Podl jsem na kolena hned, když jsem vytáhl svůj nůž z posledního těla.

Na místě, kde ještě před chvílí stáli dokonalí muži v drahých oblecích, byla jen spousta krve.

Díky mně. Zabil jsem je všechny.

Když jsem pomalu přestával cítit ten adrenalin v těle, začalo se mé tělo klepat zimou.

Měl jsem jen spodní prádlo a rozepnutou košili. Nebylo se čemu divit.

Strýc mě pozoroval z rohu místnosti. Když se jejich ohavné a slizké ruce dotykaly mé kůže, neudělal nic. Stejně tak, když se moje čepel setkala s jejich hrdli.

Došel ke mně. Viděl, že nejsem schopný vstát. ,,Proč brečíš? Zabil jsi je ty, nemáš důvod brečet."

Huh. Doteď jsem nevěděl, že mi tekly slzy. Jak pošetilé.

,,Jen kvůli pár dotekům. Víš, kolik jsem z toho mohl mít peněz a výhod, kdyby ses nechal? Měli by ti zvětšit dávky léků," prohlásil se znechuceným výrazem ve tváři.

Slova se mi zasekla v krku. Opravdu se mě snažil prodat. Můj strýc.

Ale že mě to překvapuje?

Zády jsem se nalepil na nohu kulečníku a přitáhl si kolena k hrudi. Kéž bych se mohl někam schovat. Byt sám. V bezpečí.

Sedět mezi mrtvými těli není nic příjemného, ale mě nic jiného nezbylo.

,,Mami..."

,,Ne!" vyhrkl, když se znovu probudil. Vůbec si neuvědomil, že usnul.

Už ho tolik nebolela hlava a cítil se lépe. Spánek byl opravdu ten nejlepší lékař.

Po chvíli ucítil velmi lákavou vůni. Domácí polévka. Takovou silnou vůni cítil naposledy doma, když jeho matka vařila dlouho tažený vývar, aby pomohla jeho nachlazení.

Pomalu se postavil a vykoukl ven. Myslel, že Minho bude stát v kuchyni, vůně tomu napovídala, ale mýlil se.

Ležel na gauči zády k němu. Pomalu a klidně dýchal, nejspíš spal.

Nějakou chvíli tam jen stál. Co měl dělat? Vzbudit ho? Rozhodně ne.

S tichým povzdechem se vrátil do pokoje pro svou deku a došel k němu. Pečlivě ho zakryl. Když viděl, jak se do teplé deky podvědomě zachumlal, nedokázal ovlivnit nenápadný úsměv, co se mu objevil na rtech.

,,Máš spát v noci," zamumlal, aniž by věděl, že téměř celou noc strávil vedle jeho postele.

Nahlédl pro změnu do kuchyně, aby zjistil, co vlastně vařil. Polévka už byla hotová a stále teplá.

Kručelo mu v břiše, nejradši by si hned dal velkou porci. Bohužel mu nějaký hlásek v hlavě, hodně tichý, říkal, aby počkal na svého spolubydlicího. Aby se najedli spolu.

S povzdechem se posadil k malému stolku a několik dlouhých vteřin jen pozoroval, jak klidně spal.

Znovu ho přemohly vzpomínky na jejich dětství. Nemohl si pomoct.

,,MinMin!" zakřičel jsem do prázdné třídy, kde jsme se vždy setkávali místo oběda. Nikde však nebyl.

Místnost byla prázdná, proto jsem zklamaně sklopil ramena. Možná byl nemocný.

Opravdu jsem se na něj těšil, jako každý den, ale co teď? Vezmu si krabičku do šatny a všechno sním sám. Jo, to udělám.

Než jsem se však stihl otočit, někdo mě chytil za paže a zakřičel: ,,Baf!"

,,Minho!" vyjekl jsem vyděšeně, ale hned jsem se na něj s úsměvem otočil.

Bohužel ta radost zmizela v okamžiku, když jsem si prohlédl jeho oči, zarudlé od pláče. Snažil se to schovat, ale ani krásný úsměv nemohl zakrýt smutek v jeho tváři.

,,Min, co se stalo?" vydechl jsem starostlivě.

,,Vlastne ani nevím. Přišlo to jen tak," odpověděl s dalším pokusem o úsměv a ukázal svou krabičku s obědem. ,,Čas na jídlo?"

Já přikývl, ale ještě předtím jsem si ho přitáhl do pevného objetí. Opřel si bradu o mé rameno a obejmul mě stejně pevně jako já jeho.

Tehdy nad tím tolik nepřemýšlel, ale teď už věděl, že bude mít tyto stavy častěji. Stavy, kdy bezdůvodně propukl v pláč, všechno se mu zdálo černé a sotva vytáhl úsměv. Dříve tomu nerozuměl, ale teď, když si poskládat fakta, všechno dávalo smysl.

Jeho náhlé změny nálad, zmizení spojené s traumatem. Jizvy na rukou, prášky v pokoji a zmíněné pokusy o sebevraždu.

Už v dětství k tomu měl sklony. Nejspíš tomu nešlo zabránit.

Musel uznat, že na začátku ho překvapilo, jak moc byl jiný. Ze starostlivého chlapce se stal monotónní mladý muž, který vypadal, že ho nezajímá vůbec nic. Vůbec nikdo, ani on sám.

,,A stejně studuje psychologii. Měl by se učit sám na sobě," zamumlal si sám pro sebe, přičemž rozespale zívnul. Asi stále nebyl v nejlepší formě.

,,Prosím..."

Zmateně zvedl hlavu za tím tichým zvukem. Byl to Minho, nebo měl halucinace?

Nejistě se zvedl a šel ke gauči, aby na něj lepe viděl a měl pravdu.

Po tváři mu tekly slzy.

Překvapením zatajil dech a dřepnul si vedle. Co měl dělat? Vzbudit ho? Dělat jakože nic?

,,Ah, nesnáším lidi," zakňučel otráveně, ale nakonec mu jemně položil ruku na rameno.

Dost se proklínal, když jeho první myšlenka byla, jak úžasné a pevné svaly měl.

,,Min. Min, vstávej."

Když to nepomohlo, opatrně s ním zatřásl. Chtěl ho vzbudit, ne vyděsit.

,,MinMin," ani si neuvědomil, jak jednoduše mu jeho stará přezdívka sklouzla z jazyka.

Minho zmateně otevřel oči, které měl zalité slzami. Jisunga však poznal okamžitě, proto byl ještě zmatenější.

,,Já usnul?" zamumlal. Snažil se skrýt fakt, že opravdu brečel ve spánku.

,,Všechno v pohodě?" zeptal se nejistě.

,,Jen sen. Dal sis polévku?" chtěl to téma smést ze stolu, proto hned změnil směr konverzace.

Jisung zavrtěl hlavou.

,,Tak se pojďme najíst."

Seděli naproti sobě s miskou polévky a udržovali kupodivu příjemné ticho. Ani jeden z nich nic neříkal a nikomu to nevadilo.

Jen lžičky cinkaly o misku pokaždé, když nabírali sousto polévky.

Minho byl skvělý kuchař, to musel Jisung uznat.

,,Bolí tě pořád hlava?" zeptal se po chvíli.

Menší nepatrně přikývl. ,,Ale jen trošku."

Následovalo krátké ticho.

Minho doufal, že tím rozproudí konverzaci, ale jeho plán nevyšel. Nebyl zvyklý s někým vést smysluplnou a nenucenou konverzaci.

Od kdy se vlastně do téhle věci pouštěl?

,,Ji."

,,Hm?" broukl, jakoby se jeho srdce nerozbušilo nad touto přezdívkou.

Měla v sobě tolik vzpomínek.

,,Um, nevyměníme si zase telefonní čísla?" zeptal se.

Jisung si neodpustil překvapený výraz. Jeho jazyk už automaticky připravoval odpověď ne, ale nikdy to nevyslovil.

Tohle je přeci Minho.

,,Nerad volám s lidmi," odsekl a pozvednutým obočím mu naznačil, aby pokračoval v jeho otázce. Oba věděli, že nebyla kompletní.

Proto černovlásek zakoulel očima. ,,Polovina mých hodin mě nudí. Napadlo mě, že bych ti občas napsal, jako dřív ve škole..." zamumlal téměř nesrozumitelně.

Už chtěl vypustit nějakou výsměšnou poznámku, ale udržel se zpátky. Nejistě semkl rty, zatímco si pod stolem hrál s lemem ubrusu. ,,Tak mi dej mobil."

Dal mu ho bez dalších řečí. Rychle zapsal své číslo a vrátil mu ho. Poté pokračovalo další ticho, tentokrát trošku děsivé.

,,Jak je možné, že se mnou mluvíš? Že se mě nebojíš? Vůbec nejsme ten, kterého jsi znal," vydechl z ničeho nic Jisung.

Minho překvapeně zvedl hlavu. Tohle byla ta poslední otázka, kterou teď čekal.

Prohlédl si ho od hlavy až k patě a na vteřinu se zastavil u jeho malých prstů, které si úzkostně hraly s ubrusem. Taky třepal nohama, nejspíš si to ani neuvědomoval.

,,Jsi úplně stejný," prohlásil po chvíli. ,,Jediný rozdíl je, že zabijíš lidi. Což dělám taky."

Jisung mu věnoval trošku znechucený pohled. ,,Jsi divnej," odsekl.

,,Spíš znuděnej," odvětil.

,,Co?" nechápal.

Minho na chvíli úplně odvrátil pohled od něj a prohlédl si své vlastní ruce. Jizvy, jizvy, jizvy.

,,Říkal jsem ti to večer, život je pro mě nudný. Necítím téměř nic," odpověděl klidně a znovu se mu podíval do tváře. ,,Ale když ses objevil ty... Impulsivní kluk, co běhá po městě s nožem v ruce. Jsi taková jiskra v mém světě nudy a to jsem ani nevěděl, že jsme se přátelili v dětství."

,,Snažil jsem se tě zabít," připomněl mu. Vlastně vůbec nevěřil vlastním uším. Byl to nějaký špatný vtip?

Minho se však jen ušklíbnul. ,,Přesně proto."