,,Kam to jdeš, Jisungie?" vydechl Jeongin, když opustili poslední přednášku.

,,Na kolej?" odsekl suše, jakoby to snad nebylo jasné. Kam jinam by mohl jít?

,,Nechtěl bys zajít na jídlo? Na oběd jsi měl jen cheesecake."

,,Nechci," chtěl jít co nejrychleji zpět. Minho mu dnes jen jednou napsal a dostal z jeho zprávy smíšené pocity. Chtěl se ujistit, že byl v pořádku.

Když nad tím tak přemýšlel, netušil, kde se v něm vzala tahle starostlivost

,,Prosím! Chan říkal něco o tom, že jdou s klukama ven. Myslím, že i Minho s nimi musí být, přeci nebudeš ležel doma!"

,,Nejdu."

Měl rád ticho, tohle pro něj nebyl žádný argument. Ať už Minho šel zpět, nebo někam s ostatními, on chtěl jít domů, proto se automaticky otočil.

Jeongin se ho pokusil zastavit. ,,Prosím, pojďme někam! Nechci být na koleji sám až do večera!" vypískl, přičemž prosebně spráskl dlaně k sobě.

Nikam se mu nechtělo. I kdyby měl být na koleji sám až do noci.

,,Riki z tanečního ti určitě rád udělá společnost," odbyl ho a chtěl se otočit, ale tento neúprosný mladý muž pokračoval.

,,Prosím! Klidně tě pozvu!"

,,Nejdu."

,,Koupím ti i cheesecake!"

Na tato slova už slyšel. Ať už toto odpoledne znělo otravně jak chtělo, dezert zadarmo odmítnout nemohl.

,,Dobře, ale jen na chvilku. Hned po jídle odejdu," řekl suše a bez dalšího slova šel ke své skříňce

Kvůli tomu neviděl vítězný úsměv, který Jeongin zakryl nevinným smíchem. ,,Dobře, ale počkej na mě!"

°•°•°•°•°

Odpoledne bylo vlastně docela v pohodě. Najedli se, Jeongin celou dobu něco vykládal, ale Jisung to bral jedním uchem dovnitř a druhým ven. Moc se s tím nepáral.

Vlastně celou dobu přemýšlel jen nad tím, co asi dělal Minho s ostatními. Psal mu, ale zprávu si ani nezobrazí, což by dokazovalo, že byl s ostatními. Nikdy neodpovídal na zprávy, když měli nějaký mafiánský úkol. Možná právě teď zastřelil nějakou oběť. Ta představa byla vzrušující.

Podíval se na svého spolužáka a nemohl si odpustit několik podivných myšlenek. Jak se tu Jeongin ocitl? Ano, on a Chan spolu bydleli, ale jak před ním zvládal skrývat svůj druhý život?

Nemá podezření? Není mu divné, že Chan chodí v noci ven? I když možná to Chan úspěšně zakrývá.

Taky ale posedlost jeho osobou. Tenhle kluk vyzdvihl snad každou vraždu, kterou spáchal aniž by věděl, že mluví s vrahem samotným. Jakoby vraha obdivoval.

Když se nad tím zapřemýšlel, už pár týdnů neměl na rukou žádnou krev. Pokud se nepočítaly rvačky ve škole.

Věci, které prováděl se svým spolubydlícím ho zavedly na úplně jiné myšlenky. Navíc se nebál před ním otevřít a netěsnil v sobě tolik emocí.

Nerad to přiznával, ale měl na něj dobrý vliv.

A možná taky pomohlo, že začal pravidelně brát svou předepsanou medikaci, na Minhův popud.

Jeongin zaplatil, jak slíbil a ještě ho donutil na krátkou pochůzku v obchodním centru.

Když si odběhl do jednoho z obchodů, Jisung zůstal stát venku a znuděně si prohlížel své sytě rudé boty.

,,Jisungu?" ozval se velmi povědomý hlas, který nečekal. Ne teď a tady.

,,Chane?" zamumlal zmateně. Neměli být s ostatními někde... bůh ví kde? Co dělal tady, v nákupním centru?

,,Ahoj, co ty tu tak stojíš?" zeptal se se svým přátelským úsměvem.

,,No, já čekám," odpověděl nejistě. ,,Ty nejsi s ostatními?"

,,S ostatními? Tím myslíš kluky z kolejí, jako Minho, Seungmin a spol?" nechápal a Jisung zakýval hkavou.

,,Jak tě to napadlo?" podivil se s pobaveným smíchem. ,,Felix a Hyunjin mají rande, Seungmin se učí, Changbin zašel do fitka a Minho šel k sobě. Říkal, že tě chtěl vidět, proto jsem překvapený, že tě tu vidím."

Tohle vůbec nedávalo smysl.

,,Jeongin mě pozval na jídlo a cheesecake..." zamumlal a hned se sápal pro svůj mobil.

Jedná nepřečtená zpráva od jeho spolubyldicího, stará pouhých patnáct minut. Když si ji však přečetl, jeho dech se zastavil a zada polil nepříjemně studený pot.

MinMin: Ji, pomoc

°•°•°•°•°

Pár hodin zpátky, Minho po náročném dni ve škole konečně došel na svou kolej. Těšil se, až si lehne a při troše štěstí na chvíli usne, než přijde Jisung a budou moct dělat něco spolu.

Otevřel dveře, ale všiml si přímo pod nohama nějaké obálky. Někdo ji musel strčit pod dveře.

Zavřel, obálku vzal a vydal se k sobě do pokoje. Chtěl se první převléct do něčeho pohodlného, ale zvědavost mu nedala a dopis si prohlédl.

Obyčejná obálka z papírnictví bez odesílatele, razítka, nebo poštovní známky. Jen jeho jméno bylo napsané v levém rohu.

Opatrně rozthnul papír a nakoukl dovnitř.

°•°•°•°•°•°

Brunet běžel z nákupního centra takovým tempem, že se divil, jak jeho vlastní nohy stíhaly.

Srdce mu bilo jako splašené a po dlouhé době cítil opravdový strach. Strach z toho, co se dělo.

Rozrazil vrátnici, vyběhl schody nahoru. Nezastavil, ani když po cestě málem smetl několik studentů, včetně Hyunjina a Felixe. Vyšší mu jako obvykle chtěl rozbít pusu, ale Jisung utekl bez jakéhokoli zájmu.

Přísahal by, že nikdy neměl takový problém trefit se do zámku klíčem, ale jeho roztřesené ruce to nedokázaly.

Ale nakonec byl úspěšný. Dveře se rozlétly dokořán a on se rychle rozhlédl. ,,Minho?!"

Neslyšel nic, jen své bláznivé srdce. Oba pokoje měly otevřené dveře a musely být prázdné, jen koupelna byla zavřená. Chtěl otevřít, ale někdo je zamknul.

Začal proto do dveří kopat a bouchat. ,,Min! Otevři!" zakřičel, ale žádnou odpověď nedostal, dveře se ani nepohly.

Položil ucho k světlému dřevu a poslouchal. Zaslechl tiché vzlyky a nesrozumitelná slova.

Musel je otevřít. Hned.

Zkusil dveře vykopnout, ale bez úspěchu. Vběhl proto do pokoje svého spolubydlícího a začal se hrabat v úplně spodním výsuvu u nočního stolku. Věděl, že tam měl střelnou zbraň a taky ji našel celkem rychle. Dokonce měla tlumič, což mu vyhovovalo.

Stoupnout si ke dveřím a namířil zbraň na zámek tak, aby si byl jistý, že kulka neprojde dveřmi nebrání ho. Potřeboval, aby šla do země. I tak byl nervózní, protože se zbraní moc neuměl.

Jeden výstřel a dveře se samy otevřely. Vtrhnul dovnitř a čekal ho jen čistý chaos a spoušť.

Minho seděl ve sprchovém koutu, zády přilepený na stěnu, ruce křečovitě zatmuté ve svých vlasech a tiše vzlykal, zatímco mual nějaká tichá slova. Všude kolem něj byla krev a Jisung netušil na první pohled odkud byla.

,,Min!" odhodil zbraň a klekl na kolena vedle něj. Snažil se mu ruce vytáhnout z vlasů, aby si je nevyškubal, ale byl ve velmi silné a podivné křečí.

,,Já... ne... prosím... mami... táta..."

,,Minho, tady jsem, sem se dívej! Na mě!" vyhrkl a konečně dostal aspoň jeho ruce pod kontrolu. Taky už viděl, kde se všechna ta krev vzala.

Měl pořezaná obě zápěstí. Taky viděl krvavou rýhu na krku.

Celé jeho tělo se klepalo zimou, protože byl celý mokrý. Nejspíš na sebe pustil sprchu.

Seděl tu jako zlomené malé dítě. Jak se to sakra stalo?

,,Dychej zhluboka, se mnou! Nádech! Vydech! Nádech!" chytil jeho roztřesené ruce do jedné a druhou mu položil na tvář.

Nevěděl, co dělat, nikdy nic takového nezažil. Jen u sebe. Měl na přemýšlení pouhých pár vteřin.

Když sám přišel o rozum, co cítil?

Prázdnotu, slyšel hlasy, neorientoval se v prostoru. Chtěl, aby věděl, že nebyl sám. Že mu někdo pomůže, když na to sám nestačil.

I přes jeho slabý odpor mladíka přitáhl do své náruče a pevně ho obejmul. Sám se opřel bokem o stěnu koutu, aby měl lepší stabilitu a začal si hrát s jeho jemnými vlasy.

Během pár vteřin byl celý mokrý a také mu byla zima. Neměl však v plánu ho pouštět.

,,Dychej, nic se neděje. Už nejsi sám, bude to v pořádku."

Držel ho u své hrudi několik minut, ani je nepočítal, dokud se Minho nepřestal třást a jeho rty opustil poslední vzlyk.

Nějakou chvíli se nehýbal a poté se Jisunga chytil kolem krku. Přitiskl nos k jeho odhalené kůži na krku a nasál navykově sladkou vůni.

,,Ji..."

,,Ano, Min?"

,,Zastav je..." zašeptal křehkých hlasem.

,,Koho?" zeptal se.

,,Ty hlasy... nechtějí mě nechat..."

Co s tím mohl dělat? Do hlavy se mu nedostane.

,,Pomůžou ti tvé prášky?"

,,Nechci. Budu tupý. Nesnáším to..." zněl, že se opět rozpláče. Měl by to rychle vyřešit, aby mu ošetřil rány. Ta na krku vypadala zvlášť nebezpečně.

,,Ale pomůžou, Ty hlasy přestanou," špitl konějšivě.

Minho opět zavrtěl hlavou a pevněji se ho chytil.

Připadal si jako s malým dítětem, ale chápal ho. Také nesnášel, jak ho prášky otupěly. Ano, zmizely hlasy, ale několik hodin necítil nic. Jakoby byl jen prázdna schránka.

Ještěže prášky bral ráno a ve škole emoce nepotřeboval.

,,Musíme ti ošetřit rány. Pomůžeš mi?"

,,Hm..."

I. Hate. People. Really.