Uběhl další měsíc. Semestr už byl v plném proudu a stejně tak všechny nelegální aktivity.

Vlastně je až paradox, jak prohnilá tato univerzita byla.

Každý desátý po kampusu něco dealoval a každý třetí to bral. Pohyboval se tu nespočet gangů a desítky ratolestí vlivných politiků, nebo nebezpečných podnikatelů. Nemluvě o celé mafiánské rodince.

,,Táta chce, abychom ho utli. Je z toho malého gangu z předměstí," zamumlal Chan.

,,Jako vždy, nehoda?" zeptal se Felix.

Možná nebyl dobrý nápad bavit o tom uprostřed jídelny. Bohužel neměli jiné místo kde byli schopni se sejít všichni, ještě takhle na rychlo. Pod svícnem je největší tma a paradoxně to byla pravda.

V jídelně byl takový hluk, že nikdo nemohl vědět, o čem se bavili. A nikdo také nedával pozor. Teda skoro.

,,O čem se bavíte?" zeptal se Jeongin, když si položil batoh na zem vedle Chanovi židle. Vždycky měl místo vedle něj.

Všichni toto téma shodili ze stolu. Jen Minho nedával pozor. Ani předtím, ani teď.

Celou dobu seděl s očima zahleděnýma do mobilu. Po chvíli se však zvedl k odchodu a omylem na sebe strhnul všechnu pozornost.

,,Kam jdeš?" zeptal se Huynjin zaujatě.

,,Zase ti napsal Jisung?" uchechtl se Seungmin.

,,Takže to s tebou si celou hodinu píše?" pokračoval Jeongin překvapeně.

On však otráveně zakoulel očima. Opět. ,,No a?"

,,Co kdybys ho pozval k nám? Jisung je zlatíčko a ty začneš konečně obědy trávit s námi!" vypískl Felix nadšeně, jenže ne všichni to nadšení sdíleli.

Oni o něm nevěděli nic, byl pro ně člověk z venku. Kdyby věděli, co byl zač, možná by změnili názor, ale kdo byl, aby jim něco říkal.

,,Je s ním klid. S vámi ne," odpověděl a bez dalších řečí se vydal ke schodišti. Vyběhl až nahoru na střechu, kde sice neměli co dělat, ale vždy se tam střetávali.

Udělali dost velký progres. Jakoby oba dali prostor svým malým já a obnovili jejich pevné spojení. Téměř.

Otevřel dveře a nadechl se čerstvého vzduchu. Poté se rozhlédl a uviděl Jisunga sedět téměř u okraje střechy.

,,Ji."

Menší se otočil, ale už teď na něm viděl, že byl unavený. Oči se mu samy zavíraly, ale při životě ho držel energiťák z automatu.

,,Zase jsi nespal?" posadil se vedle a zkontroloval výhled, který měli.

Jejich univerzita se nacházela na menším kopci, proto viděli celé město. Byl to krásný výhled, proto sem chodili ve volném čase.

,,Děláš, jakobys nebyl celou noc pryč. Cítil jsme tu krev i přes dveře," odpověděl suše.

Vyšší však mykl rameny a položil se zády na zem. ,,Aspoň mám důvod. Proč ty jsi nespal?"

Nejdříve neodpověděl a mlčky se snažil urvat víčko od plechovky. Když se mu to podařilo, zblízka si kus plechu prohlédl, než to podal svému spolubydlícímu.

Ten byl zmatený, ostatně jako vždy. Pokaždé když měl plechovku, urval z ní víčko a dal mu ho.

Přestože si je schovával a měl je všechny v šuplíku, nevěděl, co to znamenalo ani proč to dělal.

Nikdy se ho na to však nezeptal. Bál se, že by tím znehodnotil smysl, který v tom Jisung viděl.

,,Nemohl jsem spát," odpověděl konečně. Kopnul do sebe zbytek energiťáku a lehnul si vedle měj. ,,Co jsi dělal ty?"

,,Někdo nám vykradl sklady zbraní. Seungmin je našel a já a Hyunjin jsme to šli vyřídit. Ale ten idiot se málem nechal zabít, jen protože mu roztrhli nové tričko, co mu dal Felix," zamumlal.

,,Byla to zábava?"

Mimho k němu otočil hlavu. Několik vteřin se ztratil v jeho hlubokých, hnědých oči. Nemohl si pomoct.

,,Bylo to nudné."

,,Co pro tebe není?" ušklíbnul se.

Nad tou otázkou se opravdu zamyslel. Co pro něj nebylo nudné?

Trvalo mu celých pět vteřin, než si uvědomil tu jedinou, pravou odpověď.

Jisung. Ačkoli to nikdy neřekl nahlas.

Nic neprobudilo jeho mysl tak, jako zadýchaný Jisung s krví na tričku, který se přiřítil na kolej.

Nebo když chytil další impulzivní skrat a rozházel celý pokoj.

Byl to jediné zajímavé v jeho životě.

Dříve býval tak znuděný, že propadal hazardním a nebezpečným věcem. Alkohol, cigarety. Sebepoškozování. Vraždy.

,,Ty. Ty nejsi nudný," prohlásil po své krátké úvaze.

Jisung tuto odpověď absolutně nečekal. Jen na něj zíral s otevřenou pusou, zatímco mu srdce skakalo ve hrudi.

On si snad seděl na uších? Špatně ho pochopil?

,,J-já?"

,,Ty se červenáš?"

,,Co? Ne!"

,,Není to horečka?"

,,Drž hubu!"

Chvili se ještě pošťuchovali, malá rvačka také proběhla, ale opět skončili ve stejné poloze na zádech vedle sebe. Pohledy spojené a naprosté ticho.

Jisung si detailně prohlížel jeho tvář. Od kdy měl tak krásné oči, ostré tváře a plné rty? Mohl se na něj dívat pořád.

Huh?!

Nad svými myšlenkami se velmi rychle pozastavil. Byl to přeci jeho nejlepší kamarád!

Byl?

To byla také důležitá otázka.

Bavili se o něco víc než předtím, ale jakoby se stale nedokázali vrátit do starých kolejí. Měli kolem sebe více neznámých, než oba chtěli.

Změnil se. Nespoléhal na ostatní, žil sám na sebe. Nikoho nepotřeboval.

Tak proč měl v jeho přítomnosti potřebu skočit mu do náruče a schovat se v jeho objetí.

Tak jako tehdy.

,,Prý ses s někým porval na chodbě," Minho úplně změnil téma.

Menší zapátral v paměti, aby věděl, o kom mluvil a poté přikývl.

,,Proč?"

,,Copak js—"

,,Chci to vědět," přerušil ho drze. ,,Jeongin nám to říkal u stolu a prý jste se spolu normálně bavili a z ničeho nic dostal perdu. Řekl ti něco špatného? Zkoušel šikanovat?" zeptal se.

Jisung však otráveně semkl rty. ,,Jakobych se nechal šikanovat. Navíc, co na tom záleží, huh?" odsekl.

,,Mně na tom záleží, protože se to týká tebe," odpověděl monotónně. Jeho tón hlasu vůbec neodpovídal tomu, jak krásnou věc vlastně řekl.

Ještě chvíli mlčel a díval se kamkoli, jen ne na něj, protože mu jeho věta udělala obrovský vír v žaludku.

Neměl ponětí, co to znamenalo. Proč to cítil? Proč právě teď?

,,Nic ti neřeknu. Je to stupidní," prohlásil.

Minho se však s touto odpovědí nespokojí. ,,Pokud tě to naštvalo, nebylo to stupidní."

Jisung už začínal být otrávený, jak mu stále nerušoval soukromí a na něco se ptal. Byla to jeho věc, ne?

Na druhou stranu. Byl první a jediný, kdo se zajímal. Bez špatných úmyslů.

,,Sahal mi na vlasy a...To nemám rád," odpověděl tak tiše, že to druhý sotva slyšel.

Na to Mimho zmatením naklonil hlavu. ,,Vlasy? Vrazíš každému, kdo ti sáhne na vlasy?"

,,Přesně to jsem řekl. Jestli si z toho chceš dělat srandu, do toho. Nebyl bys první," postavil se na nohy s naprosto chladným výrazem.

Než se však stihl otočit, Minho chytil jeho ruky a posadil ho zpět vedle sebe.

,,Co?!" odsekl vytočeně. Téměř ho od sebe odstrčil, ale když viděl ten klidný výraz na jeho tváři, stáhnul si ruce k hrudi.

,,Smát se nebudu, jen mě to zaujalo," odpověděl. Nemohl schovat náznak zklamání ve své tváři. ,,Miloval jsi, když jsem si hrál s tvými vlasy..."

Byla to pravda. Pamatoval si, jak spolu seděli na školním trávníku a on si hrál s jeho hebkými vlasy. Tehdy byly ještě tmavší, než teď.

Ani nevěděl proč si to odpoledne tak zafixoval.

,,Proč?" optal se Minho. Oba věděli, že se zeptá.

Jisung odvrátil pohled a podvědomě si začal kousat spodní ret. Jen mlčky mykl rameny, aby nemusel odpovídat.

Nebyl zvyklý o tom mluvit. Když to jednou udělal, nedopadlo to dobře.

Když ho však Minho chytil za ruku, něco v jeho hrudi zmlklo. Vypustil dech, o kterém nevěděl, že ho držel.

,,Co se stalo?" zeptal se o dost klidněji, přestože uvnitř cítil nepříjemnou tenzi.

Co se muselo stát? Sám miloval, když ho mohl vískat ve vlasech a věděl, že Jisung si tu užíval také. Vždycky spokojeně zavřel oči a nejednou mu usnul na klíně.

,,Není to hezký příběh," snažil se najít jakoukoli klíčku, ale neměl šanci.

,,Zabíjíme lidi. U nás nic není hezké," odpověděl.

Nad tím komentářem se Jisung pozastavil. Měl pravdu.

Když věděl, co se stalo jeho rodičům, a že kvůli tomu zabíjel lidi jako psychopatický maniak, tohle nic nezmění.

Že ne?

,,Můj strýc měl známe, kteří měli zvláštní touhy, zvlášť s malými kluky, jako jsem byl já," řekl dost ve zkratce. ,,Když mi někdo sahá na vlasy, vzpomenu si na tohle a... no většinou mi šibne."

Díval se do země, ale kvůli tomu neviděl vytočený výraz jeho spolubydlicího.

Minho by přísahal, že mu při této krátké větě něco stáhlo srdce. Nemohl si pomoct, ale v jeho hlavě v něm stále viděl toho malého Jisunga, který nosil pastelové svetry.

Věděl, že už nebyl malý a kdyby chtěl, bez problémů by ho zvládl zabít, ale nemohl si pomoct.

Z představy, že se neco takového dělo, se mu zvedal žaludek.

,,Díky, že jsi mi to řekl. Nechtěl bych ti nějak dělat zle, kdybych ti někdy sáhnul na vlasy," zamumlal, zatímco se držel od jakékoli nadávky na lidstvo. Věděl, že to Jisungovi nepomůže.

On se však jen pobaveně usklíbnul. ,,Už jsi to udělal."

,,Huh?" vydechl zmateně.

,,Tehdy jsem tě praštil, nepamatuješ?" zeptal se pobaveně.

Nějakou dobu přemýšlel a opravdu si vzpomněl. Pamatoval si jak přemýšlel, proč tak zareagoval.

Teď věděl všechno. Téměř.

,,Promiň. Tu bombu jsem si zasloužil..."

,,To ne, nevěděl jsi to!" zasmál se. Vlastně nevěděl jak se zvládl smát. Asi mu přišlo vtipné, jak všechna frustrace z jeho tváře zmizela a on viděl jen výčitky. Bylo to svým způsobem roztomilé.

Opět viděl toho malého kluka, co se o něj staral jako vlastní starší bratr, kterého nikdy neměl.

Vždycky měl krásné oči, záviděl mu je. Něco se stejně po letech nezmění.

Hiiiii! ^^

Opět se snažím být aktivní!

Každopádně, mám za sebou maturák a dostala jsem tolik komplimentů, že to pořád nedokážu vstřebat 😭

Ale teď už budou jen stresy, takže to bude ještě zajímavé.

Možná dnes vydám ještě jednu kapitolu, protože mám výjimečně celé odpoledne čas ^^

Jinak přemýšlela jsem, že si založím TikTok. Byl by zájem? 👁👄👁

Uvidíme se příště <3

Vaše Anonymní Holčena ♡