Minho netrpělivě seděl má své posteli. Neustále kontroloval čas.

Byly to tři hodiny, co Jisung zmizel. Bylo to dost divné.

Každý si dnes žil svým životem, téměř o sobě nevěděli. Nebylo na tom nic špatného, jen měli oba rádi svůj klid.

Z ničeho nic se však z Jisungova pokoje začaly ozývat hlasité rány a naštvaný křik. Poté slyšel jen prásknutí vchodových dveří a byl pryč.

Nerad to přiznával, ale trošku se bál. Bůh věděl, kam šel a co dělal.

Nešlo mu ani o to, kolika lidem ublíží, nebo kolik věcí venku zničí. Občas, když ho pozoroval, si nebyl jistý, jestli zvládal racionálně uvažovat při podobných ticích.

Co když ho, ať už dělal cokoli, někdo chytí?

19:57

Šel si pro sklenku vody do kuchyně. Nudil se. Svým způsobem mu chyběl ten chaos, který Jisung nosil po kapsách.

Když nad tím přemýšlel, možná by spolu mohli začít trávit víc času. Opravdu by ho mohl pozvat k jejich stolu. Pokud bude souhlasit.

Najednou se mu však rozezněl telefon. Vytáhnul ho z kapsy a tiše začal nadávat, kdo mu takhle večer volal.

Byl to Felix z pokoje vedle. To nemohl prostě přijít, nebo to nechat na ráno?

,,Co je?"

,,No, jak to říct..."

,,Zkrať to," řekl striktně.

,,Asi bys neměl Jisunga pouštět pít samotného."

,,Co?" nechápal.

,,Asi si spletl pokoj. Hyunjin se mu to smaží vysvětlit, ale vypadá, že ho zbije."

Nějakou chvíli jen zmateně koukal před sebe. Jisung se opil a dobýval se do špatného pokoje?

Mlčel tak dlouho, než se Felix opět ozval. ,,Pojď hned pro něj, než si dají do huby. Já mezi ně nepudu!"

Neodpověděl, ale tipnul hovor a bez váhání vyběhl na chodbu. Tam už viděl otevřené dveře. Jediné světlo na tmavé chodbě.

Už odtud slyšel dva hlasy, které často vedly spory proti sobě. Zázrak, že je ještě nepřišla zkontrolovat vedoucí kolejí.

,,Chci si jít lehnout, nestůj v cestě!" vyprskl Jisung, zatímco ho Hyunjin zoufale držel u dveří svého pokoje.

,,Kolikrát ti mám říkat, že sis spletl dveře?!" odsekl.

Felix tam jen stál, opřený zády o zeď a vypadal, že pochyboval nad každým svým životním rozhodnutím.

,,Co se tu děje?" zamumlal Minho zmateně.

,,Pojď si ho vzít!" naléhal Hyunjin, který už měl dost alkoholového dechu, kterému byl vystavený.

Jisung nevypadal, že by si všiml čehokoli kolem sebe. Únavou se mu klížily oči a měl před sebou pouze vizi postele a spánku. ,,Pusť mě, chci jít spát!"

Jeho spolubydlící, si jen povzdechl. Mohlo to dopadnout hůř.

,,Jisungu, Pojď, vezmu tě do postele," chytil ho za paži, ale nemusel použít žádnou hrubou sílu, jak očekával.

Když Jisung slyšel jeho hlas, jakoby se z unaveného transu probral. Přestal se prát s Hyunjinem a naopak celou svou váhu přenesl na něj. ,,Min?"

,,Jsem to já, co tady děláš?" vzal si ho k sobě, prakticky ho obejmul. Nečekal však, že mu doslovně padne do náruče. Musle být opravdu unavený.

,,Ten divnej kluk mě nechtěl pustit do postele!" vyhrkl, zatímco si hlavu opřel o jeho rameno. Vypadal, že byl připravený usnout na místě, v jeho hřejivém objetí.

Minho nejistě semkl rty. Nebyl zvyklý na tak blízký kontakt, ale teď mu to nevadilo. Samotného ho to překvapilo. ,,Já tě vezmu do postele, tak pojď, Ji."

Překvapilo to úplně všechny, ale Jisung tentokrát nic nenamítal. Poslušně zakýval hlavou a společně odešli ze sousedního pokoje.

Felix až po zavření dveří vypustil dech, který ani nevěděl, že držel. ,,Viděl jsi to? On mu řekl Ji. Nechal se obejmout a červenal se!" vyhrkl nevěřícně.

,,Bylo to zvláštní..." připustil Hyunjin a chytil ho za ruku. ,,Ještě, že jsou pryč."

,,To musíme zítra říct ostatním!" zahihňal se Lee nadšeně a políbil svého přítele na rty.

Mezitím Minho vzal malátného spolubydlícího do jeho pokoje. Posadil ho na postel a myslel, že si hned lehne a usne, ale Jisung jen s prázdným výrazem koukal před sebe a seděl na okraji matrace.

Prohledl si ho od hlavy až k patě a po krátkém tichu znovu otevřel pusu. ,,Nejsi unavený?"

,,Jsem, ale..." těžko říct jestli nepokračoval protože nechtěl odpovídat, nebo si ani neuvědomil, že uprostřed věty zmlkl.

,,Převleč se, ať si odpočineš. Donesu ti vodu."

Jisung přikývl a pustil se do sundávání kalhot, proto mu dal trošku soukromí a šel do kuchyně pro vodu.

Při té příležitosti si dal půlku staré housky, aby neumřel přes noc hlad.

I se sklenicí se vrátil do pokoje, ale uviděl svého spolubydlícího stále ve stejné pozici. Kalhoty si úspěšně sundal, ale tričko měl na jeden rukáv stále na sobě. Nevypadal však, že by mu to nějak vadilo.

Minho na několik vteřin zapomněl dýchat.

Měl dokonalý pohled na jeho úzký pas a mramorově bledou kůži. Lehce oteklý a narůžovělý obličej jen podtrhnul jeho jemné a roztomilé rysy ve tváři.

Kdyby si uvědomil, jak moc se sám červenal, dal by si facku.

Po nejistém odkašlání si prohrábnul vlasy a kouknul po nějakém tričku a kraťasech. Nemohl ho nechat spát jen ve spodním prádle.

Zpod polštáře vytáhnul pomačkané tričko s ACDC a to jeho mu sundal. ,,Zvedni ruce."

Jisung poslechl a nechal si obléct své pyžamo. Když ho však Minho chtěl položit na polštář chytil jeho zápěstí a zvedl hlavu. ,,Mám otázku," řekl z ničeho nic.

,,Otázku?"

Menší nejistě přikývl. ,,Už jsi někdy někoho líbal?"

Takovou otázku nečekal. Možná by ho měl bez řečí poslal spát, ale co měl teď dělat? Opilý Jisung byl ještě paličatější, než normální Jisung, když se dobýval do cizího bytu.

,,Líbal. Jak tě to napadlo?"

,,Jaké to bylo? Cos cítil?" pokračoval ve zvláštních opilých otázkách.

Měl odpovídat? Neměl odpovídat?

Moc se mu nechtělo, ale jeho krásným očím se těžko říkalo ne. Stejně si to nejspíš nebude pamatovat.

,,Klidné a bezstarostné. Chceš toho druhého pohladit a modlíš se, aby ta chvíle neskončila. I když je to jen dočasné," to by nebyl Minho, kdyby neukončil něco hezkého svou depresivní poznámkou.

Jisung nad jeho slovy zamyšleně semkl rty. ,,To jsem nikdy necítil."

,,Nikoho ses nelíbal?"

,,Líbal. S tolika muži..." namítl tiše.

Něco tu nehrálo.

,,O co jde? Proč ses takhle zřídil?" dřepnul si před něj a chytil jeho studené ruce. Udělal to automaticky, nepřemýšlel.

,,Já, já se naštval," odpověděl.

,,To jsem slyšel," zamumlal si spíše sám pro sebe. ,,Proč?"

,,Napsal mi strýc," už jen tahle krátká věta stačila k tomu, aby oba cítili nepříjemnou tenzi v každém jednom svalů.

Chtěl zprávu přeříkat, ale místo toho vytáhnul svůj telefon a podal mu ho.

Minho zmateně kouknul na zamknutou obrazovku. ,,Potřebuju pin, Ji."

,,Já ale nemám pin," odpověděl, přestože vyšší před sebou viděl jasný nápis: zadejte PIN. Myslel, že už trošku vystřízlivěl, ale asi ne.

Naštěstí měl možnost otevřít mobil na otisk prstu, proto si propůjčil jeho palec.

Nevěděl však co hledat, ani kde. Byla to zpráva na instagramu, messengeru, whatsuppu, nebo normální zprávy?

Než však stihl cokoli naklikat, přišla mu nová zpráva.

Stréc Skrblík 🔪
Opravdu se nechceš vrátit, Jiji? Jsou tu moji přátelé a chybíš jim. Chtějí ti dát pusu a hezký si pohrát.

-------Nepřečtená zpráva--------
Pročpak neodepisuješ? Bude jim to líto...

Z té zprávy mu bylo fyzicky špatně. Zvlášť když věděl, na co přesně narážel.

Odložil mobil na zem vedle sebe a svou dlaň mu nevědomky položil na koleno. ,,Je dobré, že jsi neodepsal..."

Jisung zakýval hlavou. ,,Začal jsem nad tím přemýšlet. Když mě nutili se líbat, cítil jsem jen strach, nechuť a hněv. Chtěl jsem vědět, jestli to tak cítí všichni a proč to teda ty staré chlapy tak přitahuje..." těžko mu rozuměl, ale stačilo to.

,,Lidi se líbají, když se mají rádi, ne když je to nucené. Tvoje zážitky s tím neměly nic společného," řekl víc konějšivě, než si myslel, že dokáže.

,,To se těžko představí..." odpověděl.

Minho s povzdechem mykl rameny. ,,Já vím. Ale jsi silný, víš to?" měl velkou potřebu ho pohladit po tváři. Jeho ruka sama vystřelila, ale tento tik zastavil.

,,Musím být," odpověděl a chytil jeho hřejivou dlaň. 

,,Nemusíš," namítl, zatímco pozoroval, jak si hrál s jeho prsty. Vypadalo to, že ho nejvíce zaujal prsten na palci. ,,Já se snažil být vždycky silný a dovedlo mě to k pokusu o sebevraždu..."

Nečekal, že se Jisung usměje, ale stalo se. Při tom pohledu mu samotnému cukly koutky nahoru.

,,Vždycky jsi byl takový. Vždycky jsi museů být ten nejsilnější."

,,Asi máš pravdu," vydechl pobaveně.

Nějakou chvíli bylo ticho. Dokázal se soustředit jen na to, jak se jejich ruce dotýkaly.

Jisungovy prsty byly jemné jako vždy. I přes tu tlustou slupku, která teď utekla do pozadí, díky alkoholu, byl stále ten malý kluk, co se bál za sebe postavit.

Nečekal však, že právě on na něj vytasí následující otázku.

,,Dáš mi pusu?"