Jisung se krčil u protější stěny, rukama si rval vlasy a Minho už z dálky viděl, že se celý třepal. Nevypadal však, že by zaregistroval jeho přítomnost.

Mezi nimi ležel muž středního věku v kožené bundě. Spousta krve, ale to teď nebyl jeho problém.

,,Ji!" vyhrkl a muže přeskočil, aniž by ho zajímalo, že stoupnout do čerstvé krve.

Dřepl si před něj a zkusil s ním zatřást. ,,Jsi v pořádku?! Co se stalo?!" Neviděl na něm žádné zranění, ale stejně vzlykal a vypadal, jakoby si měl každou chvíli vyškubat všechny vlasy.

,,Za-zabil jsen ho?" vykoktal ze sebe, aniž by se na něj podíval.

,,Jo, zabil. Co se stalo?" naléhal dál. Ani nevěděl, kde se v něm ta starostlivost vzala. Málokdy se o někoho takhle bál.

Jisung se silně koukl do rtů, dokonce uteklo pár kapek krve. ,,Sa-sahal na m-mě. Přestal js-sem cí-cítit tělo..." odpověděl mezi vzlyky, které však podezřele a pomalu utichaly. Stejně tak všechen jeho pohyb.

Začal znovu panikařit. Něco bylo špatně. Proč by tu zůstal, když někoho zabil? Proč vypadal tak jak vypadal. Jakoby byl opilý, nebo...

,,Kurva..." vydechl frustrovaně, když mu přiložil prsty ke krku. Jeho pulz slábnul.

Ten chlap mu neco hodil do pití.

,,Min... motá se-se mi... hlava..." řekl tiše.

,,Dobře, soustřeď se na můj hlas, na mě se dívej!" vyhrkl. Viděl, jak mu těžkla víčka. Účinek nastupoval pomalu, ale dříve nebo později ho to úplně položí.

Za rameno s ním dal třepal. ,,Drž oči otevřené, dostaneme se pryč. Felix už bude vědět, co s tebou!"

Jeho největší úkol byl dostat se pryč. Všude byly kamery, lidé, nebyla šance aby se s Jisungem dostali pryč bez povšimnutí.

Zavolal znovu Seungminovi. ,,Našel jsem ho, ale ten chlape ho zdrogoval a já budu potřebovat pomoc dostat se ven! Smaž kamery z doby co jsme tu byli, nesmíme být na záznamech a ať jeden z vás vystřelí do prázdna. Až bude naprostý chaos, všichni vyběhneme ven a vydáme se směrem ke kolejím, tam dáme sraz! Řekni to ostatním a na nic se ted neptej!" vychrlil na něj svůj plán a ani nečekal na odpověď.

Schoval mobil do kapsy a přehodil přes jeho ramena svou bundu. Venku už byla docela zima.

,,Ji, podívej se na mě!" chytil ho za tvář, aby si získal jeho pozornost. Oči měl skoro jako mrtvé, ale stále vnímal. Cítil, jak se prsty pevně držel jeho rukávu.

,,Až se ozve výstřel, utečeme. Ničeho se neboj, dobře? Nenechám tě tady," řekl a otočil se na mrtvolu za ním.

Byl vděčný, že měli mezi sebou pravidlo, že když se něco děje, ostatní se neptají a poslouchají. Jsou zkušení, mají v sobě důvěru a případné pochybnosti se vyřeší později.

Chtěl ještě zkontrolovat, že tu Jisung nenechal nějaké stopy. Nechtěl však s tělem hýbat, proto umyl své boty, aby nedělal šlápoty.

Poté se vrátil k Jisungovi. Opravdu ho teď kopaly vzpomínky do zad. Jakoby se přenesli o pár let zpět, kdy se malý Jisung krčil pod stolem se slzami v očích a on se ho snažil vytáhnout pod podmínkou sladkostí od jeho maminky.

Situace byla sice trošku jiná, ale vlastně úplně stejná.

,,Ji, zvládneš mi ještě vyskočit na záda?" zeptal se, přestože tomu sám moc nevěřil.

Jisung pomalu myknul rameny. ,,Nemůžu se... hýbat...unavený..." už se mu kývala hlava ke straně a Minho věděl že se blížil ke konci. Droga už téměř dosáhla plného účinků.

,,Já vím, já vím. Ještě chvili to vydrž," pevně ho držel za paži, aby zůstal vzhůru a čekal. Taky že nemusel dlouho.

Když se ozval výstřel a místo hudby vynikl vyděšený křik lidi v baru, vzal ho do náruče a vyběhl ven do chaosu.

Pro jednou byl vděčný, že ho Changbin nutil posilovat. Jisung nebyl těžký, ale běžet s ním větší vzdálenost bylo náročné.

Všichni vybíhali ven a slyšel, že několik lidí už volalo policii. Neviděl nikoho z kluků.

Běžel ještě o pár ulic, než si dovolil přejít do klidnější chůze. Sklonil hlavu a podíval se na Jisunga, který už úplně zavřel oči.

Ani si v návalu adrenalinu nevšiml, že svou bledou ruku zarýval do jeho trička. Jakoby se chtěl ujistit, že ho neupustí.

Pevněji si ho přistiskl k tělu a pokračoval dál k intru, zatímco o celé té situaci přemýšlel.

Chtěl vědět, co se stalo, ale informace nedostane dřív jak ráno. Proto si udělal malý scénář.

Musel vědět, že vypil nějakou drogu. Proto ho zabil, než se ho stihl téměř dotknout. Nebo minimálně v to sám doufal.

Při pomyšlení, že se někdo násilím dotýkal jeho těla, se mu zatmělo před očima. Zhluboka se nadechl a pokračoval v cestě.

Stále si držel slušné tempo, protože potřeboval rychle najít ostatní. Stále se bál, že bude mít ta droga vedlejší účinky.

Téměř celou cestu si ho prohlížel. Tiše a klidně oddechoval, jakoby jen podlehl dlouhému spánku. Rty měl roztomile pootevřené a jeho malá dlaň stále pevně držela černovláskovo tričko.

Zkrátka z něj nemohl spustit oči.

Ještě nedávno k tomu roztomilému obličeji nedokázal přirovnat tu výbušnou a agresivní povahu. Co si všák jeho tvář spojil se svým přítelem z dětství, snažil se pochopit jeho změnu.

Z tichého, ale opravdu veselého a okouzlující chlapce se stal nestabilní mladý muž s problémy s agresi a násilím.

Věděl, že všechno mělo svůj důvod, proto spoléhal na dvě možnosti.

Buď to byl jen obranný mechanismus, nebo ho k té změně někdo donutil. Byla to pro něj veliká otázka. Vražda jeho matky přeci nemohla způsobit tohle všechno.

Ano, každý reaguje na trauma jinak, ale kdyby se dostal do obyčejného ústavu, dostali by se mu pomoci. Když ne od dospělých, tak od dětí, kteří ho mohli pochopit, protože taky přišli o rodiče.

Tohle musle být výsledek několika let zapírání, dalšího traumatu a ještě většího nátlaku na zlomenou duši.

Kde vlastně skončil? Měl by se ho zeptat.

Také ho zajímalo, zda byla možnost, vrátit se do minulosti a znovu se spřátelit.

Jejich vztah se rozhodně zlepšil od prvního dne. Bývali tu vždy jeden pro druhého. Smáli se spolu, ale ve slabších chvílích také brečeli. Všechno dělali společně, než se oba jejich životy rozpadly na kousky.

I ty nejmenší kousíčky se však dají slepit.

,,Minho!"

Zvedl hlavu, když uslyšel svoje jméno. Ani si neuvědomil, že už došel na místo srazu.

,,Bože, je to tak zlé?!" vyhrkl Felix, když uviděl Jisunga v jeho náruči. Trošku se potácel, ale i to byl dobrý výkon. Ještě před chvílí vypadal naprosto nepoužitelný.

Ale co mohl říct. Když se něco stane, člověk vystřízliví rychle.

Co se Felix přidal do jejich mafiánské rodinky, zaujal místo polního lékaře. Studoval medicínu, teprve třeťák, ale všichni mu věřili víc než doktorovi v nemocnici.

Možná by opravdový lékař lépe zašil bodnou ránu, ale nemohli si dovolit přitahovat pozornost. Navic Felix byl dostačující.

,,Je to vážné? Nemám ho vzít do nemocnice?" vydechl Minho.

Felix se věnoval Jisungovi a jeho rychlé prohlídce, ale naopak Hyunjin měl spoustu otázek. Ostatně jako všichni.

,,To je poprvé co tě vidím se o někoho takhle strachovat! Když jsem skončil s kulkou v noze, vypadal jsi, že ti to bylo jedno!" řekl dramatický, zatímco si ho prohlížel.

On ho však ignoroval a místo něj se podíval na Seungmina. ,,Smazal jsi kamerové záznamy?"

Vyšší znuděně zakýval hlavou. ,,Samozřejmě."

,,Co kdybys nám radši řekl co se stalo?" přerušil je Chan. Sotva se vrátil z budovy intru, kam byl zavést Jeongina. Nemohl být v žádném případě přítomen téhle konverzaci.

Chtěl mu všechno říct, ale poté si uvědomil, že to nebyl dobrý nápad.

Neměli ponětí o tom, co byl Jisung zač. Nemohl jim říct, že někoho zabil.

Každý normální člověk by zešílel, kdyby zjistil, že nekoho zabil. Jisung ne. Tato informace by s ním ani nehla a přesně to by v ostatních vzbudilo podezření.

,,Ten chlap ho zdrogoval a snažil se ho zneužít. Když jsem to viděl, zabil jsem ho. Na kamerách byl záznam, že jsem vešel poslední do koupelny a případně z ní, proto ten chaos," zamumlal. Nechtěl dávat najevo jak nervózní z celé situace byl.

Znovu si vybavil, co mu Chan řekl.

,,Možná by ti právě on mohl pomoct."

,,Asi vidím dvakrát..." vydechl Felix, zatímco si mnul oči. Očividně na něj alkohol stále působil.

,,Zlato, neměl bys na sebe tak tlačit," odvětil Hyunjin a jednou rukou ho chytil kolem pasu.

Věděl, že se snažil všem pomoct za každou cenu. I kdyby byl na pokraji smrti.

On však zavrtěl hlavou. ,,Ne, tady jde o nevinného spolužáka, kterého někdo zkoušel zneužít. Už mám skoro všechno," namítl odhodlaně, přestože jeho unavené oči mluvily za vše.

Minho oceňoval jeho snahu, i když se musel trošku zasmát nad slovem nevinný.

,,Vypadá to, že bude v pořádku. Šlo jen o uspávadlo a není v ohrožení života. Zítra ti dám nějaké prášky, kdyby mu dalo špatně," řekl a okmažite se schoval do hrudi svého přítele. Chtěl jít spát.

,,Nedáš mi je teď?" nechápal Minho. Kdyby aspoň řekl název, možná by je někde sehnal sám.

,,Zapomněl jsem, jaké. Zeptej se mě, až budu střízlivý," chytil se Hyunjina kolem krku a prakticky mu vyskočil do náruče. Nejspíš touto rychlou prohlídkou vypotřeboval poslední sílu.

Jen si povzdechl a pevněji si Jisunga přitáhl k sobě. Byl to příjemný pocit, mít ho takto blízko, to musel uznat.

Bude mít do rána o spoustě přemýšlet.

,,Měli bychom jít, dnes bylo akce dost," řekl Chan.

Nikdo nic nenamítal, zvlášť ne Minho. Potřeboval chvíli pro sebe.

Hiiii! ^^

Nemohla jsem vás nechat s tak natáhnutým koncem, tak jsem si udělala chvíli času *^*

Uvidíme se příště!

Vaše Anonymní Holčena <333