Celý následující den Jisung prakticky prospal. Schovaný v peřinách jako malé dítě. Vzbudil se jen, když ho Minho nutil sníst nějaké jídlo, vypít vodu, nebo dát si prášek.

,,Ji," zamumlal, když s ním jemně zatřepal. Udělal teplý čaj a chtěl, aby apsoň trošku vypil.

Sám sebe překvapoval každým dnem, co strávil se svým psycho spolubydlícím.

Kdy naposledy se o někoho takto staral? Kdy se naposledy o někoho bál? Kdy mu naposledy takto bušilo srdce, jako když si prohlížel Jisungovu jemnou tvář?

Ano, věděl, že v tomto ohledu byl jiný. Když někdo kolem něj onemocněl, cítil potřebu se o něj starat.

Jenže vždycky to dělal nepatrnými gesty, ale takhle intenzivně se naposledy staral o svou matku.

,,Nechci..." vydechl se zavřenýma očima, aniž by věděl, co se po něm chtělo.

,,Nic jsi nevypil, ani nesnědl. Nemel a vstávej," chytil ho za paže a zvedl do sedu.

Byl hubený, ale svalnatý. Přes volné oblečení to nebylo vidět, ale při pohmatu nešlo nic namítat.

,,Nesnáším tě," zamumlal, zatímco si třel opuchlé oči.

,,Tak jsi nemluvil, kdyžs prosil o pusu," řekl, když naposledy zkontroloval teplotu čaje, aby ho neopařil.

Jisung jen zakoulel očima a bez dalšího odporu se napil teplého čaje s medem.

Poslouchal. Muselo mu být opravdu špatně.

Na druhou stranu tu byla trošku nuda. Minho miloval ten pocit nejistoty a nebezpečí, když zkoušel jeho trpělivost. Nevěděl, jestli přijde otrávený úšklebek, nebo rána do tváře.

Přesně to ho vždycky bavilo.

,,Jak se cítíš?"

,,Jakoby mi bouchali kladivem do hlavy," odpověděl.

,,Musíš pořádně pít. Zkusíš něco sníst?" zeptal se.

Brunet zavrtěl hlavou, která následně spadla na rameno druhého mladíka.

Minho překvapeně zatajil dech. ,,Jisungu?"

Nedostal odpověď, zaslechl jen jeho tiché oddechy. Nedokázal si odpustit nepatrné cuknutí koutku vzhůru a jemně ho pohladil po zádech. ,,Ty jsi případ."

°•°•°•°•°

,,Proč se tak namáháš," zeptal se Jisung unaveně, když mu Minho přinesl nudlovou polévku. ,,Je to jen chřipka a ty už druhý den kašleš na školu..."

,,Dříve bylo normální umřít na chřipku," obyl ho. Pomohl mu do sedu a sám vzal místo na okraji postele.

,,Nejsme ve středověku," odsekl. Musel však uznat, že ho vůně kuřecího vývaru probrala. Už mu bylo o něco lépe a vrátila se chuť k jídlu.

,,I na začátku dvacátého století se-"

,,Nechci dějepisnou přednášku," přerušil ho drzým odseknutím. Jídlo však bylo vynikající jako vždy.

Minho ale nic nejedl. Jen tam seděl a díval se na něj, což bylo z určitého úhlu znepokojivé.

,,Ty nebudeš jíst?"

,,Najím se potom."

,,Najez se se mnou," zamumlal vážně.

Vypadal, že by se s ním klidně začal hádat. Možná by po něm vylil vlastní polévku.

Vrátil se tady pro vlastní porci a posadil se vedle Jisungovy postele.

,,Spokojený?"

,,Měl bys mi děkovat. Ztrácíš svaly," sykl.

Minho si pobaveně odfrknul. ,,Zrovna zítra mě chce Changbin zničit ve fitku. "

,,Asi to potřebuješ."

Zase měl plnou pusu urážek, ale asi to bylo dobré. Dokazovalo to, že mu opravdu bylo lépe a vracel se do své kůže.

Navíc ta kousavoust bylo to, co na něm měl rád.

,,Děkuji," zamumlal po chvíli.

Minho překvapeně zvedl hlavu od svého jídla. Opravdu mu poděkoval? Neměl halucinace?

Jisung však pokračoval.

,,Strýc by mě nechal ve sklepě na podlaze... Byl bych mu jedno, ostatně asi všem... Kromě tebe..." opět si kousal rty a jen se hrabal ve svém jídle. Nervózně tikal očima po své přikrývce, jakoby hledal bod, na který se soustředit.

Vyšší si dopřál další sousto kuřecího a klidně ho spolkl. ,,Tvůj strýc je hovado. Pro mě je to samozřejmostí," odpověděl.

Jisung při vzpomínkách ztratil chuť k jídlu. Opět ho rozbolela hlava.

,,Půjdu ještě spát..."

,,Nebudeš jíst?" všiml si podivné změny a podezření se potvrdilo, když zavrtěl hlavou. Vzal tedy misku a položil ji na zem vedle té svoji. ,,Nechceš vodu, nebo prášek?"

Opět zavrtěl hlavou a položil se na polštář.

,,Minho?"

Mladík si dřepnul vedle něj. ,,Ano?" opět zkontroloval jeho teplotu. Stále nebyla v normálu.

,,Nechci se tam nikdy vrátit," zašeptal.

Minho s chápavym povzdechem naklonil hlavu a jemně ho pohladil po tváři.

Možná neznal celý příběh, ale i ten zlomek mu stačil.

,,Já vím. Nedovolím to."

°•°•°•°•°

,,Minho je nějaký divný," zamumlal Felix, zatímco se hrabal ve svém obědě.

,,Myslíte, že bere prášky jak má?" zeptal se Seungmin starostlivěji než obvykle.

Chan jen mykl rameny. ,,Snažím se ho kontrolovat, ale sotva ho zastihnu. Jakoby se jeho svět točil kolem Jisunga."

,,Možná se zamiloval," přidal se Changbin.

,,Zrovna do toho blázna?" Hyunjin si k němu stále nedokázal najít cestu, ale kdo se mu mohl divit? Jisung mu to dvakrát neulehčoval. Byla to sotva hodina, co se náhodně setkali na chodbě a málem si rozbili brady.

,,Zlato, Jisung je skvělý, Jen svým vlastním způsobem. Zrovna včera mi pomohl vybrat správné oblečení na naše rande," zahihňal se Felix, přičemž mu vtiskl polibek do vlasů. A kdo byl Hyunjin, aby potom mluvil proti.

Chan měl ze všeho smíšené pocity. Minho byl jeho bratranec a zároveň jeden z nejlepších přátel.

Byl to právě on, kdo vždycky zabránil tomu, aby si Minho vzal život. Stalo se to tolikrát, že měl opravdu citlivý nos na jakékoli změny v jeho chování.

Nikdo nikdy nevěděl, co se mu honilo hlavou a když s ním nebydlel, musel se spojit s někým, kdo ano.

Kdyby se něco opravdu dělo, jen Jisung by to mohl podchytit ve správný moment.

°•°•°•°•°

Jisung se zastavil před pánskými toaletami, které se nacházely v zapadlé části budovy. Rozhlédl se a poté vešel.

Svítila slabá žárovka a byly tu jen jedny dveře a umyvadlo.

,,Minho?" houknul do prázdna a chtěl zaklepat na dveře, jenže ty se samy otevřely a hbitá, ale silná ruka ho vtáhla dovnitř.

Nestihl udělat nic a ocitl se přitisklý zády na stěně s párem hladových rtů na těch svých.

S překvapeným výdechem položil dlaně na jeho ramena. ,,Min, co ti-"

,,Buď chvíli zticha," sykl a znovu si Jisungovy rty přivlastnil. Jednu dlaň opřel kousek od jeho hlavy a druhou si ho za pas přitáhnul.

Jisung se nestačil divit. Jeho pohyby byly agresivní a velmi dominantní, což se často nestávalo. Minho byl přeci jen velmi laxní člověk.

Navíc tohle všechno pro něj bylo nové. Nikdy nedostával takový zájem. Příjemný zájem. Měl pocit, jakoby se stával závislým.

Trvalo pár vteřin, než si vydobyl přístup do jeho úst, aby je mohl prozkoumat.

Minho moc dobře věděl, co dělal. Taky moc dobře věděl, co dělat, aby Jisunga dostal tam, kam chtěl. I když pořád musel být opatrný.

Pečlivě studoval jeho reakce na každý podnět. Když ho chytil za pas, přitiskl ke stěně a jakýmkoli jiným způsobem prokázal dominanci, choval se jinak. I když ne že by mu ji Jisung dával zadarmo. Měl svůj temperament i při líbání.

Hledal si o tom něco v knížkách a jediný výraz, který by tomu odpovídal byl z angličtiny subspace.

Z vteřiny na vteřinu ztratil všechny své typické vlastnosti. Výbušnost, odpor, nebo agrese. Schoval se sám do sebe a poslouchal na slovo.

Ještě se o tom nebavili a možná by měli. Určitě to byl následek traumata, ale díky studiu věděl, kam až mohl zajít.

Měl tyhle blízké chvilky rád. Jisungovy tváře byly růžové jako čerstvé maliny, kromě nejistých výdechů téměř nedýchal a cítil jak mu zarýval nehty do trička, pokus si zrovna s nehrál s jeho tmavými vlasy.

Hrave Jisunga kousnul do rtu a odtáhl se. Tak rád by ho pohladil po vlasech a vtisk do nich polibek, jaký si zasloužil.

Místo toho mu položil dlaň na tvář a chvíli se díval do jeho něžných očí. Dnes měl velmi podivnou náladu a oba to moc dobře věděli.

Menší vypustil tichý výdech, ale než stihl cokoli říct, Minho ho pevně obejmul kolem pasu a schoval tvář do Jisungova ramene. Jeho dech ho polechtal na krku.

Potřeboval ještě chvili, než se dostal ze svého nejistého stavu mysli začal si hrát s jeho vlasy.

,,Co se stalo?"

Sám sebe překvapil, když se doopravdy zeptal.

Minho jen mykl rameny a hltavě nasál Jisungovu nebezpečně sladkou vůni.

,,Cítím se... zvláštně..." zašeptal. ,,Zase slyším hlasy..."

Jisung skepticky semkl rty, ale stále ho svým pohlazením uklidňoval. ,,Co ti říkají?"

Když on slyšel hlasy, říkaly mu, aby zabíjel. Aby vzal nůž a zabodl ho do první žijící věci kolem něj, občas i do sebe.

Nechtěl, aby si Minho ublížil.

Vyšší vypustil rozechvělý výdech. Nevěřil, že mu o tom opravdu říkal. I před Chanem měl s tímto problém a to spolu žili několik let.

,,Že jsem zabil mámu, protože jsem se o ní nestaral... Že přináším smůlu a měl bych se zabít, abych neohrozil i tebe."

Jeho jazyk mluvil rychleji, než čekal. Poslední část chtěl vynechat, ale nepodařilo se.

Všechno to začalo když Jisung onemocněl. Vrátily se mu vzpomínky na dobu, kdy jeho máma pomalu odcházela ze světa.

Byl u jejího posledního výdechu a krátce na to ho Chan musel strhnout z otevřeného okna nemocničního pokoje. Byl jednu setinu vteřiny od skoku.

Vždycky si vyčítal, že měl udělat víc, i když mu každý říkal opak.

,,Neposlouchej je. Musíš být silnější a já vím, že jsi," řekl vážně.

Bylo to přesně to, co říkal sobě, když ho hlasy vedly k destruktivním myšlenkám.

,,To se lehce řekne, ale..." svou větu nedokončil a pevněji mladíka obejmul, jakoby doufal, že se v jeho náručí schová jako dítě u matky.

,,Většinou mají pravdu..."