,,Ugh, trošku zjemni," procedil Minho skrz zaťaté zuby.

,,Co mám dělat, když tam máš zkurvenou hlínu? Ses jako válel v bahně?" odsekl, zatímco projížděl tampónem jeho hlubokou ránu.

,,Nevím, šlo mi o krk," snažil se nějak ubránit.

Seděl na zavřené toaletě, zatímco Jisung si donesl židli a seděl vedle něj. Po zemi se válely zakrvácené vatové tampónky a obaly od nich.

Na chvíli bylo naprosté ticho a Minho neměl nic jiného na práci, než sledovat jeho soustředěný výraz.

Znovu opustil svůj arogantní výraz a více vynikly jeho jemné a roztomilé rysy. Když pozoroval ty roztomilé, skoro až křeččí tvářičky, měl v sově zvláštní nostalgický pocit. Nebylo to poprvé. Jen tomu pomohlo, když viděl, jak se při tom kousal do rtů. Muselo jít o zlozvyk. Roztomilý zlozvyk, který už někdo z jeho okolí měl. Ale kdo?

Možná byla správná chvíle na jeho otázky.

,,Můžu mít taky otázku?"

,,Pro mě za mě," odsekl soustředěně.

,,Proč vlastně děláš to, co děláš?" cítil, že se na vteřinu úplně zarazil, než pokračoval ve své práci.

,,Proč by ti do toho mělo něco být?" zamumlal.

Minho si ho znovu prohlédl od hlavy až k patě. ,,Protože znám spoustu lidí, kteří zabíjí. Z různých důvodů. Tvůj musí být hodně důležitý, protože máš velmi specifický styl," řekl jednoduše.

Jisung dalších pár chvil mlčel, protože si přemýšlel odpověď. Nakonec však odpověděl.

,,Já nevím. Asi pomsta a potřeba něco někomu dokázat," řekl tiše.

Chtěl by slyšet víc detailu, ale nebyl v pozici, kdy by mohl chtít více informací. Věděl, že byl Jisung dost chytrý na to, aby vyměnil jen info za info, což se stalo.

,,A co ty? Co tě donutilo ke členství v nějak městském gangu?"

,,Není to gang. Kdybych řekl jméno, rozklepaly by se ti ruce," odsekl trošku dotčeně. Opravdu o něm smýšlel tak nízko, že ho považoval za člena obyčejného gangu? ,,A k tvé otázce, tak nějak jsem neměl má výběr. Dlouhý příběh."

,,Vlastně jsi mi na nic neodpověděl."

,,To není pravda."

,,Je."

,,Není."

,,Ano, je."

,,Než máma umřela, dala mě na starost strýci, který je šéf tohohle všeho. Neměl jsem na výběr, byl jsem dítě, když to začalo," řekl nakonec velmi ve zkratce, přičemž sklopil hlavu do klína.

Několik dalších vteřin bylo ticho.

Jisung nečekal nic tak přímočarého. Jedním okem se podíval na staré jizvy na jeho ruce. Když se nad tím víc zamyslel, nemohl čekat pozitivní odpověď.

,,Proto jsi se odstěhoval z předměstí a změnil školu?" zeptal se tiše. 

Minho zmateně pozvedl obočí a konečně zvedl hlavu. ,,O čem to mluvíš?"

,,O ničem!" vyhrkl okamžitě. Neuvědomil si, že to řekl nahlas. Nechtěl o tom vůbec mluvit.

Odhodil zakrvácený tampónek a zvedl se na nohy. ,,Vysprchuj se a převleč se. Pak ti to obvážu, ale ať ti tam nenateče moc vody."

,,Počke—" nestihl vůbec nic říct, protože Jisung vyletěl z koupelny a zavřel za sebou dveře.

Se zmateným povzdechem se zvedl a zamknul dveře.

O čem to mluvil? Jak mohl vědět, že bydlel na předměstí a poté se odstěhoval?

Dal si krátkou sprchu a převlékl se do svého spícího trička a kraťasů. K vlastnímu překvapení nic nezašpinil od krve.

Poté otevřel dveře a uviděl Jisunga, jak seděl na gauči. Nohy u těla, tvář schovaná mezi koleny. Něco si tiše mumlal.

Chvíli váhal, jestli ho chtěl rušit. Bohužel z jeho rány stále mohla téct krev a jednou rukou by si nic nezaváhal.

,,Um, zavázal bys to?" nebyl moc šťastný že znovu žádal o pomoc, ale neměl na výběr. Navíc teď měl ještě víc otázek, na které potřeboval odpovědi.

Zvednul hlavu a pomalu přikývl.

Vrátili se do stejné pozice jako předtím a Jisung začal vybalovat krytí a obvaz z obalů. Atmosféra však díky jeho předchozí poznámce tak zhoustla, že se mu úžila dýchací trubice a jeho ruce se třepaly. Nešlo s tím nic dělat.

Minho se však rozhodl to příšerně ticho přerušit. Tentokrát s úplně jinou otázkou, kterou však druhý čekal.

,,Už jsme se někdy potkali?" zeptal se a Jisungovi v tu chvíli vypadl obvaz z rukou přímo na zem.

Ihned ho zvedl, aby zakryl svůj nervózní výraz, který nedokázal ovládnout. Po pár vteřinách nenápadně přikývl.

,,Kdy?"

,,Chodili jsme spolu do školy. Byli jsme dost dobří přátelé, řekl bych. Vlastně jsi byl jediný, kdo mě ve škole nešikanoval, jenže pak jsi zmizel..." řekl tak tiše a nervózně, jako nikdy předtím.

,,Co-cože...?" vydechl.

Nevěděl, co říct a místo toho začal přemýšlet. Matně si vzpomínal na někoho s kým se bavil předtím než se všchno v jeho životě začalo kazit.

Nedokázal si vybavit jeho obličej, jen hnědé vlasy, kulaté brýle a světle modrý svetr, který rád nosil.

Byl to chlapec, se kterým se bavil a jak řekl, byli si blízcí. Navštěvovali se doma, jedli spolu oběd. Pamatoval si, jak ho jednou zachránil od šikany. Tehdy mu děti z jeho třídy ušpinily svetr inkoustem, proto mu půjčil svůj vlastní. Byl mu trošku větší a vypadal naprosto rozkošně.

Teprve po tolika letech si k němu dokázal přidat obličej.

,,To-tos byl ty..." zamumlal nevěřícně. Snažil se mu dívat do očí, ale Jisung neustále uhýbal.

Ani jeden z nich nevěděl, co říct. Nebyli zrovna přeborníci v mluvení.

Jisung udělal na obvazu uzel a hned chtěl odejít a schovat se před vlastními myšlenkami a vzpomínkami, které ho znovu začaly užírat, ale Minho ho zastavil.

Pevně chytil jeho dlaň a donutil ho udělat krok zpět.

,,Co se stalo?"

Ta otázka byla jasná. Jak se z tichého a stydlivého chlapce, kterého chránil před šikanou i vlastní rodinou, stal mladík, co za tmy běhal po městě a zabíjel náhodné lidi těmi nejhoršími způsoby?

Menší semkl rty k sobě. Nevěděl, jak odpovědět. Nechtěl odpovědět. Neviděl jinou možnost, než se opět uzavřít.

,,Nic," znovu se pokusil odejít, ale jeho stisk nepovolil.

,,Jis–"

,,Nemůžeš mě nechat být?" vykřikl z ničeho nic. ,,Chtěl jsem tě zabít hned, když jsi zjistil, kdo jsem, ale nemůžu!" jeho oči se pomalu plnily slzami, jak po něm zoufale křičel.

,,A jakoby toho nebylo málo, se cítím špatně, že jsem ti jednu natáhl! Nikdy mi nic takového nedělalo problém, tak proč teď?! Proč zrovna ty?!" vysmekl ruku z jeho sevření a při slově ty ho dloubnul do hrudi.

,,Už jednou jsi zmizel z mého života, v tu nejhorší možnou dobu, tak proč ses vrátil?! Proč teď?! Když jsem si začal dávat život dohromady!"

Minho se na chvíli naprosto zarazil, ale neodvážil se nic říct. Vyslechl si všechno co měl na srdci. Nedokázal popsat, jakou emocí to v něm vyvolalo, ale nebylo to nic příjemného.

Než se vzpamatoval, byl pryč. Prásknul za sebou dveřmi a cvakl zámkem. Seděl tam sám se zakrvácenými kapesníky kolem sebe.

Jeho slova mu utkvěla v paměti. Bylo to dávno, téměř na něj zapomněl, ale když zapátral v paměti, byli si blízcí. Velmi blízcí. Vzpomínky byly najednou jasnější, když k nim mohl přidat obličej.

Jak na něj mohl zapomenout? Odpověď byla jednoduchá.

Když vám zabijí otce, přímo před očima, váš život to změní. Drasticky.

°•°•°•°•°•°•°

,,Jiji, jen pojď. Pojď si přisednout."

Pevně držel své vlasy, div si je nevyškubal, zatímco se krčil vedle postele. Chvílemi nedokázal popadnout dech a jeho jediný reflex bylo zarývat si nehty do kůže.

Na rukou a hlavně pod nehty měl krev. Rozškrábal si krk, dokonce i ruce a tvář, které měl předtím zalepené.

Zlato, vždyť máš rád krev. Koukej, jak se ti třpytí na rukou

,,Ne... nemám..." jeho dech se zachvěl každou slabikou, jakoby ho ani nedokázal sám ovládat.

Máš. Nepotlačuj to.

,,Ticho, ticho, ticho!"

Slíbila jsem double update 🤭🧚‍♀️