryl žiletku o něco hlouběji, přeříznl by si důležitou tepnu. Byl by na místě mrtvý, ale těžko říct, zda to nebyl záměr.

Pomohl mu do postele a přikryl mladíka přikrývku. Jeho oči byly unavené, ruce stále roztřesené. Opravdu potřeboval odpočinek.

Rozhodně neměl v plánu ho nutit do dlouhého vysvětlování. Mohlo by to vyvolat další obrannou reakci.

,,Ji..." zašeptal s téměř zavřenýma očima. Zpod peřiny začal hledat jeho dlaň, kterou však najít nemohl. Dokud mu ji Jisung sám nevložil do dlaně.

Pár vteřin se na jejich spojené prsty jen díval. ,,Odpočiň si."

,,Nechoď pryč," nedokázal říct, jestli si plně uvědomoval, co povídal. Nejspíš už byl napůl v říši děsivých snů.

,,Nikam nejdu," lehce prohrábl jeho tmavé vlasy. Prstem opsal ostré lícní kosti a koutky rtů. Ani si neuvědomil, že zíral tak dlouho, a že Minho stihnul úplně zatuhnout. Jen tiše a klidně oddechoval, zatímco mu na tvářích zasychaly poslední slzy.

Jakoby si právě před chvílí nechtěl podřezat krk.

Vypustil dech, o kterém ani nevěděl, že ho držel. Stále se nezbavil toho nepříjemného pocitu v břiše. Užíral ho zevnitř a nechtěl přestat.

Dlouho se o nikoho takto nebál.

Pohlédl k oknu, ale všiml si roztrhané obálky. Spolu s ní tam leželo několik fotek, ve kterých z dálky nic nerozeznal.

Opatrně a pomalu vytáhnul svou dlaň z jeho stisku a vydal se pro papíry.

První byla fotka krásné ženy s okouzlujícím úsměvem. Poznal ji hned. Tahle milá tvář ho zdravila pokaždé, když ho Minho pozval domu, aby nemusel za otcem. Paní Lee, jeho maminka, jim vždycky upekla sušenky a uvařila teplé kakao.

Na druhé fotce bylo nemocniční lůžko, ve kterém někdo ležel. Nevěděl kdo, osoba měla přes tvář kyslíkovou masku.

Když však otočil třetí fotku, šokem se mu svránilo čelo.

Byl to malý Minho. Vypadal přesnětak, jak si ho pamatoval. Klečel nad mrtvolou svého otce, pana Lee, kterého taky znal. Byl to velmi slušný a rozumný muž.

Chlapec plakal a nejspíš se snažil svého otce probudit. Mezi svými prsty svíral látku hnědého svetru, ale krev kolem nich dokazovala, že to bylo k ničemu.

Kdo to mohl vyfotit? Jak se sem ty fotky dostaly? Měl je Minho u sebe?

Prohledl si obálku se jménem Lee Minho. Nebyla tu však známka, ani razítko a už vůbec ne odesílatel.

Takže to nikdo neposlal? Jak jinak by se to sem dostalo? Kdyby to Minho měl schované, určitě by na obálku nenapsal své jméno.

Něco tu nehrálo. Tohle nebyla náhoda. Nemohla být.

Obrázky si přitiskl k hrudi a pohled otočil na svého spolubydlicího. Měl v sobě velmi neklidný pocit a znal ho moc dobře. Vztek.

Pokud to někdo udělal schválně, proč? Jak se k těm fotkám ten někdo dostal? Jak o tom všem věděl? Jak mohl vědět, kde Minho bydlel?

Neměl zatím potvrzeno od něj samotného, že obálku dostal od někoho jiného, ale i tak. Pokud se něco opravdu dělo, musel to držet při zemi.

Někdo však zabouchal na dveře. Proč zrovna teď?

Papíry schoval k sobě do pokoje a běžel otevřít. Byl to Chan se svým typickým úsměvem.

,,Ahoj, je vš- co to máš na sobě?"

,,Kurva..." vydechl a schoval se za dveře, jen hlavou vykoukl.

Úplně zapomněl, že měl na oblečení krev svého spolubydlícího a ještě k tomu byl celý mokrý. Také si doteď neuvědomil, že celým bytem se linul zápach krve z koupelny. Nestihl umýt sprchový kout.

,,Vařil jsem. Dej mi chvilku."

Zabouchnul dveře a utíkal se převléct do čistého. Oblečení od krve hodil do koupelny, kterou zavřel a obývak nastříkal deodorantem, stejně tak sebe.

,,Kvůli mě ses nemusel převlékat," zamumlal Chan.

,,Mám slušné vychování k návštěvě. Narozdíl od tebe, očividně," odsekl kousavě.

Vyšší jen hodil ruce do vzduchu v náznaku obrany. ,,Dobře, klid. Já jen, že jsi mě vyděsil, když jsi utekl z nákupáku, i Jeongin se o tebe bál."

,,Mělo by se něco dít?" zamumlal podezřívavě a Chan opět zmateně rozmachl ruce.

,,Ne! Teda doufám. Je tam Minho?"

,,Spí!" sykl okamžitě.

Věděl, že Chan a Minho byli dobří kamarádi, ale nebyl v pozici, aby mohl takto rozhlašovat, o co se Minho pokusil.

,,Jen že byl takový divný v posledních dnech. Neříkal třeba něco?"

,,Ne. Měl by?"

,,Nejsi moc v náladě, že?" vydechl Chan pobaveně, když mu Jisung opět nevstřícně odsekl na otázku.

Kdo by se mi divil.

,,Ještě něco?" zamumlal.

Mladík před ním nejistě přikývl. ,,Vlastně jsem tě chtěl o něco požádat."

,,Mě?" podivil se.

Chan přikývl a skepticky se rozhlédl po chodbě. Když se ujistil, že tu nikdo nebyl a podíval se zpět na podezřívavého Jisunga.

,,Určitě znáš jeho minulost," menší nejistě přikývl. ,,Mám o něj v poslední době starost, chová se trošku jinak a já mám na tohle citlivý nos."

,,Proč mi to říkáš? Jste přeci nejlepší přátelé a bratranci, co já?" zamumlal nechápavě.

On se však pobaveně zasmál. ,,Ty jsi pro něj víc, copak to nevidíš? Minho s námi obědvá, jen když máš v dobu našeho oběda přednášky," odpověděl a jemně ho šťouchnul do ramene.

,,Jsi jiný a jeho to přitahuje. Všichni to vidíme, i když to většinou popře."

Jisung na chvíli povolil svůj kamenný výraz a v jeho očích se zrcadlo překvapení.

Nikdy and tím takhle nepřemýšlel. Ano, občas se líbali, ale nic víc. To přece nic neznamenalo.

Kdo by měl rád někoho, jako jsem já? Jsem vrah, blázen.

,,Vypadáš překvapeně," vyrušil ho Chan z víru zmatených myšlenek.

,,Vyklop, co chceš. Chci se najíst," odsekl, aby se konečně dostal ke své pointě. Nechtěl tu strávit mladí.

Vyšší pobaveně pozvedl obočí, ale rozhodl se pokračovat.

,,Řekl bys mi, prosím, kdyby se s ním něco dělo? Už párkrát jsem ho ze sraček tahal a rád bych tomu předešel," tentokrát byl vážný. Žádný úsměv, nebo ironická poznámka.

Měl by mu říct, co se teď stalo? Že měl skrat, při kterém si málem vzal život. Mohl i zmínit ty podivné fotky, u kterých si byl téměř jistý, že mu je někdo podstrčil schválně.

,,To bych asi mohl. Když tak ti dám vědět," zamumlal.

Christopher spokojeně zakýval hlavou. ,,Díky. Kdybys chtěl, mohl bys s námi zítra poobědvat. Rádi tě tam uvidíme," řekl s úsměvem a když si uvědomil, že nejspíš nedostane žádnou odpověď, mávnul na něj rukou a odešel.

Jisung zavřel dveře a pevně semkl rty. Chan vypadal, že mu věřil, ale proč? Opravdu mu Minhova slova stačila k tomu, aby přešel všechny spekulace a pomluvy, co o něm kolovaly školou? Možná měl jen větší pochopení? Sám byl členem mafie, dokonce budoucí vůdce.

Začínala ho z toho bolet hlava.

Hiiii! ^^

Druhé pololetí je v plném proudu, stejně tak letní semestr. Jak všechno zvládáte?

Ať už se děje cokoli, nebuďte na sebe přísní a věnujte si každý den aspoň nějakou chvíli pro sebe. Taky nezapomínejte pravidelně jíst a pít ♡

Uvidíme se příště ^^

Vaše Anonymní Holčena ♡