,,Jiji, tito milí páni tě přišli pozdravit. Pojď si přisednout."

Můj žaludek se několikrát otočil, když jsem zaslechl hlas svého strýce.

Rozhlédl jsem se po té tmavé místnosti, kam mě zavedli jeho podřízení. Typická mužská místnost.

Kulečník, pohodlné sedačky potažené kůží, alkohol a smrad z cigaret.

Nechtěl jsem udělat ani jeden krok vpřed. Všichni se dívali na mě, prohlíželi si mě jako lacinou kořist a mé nohy byly přilepené k zemi.

Chci pryč. Hned.

Konečně se mi podařilo udělat krok zpět, ale do někoho jsem narazil.

Tehdy jsem to poprvé cítil. Slizká ruka na mém pase a spocená dlaň na tváři. Dýchal mi na krk a já se znovu nemohl pohnout.

,,Kampak? Moc se mi líbí tvá vůně, co kdyby ses s námi posadil?" jeho hlas byl děsivý. Nemohl jsem protestovat, úplně mi zamrzlo tělo.

Odvedl mě k jednomu gauči a posadil mezi sebe a nějakého postarší muže.

Ostatní se buď dívali na mě, nebo pokračovali ve hře.

Cítil jsem se odhalený. Slabý. Bohužel ruce, které prozkoumávaly každou část mého těla mi nedovolily žádný pohyb.

Tekly mi první slzy, zatímco jedna ruka hladila mé stehnl, druhá si hrála s mými vlasy, třetí mi rozepínala košili. Několik dalších se jen dotýkalo mé bledé kůže.

Byl to ten nejhorší pocit, který jsem kdy zažil.

,,Ne, nechte mě!" vykřikl Jisung, když vyletěl do sedu. Dýchal tak rychle, až se divil, že to ještě zvládal.

Zmateně se rozhlédl po svém vlastním pokoji. Proč měl na sobě cizí oblečení? Proč si nic nepamatoval? Proč mu bylo špatně, jakoby měl tu nejhorší kocovinu?

Na všechno si však vzpomněl hned po chvíli.

Když pil svůj drink, přisedl si k němu nějaký muž. Chtěl si povídat, ale jako vždy, Jisung odmítal.

Když dopil, začala se mu motat hlava. Nemohl být opilý z jednoho slabého drinku, proto mu hned došlo, co se stalo. Zvlášť, když na něj ten muž koukal s oslizlým úšklebkem.

Ani se nevzpamatoval a on ho odvedl na záchody. Primáčkl ho ke stěně a hned mu sahal na zadek.

Reagoval instinktivně, když mu zabodl nůž do beder. Ale i to už měl ve slabé mlze.

Sám spadl k zemi. Vnímal, ale cítil se velmi divně.

Minho. Pak přišel Minho. Mluvil na něj, ale nepomatoval si o čem. Pamatoval si však jeho jemný dotek. Byl úplně jiný, než ten předtím.

Stále mluvil, snažil se ho držet při vědomí, i když to bylo marné.

Poslední, co si pamatoval, bylo příjemné teplo, které ho zahřívalo. Možná objetí? Ne. Někdo ho nesl v náručí.

Že by...

Vyrušilo ho však zaklepání na dveře. Překvapeně otočil hlavu, ale nikdo nevcházel. Proč?

Oh...

,,Dále..." zamumlal hlasitě.

Byl to Minho. Vypadal znuděně jako vždycky. Jisung nemohl ani tušit, jak moc se o něj strachovat.

,,Slyšel jsem výkřik. Je všechno v pohodě? Jak se cítíš?" zeptal se.

Co mu měl odpovědět? Nemohl ukázat svou slabost. Určitě ne. Nesmí si ho pustit k tělu. Využije toho, už včera udělal chybu.

,,Nestarej se," odsekl.

Minho nebyl překvapený. Možná měl po jejich včerejší konverzaci menší naději, ale část jeho mozku tuto odpověď čekala.

,,Mám pro tebe prášky. Jestli ti je špatně, dej si je," položil mu na stolek plato léků spolu s flašku vody a ještě jednou si ho nenápadně prohlédl.

V jeho oblečení vypadal roztomile.

,,Nechtěl jsem se ti hrabat ve věcech, tak jsem ti dal moje oblečení. Jestli ti to vadí, není to můj problém," odpověděl.

Jisung neodpověděl, jen si přitáhl nohy k tělu. Jeho oblečení bylo pohodlné a příjemné vonělo.

Pomohl mi, nebýt jeho, zavřeli by mě za vraždu. Neutekl bych. Položil mě do mé postele, půjčil oblečení a ještě donesl prášky. Je hodný, jako tehdy...

Nemohl si pomoct, ale z jeho oči začaly utíkat čerstvé slzy. Nešlo tomu zabránit.

Bylo toho už tak moc. Vzpomínky, přítomnost. Všechno se vracelo, zároveň bylo všechno nové.

Minho překvapeně zatajil dech. Čekal spoustu reakcí, ale tohle ne.

,,H-hej, js—"

,,Ne, nemluv na mě!" vykřikl a odstrčil ho od své postele.

Vyšší překvapeně poodstoupil. Jeho reakce byla zajímavá. Trošku si připadal, jakoby byli v ucebně psychologie a on si měl hrát na mentalistu.

Bál se, uvnitř se klepal jako kotě. Stále to byl ten malý kluk, kterého znal.

Teď byl však obrněný obrannými mechanismy, které mu říkaly, aby se vzdálil. Aby neukazoval slabost.

I přes to všechno si všiml, že pevně držel lem svého trička. Dělal to už v minulosti, když jediné, co chtěl a potřeboval, bylo objetí.

Ale co mohl dělat? Kdyby se přiblížil, koledoval si o další modřinu.

Jisung se na něj s naštvaným výrazem stále díval. Slzy mu tekly po tvářích, ale jediné, nad čím přemýšlel, byl Minho. Viděl mu na očích, že ho četl jako otevřenou knihu. Vždycky to dělal, měl u toho přesně takový nepřítomný výraz.

Už tehdy mu neuměl lhát. Nemohl se přetvařovat.

,,Proč to pořád děláš?"

Brunetův komentář ho vytáhnu z myšlenek zpět na zem. ,,Dělám co?"

Utřel si slzy do rukávu a svou peřinu přitiskl k bradě. ,,Proč vypadáš, že mě máš přečteného, jak zkurvenou básničku pro děti?!"

Minho jen mykl rameny. ,,Protože jsi pořád stejný a pořád se o tebe zajímám."

Byla to pravda, ačkoli si to Minho nerad přiznával. Po tom všem, čím si prošel, nenašel nikoho, o koho by se zajímal. Ani jeho přátelé v něm nevyvolávali takový hluboký zájem.

Jen on. Začalo to už tehdy a jeho náhlá změna ten zájem mnohonásobně zvětšila.

Jediný zajímavý faktor v jeho životě. Han Jisung.

,,Nebuď tak sentimentalní," odsekl.

,,Možná jsem, ale snažím se ti pomoct. Dokonce jsem tu vraždu vzal na sebe, aby o tobě ostatní neměli žádné podezření," řekl Minho.

Na to Jisung šokem zvedl hlavu. ,,Co-cože jsi? Jsi normální?! Co když tě ted zavřou?!" vyhrkl.

,,Řekl jsem jen mým přátelům, oni b—" uprostřed své věty se zastavil. Viděl, jak se jeho překvapený výraz změnil v otrávený.

Hned pochopil, o co šlo. ,,Ta tvoje partička. Všichni jste z mafie, že jo?" bylo to logické. Ani svým přátelům byste neřekli o vraždě. Leda, že by jste dělali stejnou špinavou práci.

Minho nebyl moc pyšný na to, že prakticky udal své přátele. Ale na jednu stranu, zrovna u Jisunga bylo toto tajemství v bezpečí.

Minimálně v to doufal.

,,Jeongin k nám nepatří, jinak ano. Chceš i jméno naší organizace, ať to máš kompletní?" zeptal se ironicky, přestože úsměv scházel.

,,Je mi to jedno," odsekl. ,,A oni... řekl jsi jim o mně...?" zeptal se nejistě.

Vyšší zavrtěl hlavou. ,,Proto jsem to vzal na sebe. Myslí si, že jsem tě zachránil a vůbec nevíš, že jsem toho chlapa zabil."

Jisung nic neřekl, musel to zpracovat.

Minho měl všechno promyšlené, aby nikdo nepřišel k uhoně, dokonce na sebe vzal vraždu.

,,Kolik je hodin?" zeptal se, aby úplně změnil téma.

,,Jedenáct."

,,Kolik?! A co přednášky?!"

,,Někdo tě otrávil a málem znásilnil," řekl vyšší vážně. ,,Jeden den můžeme vynechat. Radši mi konečně řekni, jak se cítíš. "

Jisung se silně kousnul do rtu. Proč se o něj pořád tak zajímal? Kdyby spolu nemluvili, všechno by bylo jednodušší.

I tak mu nějaký tichý hlásek v hlavě řekl, aby se mu poddal. Byl to jeho Minho, který ho nikdy nenechal ve štychu. Dřív by pro sebe udělali cokoli.

,,Bolí mě hlava a... Cítím se divně..." přiznal až po nějaké chvíli.

Byl rád, že něco konečně přiznal. Udělal opatrný krok vpřed a když Jisung nic nenamítal, stoupnout si přímo vedle jeho postele.

,,Měl bys odpočívat, bůh ví, co ti dal. Můžu ti udělat čaj a něco k jídlu," v průběhu zkontroloval jeho teplotu. Byla lehce zvýšená, ale nebylo to nic hrozného. Nejspíš se jeho tělo stále vypořádávalo s vedlejšími účinky.

,,Nemusíš to dělat," odvětil tiše.

,,Ale můžu," odpověděl, přičemž si ho prohlédl z blízka. Jeho oblečení mu opravdu slušelo. Byl v něm takový malinký.

Jejich konverzace skončila, protože se Jisung zabalil zpět do deky a otočil zády k němu.

Minho si jen povzdechl a otočil se k odchodu. Téměř už zavřel dveře, když zaslechl jeho tichou odpověď.

,,Děkuji."

I hate people—