,,Tvůj spolubydlící je divný," zamumlal blonďák, zatímco si v rukou hrál s prázdnou sklenicí od piva. ,,Proč byl hned tak zlý?"

,,Náš Minho taky není nejmilejší člověk na planetě, Lix," odpověděl mladý muž s černými vlasy, zatímco ho držel kolem pasu.

Minho jen zakoulel očima a dál tupě zíral na svou sklenici s džusem.

Nebyl tu takový hluk jako obvykle, ale i tak by radši seděl na své koleji.

Bylo jich tu jen šest a stejně si připadal, že mu praskne hlava.

Chan byl známá škola. Vedle něj seděl zamilovaný pár, Felix a Hyunjin. Menší z nich byl vždy roztomilá ozdoba skupiny. Jako jediný vždycky vypadal, že měl nejakou víru ve svět. Jeho partner byl hlučný a dramatický. Občas byl Minho malý kousek od toho, aby s ním vysklil okno.

Naproti, tedy vedle něj, seděl jeho nejoblíbenější člen party, Seungmin. Většinu času byl potichu, vždy zůstával klidný a jako jediný dokázal pochopit, že občas neměl energii mluvit.

Vedle něj byl Changbin, poslední člen party. Možná byl malý, ale rozhodně by si s ním nikdo neměl zahrávat. Jeho svaly mluvily za vše.

,,Jak že se jmenoval?" zeptal se Chan.

Chvíli trvalo, než si Minho uvědomil, že to byla otázka na něj. Naopak velmi rychle si uvědomil, že odpověď neměl.

,,Nevím," řekl jednoduše, načež celý stůl se na něj otočil.

,,Ty ses ho nezeptal?" vyhrkl Felix překvapeně.

Minho jen bez zájmu mykl rameny. ,,Bylo mi to jedno. Nechtěl se bavit, tak jsem ho nechal."

,,Vždyť je to někdo, s kým budeš bydlet celý semestr, jak ses mohl nezajímat," Chan už se popadal za hlavu, ale co se s tím dalo dělat.

,,Když neměl ten kluk zájem, proč by se Minho snažil?" odvětil Seungmin, který jako jediný držel jeho notu.

,,Ty aby ses nepřidal," povzdechl si Huynjin pobaveně.

Seděli tam ještě skoro hodinu. Pili pivo, kupodivu s mírou a nikdo nevypadal, že by měl nějak moc naváto. Přeci jen měli další den školu.

Minho většinu času mlčel, jakoby tam ani nebyl. Neměl energii na nějakou konverzaci.

Přemýšlel nad důvodem, proč se dobrovolně vrátil na další semestr, když školu nepotřeboval.

Také měl na mysli svého nového spolubydlícího. Bylo na něm něco zajímavého. To, jak byl nepřátelský hned od začátku a odmítal se bavit. Jeho roztomilá tvář s tímto typem chování vůbec nekorespondovala.

Vypadal jako perfektní subjekt na jeho studium psychologie.

Jo, možná nebyl špatný nápad se sem vrátil.

Nakonec zaplatili a vydali se domů, přeci jen už byla tma.

Minho šel až v zadu. Rád by řekl, že cesta byla klíná, ale bohužel. Jeho přátelé byli slyšet přes celou potemnělou ulici.

Měl však v hlavě jen jedinou myšlenku.

Perfektní noc na perfektní zločin.

Zrychlil krok, aby došel nejbližší dvojici před ním. Chan a Seungmin.

,,Cha—"

,,Ne," odpověděl striktně, než vůbec stihl vyslovit svou prosbu.

,,Ale já se nudím..." zamumlal otraveně.

,,Tak si pojď povídat."

,,Ale—"

,,Žádné ale. Minho, nemůžeme zabíjet náhodné lidi, protože se nudíš. Na misích tě vždycky nechám, ale tady ne," řekl opravdu potichu, aby ho slyšeli jen jeho dva přátelé.

,,Strýc říkal, že mu to nevadí."

Chan se zhluboka nadechl a strčil ruce do kapes. ,,To sice ano, ale je to riskantní. Za pár dnů nás čeká opravdu důležitá mise, nemůžeme na nás teď přitahovat pozornost," připomenul, ale to už získal pozornost i těch dvou vepředu.

,,Minho zase nebere svoje prášky a začíná být psycho?" uchechtl se Hyunjin, načež mu Felix věnoval ránu loktem do břicha.

,,Jinnie!"

Minho s otráveným povzdechem složil ruce na prsou. ,,Beru je tak jak mám..."

Opět měl na nic náladu. Nesnášel, když mu říkali, že byl psycho. Nebyl. Mysleli si, že se vyžíval v krvi, ale to nebyla pravda.

Jediné, po čem toužil bylo něco zajímavého, co rozbije jeho stereotypní dny. Nudné dny, kdy byl sám se svými myšlenkami.

Nikdy nechtěl být sám se svými myšlenkami.

Tím časem si už Hyunjin vysloužil vyčítavý pohled od Chana.

,,O tom jsme se už bavili," sykl tiše, ale vyšší jen nepřítomně mykl rameny.

Minho věděl, že se dál bavili, ale neposlouchal. Místo toho si radši kopal s prázdnou plechovkou před sebou.

Taky už tě mají dost, měl by ses vypařit.

Nebudeš jim chybět.

Snaží se jen z lítosti.

Zhluboka se nadechl, aby ten otravný hlas potlačil. Nechtěl ho teď poslouchat. Bylo pozdě, měl by se vrátit na kolej, aby nezaspal první hodinu semestru.

Ten nový spolubydlící tě tam stejně nechce.

Nestál jsi mu ani za seznámení.

Ani si neuvědomil, že mu vztekem začalo bušit srdce. Sám si nedokázal pořádně vysvětlit proč.

Zvedl hlavu a všiml si, že ostatní nejspíš vůbec nezaznamenali, jak daleko za nimi šel.

To bylo znamení.

Zahnul v první uličce do leva a ocitl se v naproto prázdné ulici. Byla průchozí, ze všech lamp svítila jen jedna jediná. Někdo by se možná bál, ale ne Minho.

Sebejistě vykročil do tmy a užíval si až mrazivé ticho kolem. Tedy skoro.

Po chvíli zaslechl podivný zvuk. Na první dobrou by to přirovnal, jako když zabodaváte nůž do vodního melounu, jen víckrát za sebou.

Když však uslyšel i něčí hlasitý dech, zarazil se. Nikdo nekrájel meloun.

Jeho oči si už zvykly na tmu, proto uviděl tmavou siluetu, která opakovaně vrážela kudlu do osoby na zemi. Ani na vteřinu nepochyboval, že už to byla jen mrtvola.

Byl svědek vraždy. Co měl dělat? Zmizet a dělat, že nic neviděl? Zadržet pachatele a předat ho policii?

Ts, co si to namlouvám.

Chtěl tam jen stát a pozorovat vraha, jemuž neviděl ani do tváře. Bohužel, narazil špičkou o prázdnou plechovku a ta docela hlasitě zařinčela o nedalekou popelnici.

Sakra.

Vrah se zarazil, ruku s dýkou nechal zdviženou, ale dál se ani nepohl, stejně tak Minho.

Několik vteřin bylo naprosté ticho, neslyšeli ani šramot z hlavní ulice.

Brunet na něj chtěl promluvit, když v tom se po něm ohnal dýkou. Uhnul, díky svým rychlým reflexům a hned sáhl po vlastním noži, co měl v kapse.

Vykryl další útok, stáli si tváří v tvář. Bohužel kvůli tmě neviděl nic, jen lehce vlnité vlasy, co mu koukaly z kapuce. Byl menší, než on. Výškově i postavou.

Také slyšel jeho dech. Byl rychlý, jakoby se pomalu blížil nějakému nekontrolovatelnému záchvatu.

Odrazil ještě několik útoku, než udělal sám nějaký krok. Švihnul nožem a ten jen škrtnul o jeho tvář. Nejspíše to nebyl moc hluboký řez, protože nevydal ani hlásku.

Taky si neuvědomil, že se na jeho tváři objevil úsměv. Bavilo ho to.

Miloval, jak se strach o jeho život proměnil v adrenalin, co mu v žilách koloval jako droga.

Tohle bylo přesně to, co potřeboval. Bohužel tato chvíle neměla dlouhého trvání.

,,Minho! Kde jsi?" byl to Chan. Určitě.

Oba se zarazili na dvě vteřiny, než se mu jeho protivník pokusil podříznout hrdlo. Uhnul, ale než stihl útok vrátit, jeho útočník zmizel na druhé straně uličky.

S nespokojeným mlasknutím schoval nůž zpět do kapsy a otočil se za světlou částí silnice.

Byl naštvaný. Konečně se stalo něco, co ozvláštnilo jeho den a oni to musleli přerušit.

Odešel z uličky, ani se neohlédl za mrtvým tělem a nedaleko postřehl zbytek party. Vypadali vyděšeně, jakoby se báli, ze se něco stalo.

Hned se k němu rozbehli, ale on na žádnou z otázek neodpověděl. Jen v tichosti šel s rukama v kapsách. Měl plnou hlavu toho podivného vraha.

Jak moc jsem ho asi škrábnul?

Taky si uvědomoval, že slyšel jeho jméno. Určitě nebyl jediný Minho v okolí, ale jisté riziko to bylo.

Zbytek cesty ani nemukl. Byl tak hluboko ve svých vlastních myšlenkách, že si vůbec nebyl jistýy o čem se ostatní bavili.

Došli na koleje a každý zmizel na svůj pokoj. Úplně zapomněl, že měl asociálního spolubydlicího se kterým se musel vypořádat.

Otevřel dveře a rozhlédl se. Nikde nikdo, tedy aspoň to si myslel. Sprcha ho prozradila.

Odhodil svou bundu a nakoukl do malé kuchyně, jestli tam nebude něco k jídlu. Bohužel nic. Měli by jít zítra nakoupit.

Vzal sklenici vody, když v tom si uvědomil, že sprcha se zastavila.

Otočil se směrem ke koupelně a během pár vteřin vylezl jeho spolubydlící.

Musel uznat, že se na chvíli zakoukal. Mokré vlasy, kapky vody na čele, jakoby byl spocený a volné modré tričko, co mu sahalo skoro po kolena.

Opravdu je roztomilý...

Když se mu však podíval do tváře, jeho hruď zaplnily úplně jiné myšlenky a v krvi cítil novou dávku adrenalinu.

Na levé tváři měl zarudlý škrábanec s čerstvou krví.

Jaká byla náhoda, že před dvaceti minutami někomu s velmi podobnou postavou a výškou hodil nůž do tváře.

,,Nečum," odsekl, prohrábl své hnědé vlasy a sklonil se k černému batohu na podlaze. Vytáhl nějakou malou lahvičku s průhlednou tekutinou spolu s papírovým ubrouskem. Polil ho tekutinou a mokrý papír si přiložil na tvář.

Vyššího zanedlouho udeřil pach alkoholu. Zajímavý způsob dezinfekce.

,,Co jsi dělal venku?" zeptal se, protože mu zvědavost nedala.

Brunet k němu zvedl hlavu a prohlédl si ho od hlavy až k patě. ,,Není to snad moje věc?"

Minho byl připravený k odpovědi, když v tom někdo zabouchal na dveře.

,,Minho, otevři!" jen si povzdechl když uslyšel hlas svého blonďateho kamaráda. Chtěl jít otevřít dveře, ale všiml si zaraženeho výrazu, který měl jeho spolubydlící.

,,Co?" sykl a ještě chvíli ignoroval agresivní bouchání na dveře.

Menší se na něj díval jako na ducha svatého. ,,Ty jsi Minho?" poprvé řekl větu, která nebyla tak agresivní.

Nechápal proč byl tak šokovaný. Bylo s tím něco špatně?

,,Jsem, proč?" zamumlal, když v tom si uvědomil, co bylo špatně.

Jeho jméno. Slyšel ho, když na něj volal Chan těsně předtím, než utekl.

Nastalo děsivé a hlasité ticho. Dívali se na sebe jako dva kovbojové uprostřed duelu. Úplně zapomněli, že na ně někdo bouchal.

Celá atmosféra jen potvrdila podezření, která na sebe navzájem házeli.

To on ho zabil, pomyslel si Minho, aniž by z něj spustil zrak.

Druhý měl pevně semknuté rty a na tváři se mu rýsoval podivný výraz. Jakoby něco plánoval. Viděl mě. Kurva.

Hiiii! ^^

Už teď vidím veliký zájem o tento příběh, což mi udělalo velikou radost!

MOC MOC DĚKUJI <3333

Možná vydám jednu kapitolu ještě dnes, záleží jak na tom budu s časem.

Uvidíme se příště!

Vaše Anonymní Holčena <333