Jisung ho opět držel pevným stiskem proti stěně. Každý pohyb jejich rtů byl naprosto synchornizovany, jakoby to snad měli nacvičené.

Minho byl trošku překvapený jak dychtivě si ho přivlastnil. Nenamítal však ani půl slova. Líbilo se mu, jak se pokoušel získat dominanci, zatímco se jejich chutě míchaly do sebe.

Jeho rty byly měkké jako obláčky, jen trošku popraskané. Věděl, že měl zlozvyk kousání rtů. Asi by mu měl koupil balzám na rty.

Čekal, zda brunet trošku poleví, ale spíš naopak. Přitiskl jejich těla k sobě na milimetr a drze ho kousnul do rtu.

V tu chvíli se vyšší s pobaveným úsměvem odtáhnul. Cítil jeho srdce přes látku trička a detailně si prohlédl růžičky, co mu zdobily tváře. Ani přes ten sebejistý výraz mu nic z toho nevěřil.

Chtěl ho pohladit po vlasech, ale vzpomněl si na jeho varování. Radši zvolil Jisungovu roztomilou tvář.

,,Naplnilo to tvé představy?" zeptal se klidně.

Jisung pevně semkl rty. Netušil, co to cítil za podivný pocit. Motýli v břiše, teplo, rychlý tep.

Takhle se má člověk cítit, když líbá někoho, koho má rád?

,,Nevím. Co cítíš ty?"

,,Zájem. Adrenalin. Příjemný mráz po zádech," řekl přímo. Když se díval na jeho rty, chtěl si je znovu přivlastnit. Ten pocit byl návykový. Musel však brát ohled na jeho pocity.

Menší si v mezičase opět kousal rty. Vlastně se divil, že je neměl do masa zničené.

,,Já necítil strach a... nechuť," špitl, jakoby tomu sám nevěřil. Když na něj nikdo netlačil, bylo to něco úplně jiného. Něco, co nikdy nezažil.

Mohl se tvářit chladně jak chtěl, ale když šlo o něj, emoce křičely samy.

Znal spoustu lidí, kteří si prošli něčím strašným, včetně jeho samého, tak proč? Proč ho tak bolelo slyšet to právě od Jisunga.

,,Nikdy bych tě nenutil do něčeho, co bys nechtěl," řekl, zatímco ho stále hladil po tváři.

Červenal se jako rajčatko při každém jeho slově. Nedokázal snad ani myslet.

Nic neřekl, jen si opřel hlavu o jeho rameno. Nevěděl proč, měl jen takové nutkání mu být blíž. Slyšet frekvenci jeho srdce.

Neodpustil si však slabý kopnutí do holeně. ,,Příště mě tu nenechávej... A opovaž se o tom někomu říct!" zamumlal mu do trička.

Minho se jen pobaveně pousmál. Kdyby někomu řekl, že agresivní Jisung, co mlátí každého na potkání, se v jeho přítomnosti choval jako ztracené kotě, nikdo by mu nevěřil.

,,Nenechám, slibuju."

°•°•°•°•°•°

,,Jak je na tom Minho? Bere své prášky?"

Chan se ujistil, že jeho spolubydlící ještě nevylezl ze sprchy a až poté pokračoval. ,,Nemám o tom moc velký přehled, ale žádné problémy s ním nejsou. Občas zabije někoho, koho nemusí a nedává pozor, jinak vypadá v pohodě. Nevšiml jsem si ani žádných nových jizev," řekl tiše.

,,To rád slyším. Nemůžeme si dovolit, aby se jeho pokus opakoval. Moje sestra by mě proklela i z hrobu. Navíc je schopný a byla by ho škoda."

,,Já vím, tati. Kdyby se něco dělo, dal bych ti vědět," zamumlal.

,,Musím končit. Ať Changbin nezapomene na toho chlapa z centra, pořád nám dluží velký balík."

,,Ví o tom, neboj. Ahoj tati," s povzdechem zavěsil a právě v čas, jelikož Jeongin vylezl z koupelny jen ve spodním prádle a volném tričku na spaní.

,,Vypadáš sklesle," usmál se, přičemž mu sendul na klín.

Chan obejmul jeho úzký pas a schoval tvář do černovláskova ramene. ,,Jen mám strach o jednoho mého kamaráda. Vypadá, že je v pohodě, ale já vím, jak geniálně umí všechno skrývat. Bojím se, že nepoznám, že se něco děje..."

,,Zase se stresuješ nad ničím. Pokud je tvůj kamarád, svěřil by se. Zvlášť když jsi tak starostlivý," schoval ho ve svém objetí jako matak své dítě.

,,Díky, když ono je těžké na to nemyslet. Už několikrát jsem ho málem viděl zemřít..."

°•°•°•°•°

,,Hej, kluku."

Jisung se s překvapeným, ale arogantním výrazem otočil na skupinku kluků, která ho zastavila při přechodu do vedlejší univerzitní budovy.

,,A vy jste co?" vyprskl otraveně.

Jeden z nich vylezl z davu pěti lidí a naštvaně mu pohrozil pěstí. ,,Minulý týden jsi rozbil pusu mému bráchovi! Teď je řada na tobě!"

Každý normální člověk by se asi vyděsil. Stalo před ním několik vysokých kluků, určitě byli aspoň třeťáci a vypadali, že ho chtěli zabít.

Tohle je však Jisung. Jisung není normální.

,,Asi mi ho musíš připomenout. Minulý týden jsem lapnul asi deset much," odvětil s klidným úsměvem.

To byla nejspíš pro čivavy před ním poslední kapka. Vrhli se na něj jako kobylky. Bohužel nevěděli s kým měli tu čest.

Schytal pár ran, to ano, ale více méně si držel dominanci. Užíval si každý nos, který zlomin a kloub, co vykloubil.

Všichni během chvíle leželi na zemi, báli se přiblížit, kromě jednoho. Jisung ho chytil pod krkem a pevně zmáčknul.

Ani nevěděl o děsivém úsměvu, co měl na tváři. Opravdu miloval krev a zvuky bezmocných lidí pod ním.

Z ničeho nic mu však někdo položil ruku an rameno. ,,Ji, Pusť ho."

Nemusel se ani otáčet, aby věděl, kdo to byl. ,,Neser se do toho, Minho."

Stisk však zesílil. ,,Je tu kamera, můžeš to zahrát na sebeobranu, ale ne, když ho zabíješ," řekl klidně.

Teprve teď se Jisung s překvapeným výrazem otočil. ,,A jak víš, že to byla sebeobrana? Co když jsem zaútočl?" pomalu slezl žz své oběti, co stále lápala po dechu a otraveně naklonil hlavu.

Seungmin zrovna sleduje kamery, protože máme v plánu zabít jednoho pracovníka z fakulty, co chodí tudy. Když ale viděl tvou situaci, hned mi zavolal.

,,Instinkt."

Nějakou chvíli si ho nevěřícně prohlížel, než nad tím mávnul rukou a nechal svou oběť být. Postavil se a šel k němu. ,,Co tu vůbec děláš?"

Minho si prohlédl jeho rozražený ret, ze kterého tekla čerstvá krev. Jemně ji otřel svým palcem a poté ochutnal. Jeho krev byla stejně sladká jako si představoval.

,,Náhoda," odpověděl. Koutkem oka viděl, jak ta banda neohrabanců vzala nohy na ramena. ,,Měl by sis to nechat zašít."

Jisung vyplyvnul trošku krve a líně mykl rameny. ,,Nesnáším nemocnice. Nikam nejdu."

,,Možná znám někoho, kdo by to zvládnul," řekl Minho monotónně.

,,Kdo jako?"

°•°•°•°•°•°

,,Co že se stalo?!" vyprskl Felix, když ti dva zaklepali na jeho pokoj. Hned si Jisunga posadil ke stolu a vytáhl ze svého pokoje velikou lékárničku.

Jisung nic neřekl, jen tiše supěl. Stále nevěřil, že se do tohohle nechal ukecat.

,,Kluci z tělovýchovy," řekl Minho jednoduše.

Blonďák chápavě kývnul hlavou a jeho ret očistil, aby věděl jak na tom byli. ,,Nemám žádná anestetika. Zvládneš to bez toho?" zeptal se starostlivě, ale on jen zakoulel očima.

,,Je to jen zašití rtu, ne operace břicha," odsekl.

Felix se tedy pustil do výkonu a Minho celou dobu jen postával kolem. Měl na tváři svůj klasický, nepřítomný pohled, ale opak byl pravdou.

Sledoval každou Jisungovu reakci, každý bolestný škub, nebo grimasu. Nemohl si pomoct, ale cítil nepříjemný tlak v žaludku.

,,Co se to tu děje?" vydechl zmatený Hyunjin, který se vrátil ze své poslední přednášky. Nebyl moc nadšený, když viděl Jisunga v jeho bytě.

,,Jen drobná nehoda, ale už jsme u konce!" ustřihnul elastickou nit a odhodil ji spolu se zakrvácenými rukavicemi.

Jisung a Hyunjin si vyměnili nehezké pohledy, ale opět se do toho vložil Felix.

,,Vedl sis dobře. Já bych tu bolest asi nevydržel," usmál se a chtěl ho poplácat po hlavě, ale Jisung jeho zápěstí pevně chytil a hrubě ho odstrčil.

Byl to reflex, nešlo o nic osobního a chtěl ho hned pustit, ale to by tu nemohl být jeho přítel.

,,Co si myslíš, že děláš?!" popadl ho za límec a praštil s ním o zeď.

Felix si zmateně chytil své vlastní zápěstí. Nevěděl, co teď dělat. Nerozuměl, proč tak zareagoval a už vůbec se mu nelíbilo, co Hyunjin dělal.

,,Problém, baletko?" ušklíbnul se Jisung.

Vypadali, že si opravdu vlezpu pod kůži a Minho je jen pozoroval.

Jisung se ani nesnažil bránit. Jako jediný věděl, proč Felixe takto hrubě chytil, ale proč se to nesnažil vysvětlit? Musel vědět, že po něm Hyunjin vyjede.

,,To by stačilo!" prohlásil Felix a za tričko svého spolubydlícího přitáhnul k sobě. ,,Možná bude lepší, když půjdete k sobě," vydechl s nejistým úsměvem.

Minho s nezájem zakýval hlavou a brunet upravil své pocuchané vlasy. Zamumlal jen tiché poděkování a odešli.

Dveře se zavřely a v zápětí se Felix vyčítavě podíval na svého přítele.

,,Co?" na svou obhajobu se rozmáchnul rukama. ,,Nemohl jsem tu jen stát, když tě tak drapnul! Je agresivní, co kdyby tě pak zmlatil?! Před mýma očima ještě k tomu, to fakt ne!" odsekl dramaticky.

,,On by mě nezmlátil," zakoulel menší očima. ,,Vy dva se pořád kopete jak psi, ale já se s ním žádný problém nemám. Není zlý, jen kolem sebe hodně kope a je upřímný."

,,Jinými slovy, je agresivní a pořád někoho uráží..."

,,To jsem přeci neřekl!" Felix už pomalu ztrácel naději, že se ti dva budou někdy schopni normálně bavit. Chtěl změnit téma, ale neodpustil si poslední poznámku.

,,Každopádně jsme si jistý tím, že by nám měl Minho pár věcí vysvětlit. Ten kamenný výraz mu nevěřím."

Nejen tohle. Proč Jisunga přitáhl sem? Proč nešli do nemocnice. Jen na ně přitáhl pozornost, protože kdo v jeho věku umí jen tak zašít ret a má doma celou lékárnu?

Copak to Jisungovi nebylo divné?

Hyunjin jeho poznámku odignoroval a radši mu vtiskl polibek do vlasů. ,,Příště mu fakt rozbiju hubu."

Felix naopak nemohl víc, než si povzdechnout. ,,Ty máš štěstí, že tě miluju, Jinnie."

Everybody knows it—