,,Minho."

Nebyl moc nadšený, když slyšel svoje jméno. Položil nůž, se kterým si házel do klína a s otráveným, ale hlavně unavenyn pohledem zvedl hlavu na osobu před ním.

Pohodlněji se zavrtěl na křesle, na kterém seděl. Přestože věděl, že se nacházel na univerzitním kampusu, doufal, že ho ještě nějakou dobu nikdo nevyruší.

To by se však nesměla objevit tato mladá dáma s kulatými brýlemi na nose. Měla poněkud krásnou tvář s nevinným úsměvem.

,,Co ten nůž? Ranní mise? Jestli ne, vysvětli mi, proč tu jsi tak brzy. Je teprve sedm ráno. Navíc koleje jsou otevřené od osmi, jak ses sem dostal?" zeptala se pobaveně, zatímco odemykala dveře, které se necházely vedle malé vrátnice.

,,Ne, nemohl jsem spát, tak jsem se šel projít a nějak skončil tady. A mám své způsoby jak otevřít vstupové dveře..." zamumlal bez jakéhokoli náznaku zájmu, zatímco si prohrábl své černé vlasy a druhou rukou zamával svým malým nožem

,,Nebydlíš odsud tři hodiny pěšky?" vydechla překvapeně.

Mladý muž jen mykl rameny. ,,Asi."

Žena si se zoufalým povzdechem promnula kořen nosu. Nic mu na to však neřekla, jen vešla do malé vrátnice a sedla si na židli. Stále ho jedním okem pozorovala skrz okno vrátnice.

,,Hraješ si na vrátnou?" houkl na ni, s pohledem zapřeným na svém mobilu.

,,Dostaly se ke mně nějaké změny pokojích, tak je jdu zkontrolovat," opáčila klidně a sáhla po složce na její pravici.

,,Jaké změny?" vydechl okamžitě.

Slyšela jak ho tato poloviční informace vyvedla z míry, proto se jen usmála. ,,Změny na kolejích přeci. Kvůli velkému počtu nových studentů se trošku šachovalo s vašimi pokoji."

Minho nejdříve celou informaci zpracovával, než vytocěně zakoulel očima. Mince mela dvě strany. Ve svém nudné světě, dychtivě žádal o nějakou zajímavou změnu, ale seznamovat se s někým novým nechtěl. A už vůbec s ním nechtěl sdílet své soukromí.

,,Takže už nejsem na pokoji s Chanem?"

Chvíli bylo ticho, než zakývala hlavou. ,,Tvůj nový spolubydlící je student fylozifie. Buď na něj hodný."

,,Pokud nebude otravný a hlučný..." odsekl a znovu soustředil svou pozornost na neviditelný bod před ním.

Přerušil ho však zvuk telefonu. Hlasitá a veselá melodie.

,,Tady Jihyon, copak se děje? Jo, je tady. Že mě to překvapuje. Vyřídím. Jo. Určitě. Nejsem žádný začátečník! To si piš. Jdi se vycpat," s kyselým odseknutím položila telefon a opřela se lokty a malý pultík. ,,Vyrazil jsi na výlet bez věci? Není z toho moc nadšený."

,,Hmmm," broukl, když v tom venku zatroubilo auto.

,,Jen šupej, pat vam dám klíče od pokojů," usmála se.

Znovu protočil očima, ale poslechnul. Zvedl se z pohodlného gauče, strčil ruce do kapes své džískové bundy a vydal se ven.

Nohou si otevřel vchodové dveře a spatřil černý taxík, ze kterého právě vystupoval vysoký blonďák.

Přestože to byl jeho přítel už od dětství, otráveně nakrčil nos. Věděl, že dostane kázání."

,,Chane."

,,Ale, dokonce jsi mi došel naproti," uchechtl se, když vytáhl poslední ze čtyř velkých kufrů.

,,Jo, nemáš zač," odsekl a popadl dva černé kufry. Chtěl se vydat zpět, ale zastavila ho ruka na jeho rameni. Když se otočil, nevěnoval Chanovi moc příjemný pohled.

,,Nekoukej tak na mě. Vůbec by ses neměl sám potulovat venku, Víš přece, ž-" snažil se mu dát nějaké kázání, ale na to teď Minho neměl energii.

,,Jestli chceš zase mluvit o tom sériovém vrahovi, co celé prázdniny běhá po městě, nech si to. Nezajímá mě to," sykl.

Druhý s povzdevhem semkl rty. ,,Minho, slíbil jsem tetě, že t-"

,,Ubraním se sám, to dobře víš. A už vůbec do toho netahej moji mamu," jeho hlas byl najednou tak pevný, že z toho měl Chan mráz po zádech. ,,Navíc stejně už spolu kolej nesdílíme."

Blonďák zmateně pootevřel ústa. ,,Cože? Ne, to těžko. Zajdu za Jihyon, aby to změnila," popadl své dva kufry a vydal se dovnitř.

Chtěl ho zastavit, ale odmítal udělat jakýkoli pohyb navíc, nebo za ním dokonce běžet. Na druhou stranu mu instinkt říkal, že nepochodí.

A měl pravdu.

,,Tvůj nový spolubydlící se jmenuje Yang Jeongin. Je to prvák, tak buď hodný," usmála se, přičemž mu věnovala nenápadné mrknutí oka.

Neochotně si převzal klíč a podíval se na tmavovláska, co opět seděl na pohodlném křesílku. Měl na tváři nepřítomný výraz, ale on moc dobře vědět, že spokojeně vrněl jako kočka.

,,Buď hodný, Channie~" pronesl s nepatrný výsměškem na rtech.

Starší naštvaně nakrčil nos. ,,Ty si klíče nevezmeš?"

,,Času dost. První studenti přijdou tak za hodinu," odbyl ho. Stále se díval do prázdna, jakoby nad něčím přemýšlel.

Chan si zoufale povzdechl a schoval klíč od pokoje do kapsy, aby měl volné ruce na své kufry. ,,Min."

,,Hm?"

,,Buď opatrný. Kdyby něco, přijď za mnou, napíšu ti číslo pokoje," řekl starostlivě.

Minho pomalu zvedl pohled a po krátkém tichu bez zájmu přikývl.

,,Nejsem dítě."

Čekal nějakou takovou odpověď, proto vzal své kufry a vydal se k výtahu.

,,Já vím a to mě děsí."

°•°•°•°•°

,,V ranních hodinách se odehrála další děsivá vražda v ulicích hlavního města. Policie potvrdila, že se jedna o nechvalně proslulého vraha, Černá Jehla."

,,Černá Jehla? Kdo se tak pojmenuje?" odsekl Minho, když vypnul televizi.

Bylo pět odpoledne, užíval si klid svého pokoje. I tak byl překvapený, že tu jeho nový spolubydlící ještě nebyl.

Roztáhnul se na gauč a opět začal hypnotizovat něco před ním.

Nový spolubydlící v něm probudil zájem. Doteď byl Chan jeho jediný spolubydlící, i když ho spíše jen kontroloval na každém kroku. Bylo to otravné.

Tohle by mohla být příjemná změna. Nebo naopak. Byla to sázka v loterii.

Jakoby to přivolal, zaslechl cvaknutí kliky a dveře se pomalu otevřely.

Pomalu se posadil a otočil hlavou.

Ve dveřích stál hnědovlasý kluk s trošku delšími, lehce vlnitými vlasy, které mu padaly do tváře. Přes rameno měl velkou sportovní tašku. Neviděl mu do očí, ale nedokázal přehlédnout roztomilé, kulaté tváře a plné rty.

Nebyl moc vysoký, tipoval by, že mohl být tak o pět až deset centimetrů menší.

Oblečený byl v pohodlném oblečení. Dávalo takový vintage vibe. Nic nového a moderního, ale ani nic roztrhaného, nebo starého.

Rozhlédl se po malém bytečku, ale zastavil na černovlasem klukovi, co seděl na gauči a bez jakéhokoli zájmu ve tváři si ho projížděl pohledem.

Upravil si vlasy za ucho a jejich oči se setkaly, ale ticho zůstávalo.

Cela atmosféra byla zvláštní. Jakoby spolu s jeho novým spolubydlícím přišel závan misterie a otázek.

Nemohl však přehlédnout jak krásné oči měl. V první chvíli měl překvapeně zdvihnuté obočí, ale vteřinu na to uviděl jen otrávený a lhostejný výraz.

,,Který z pokojů je můj?" zeptal se suše a odvrátil pohled k dvoum dveřím blízko u sebe.

,,Dveře v levo jsou moje. Právé tvoje," odpověděl podobným tónem.

To byl konec jejich konverzace. Vzal své věci a zavřel za sebou dveře.

Minho měl stále na tváři neutrální výraz. Nijak ho jeho chladné chování nevyvedlo z míry. Naopak.

Vypadalo to, že měl spolubydlícího, který nebyl moc výřečný a neměl v plánu navazovat bližší vztah.

Co víc si mohl přát?

°•°•°•°•°•°

Minho seděl ve svém pokoji, na měkké matraci a poslouchal hudbu. Měl sluchátka tak nahlas, ze kdyby někdo někoho ve vedlejším pokoji vraždil, nic by neslyšel.

,,We all crossing the burning world, I know. There would be no destination. But no one can stop the time I know," tiše si broukal svou oblíbenou písničku, když v tom mu cinkla zpráva jediné skupině, ve které byl.

¤Killers of this night¤

Děda:
Felix prý už dorazil. Nepůjdeme zapít poslední den prázdnin?

Drama queen:
To zní jako plán! Vykopu Seungmina z koupelny a můžeme jít 💃

Emo:
Nikam se mi nechce, stejně nemůžu pít

Brownnie boi:
Aleee, můžeš si dát colu

Snažil se ze společného setkání vymluvit několik minut, ale stejně ho přemluvili. S otravným povzdechem se zvedl a podíval do zrcadla.

Obyčejné drziny a volné černé tričko. Možná by si mohl obléct něco lepšího, ale na to teď neměl nervy.

Zkontroloval čas. 19:46. Takový typický čas, kdy chodili ven. Z různých důvodů.

Možná nebyli úplně normální vysokoškoláci, ale taky rádi zabili večer. Minimálně jeho přátelé, Minho nepil.

Zatáhl za kliku, jenže nečekal, že první, co uvidí bude jeho spolubydlící, který opouštěl svůj pokoj, stejně jako on.

Přestože byl překvapený, na svém výrazu to nedal znát, stejně jako brunet.

Správně by se měl zeptat, kam šel, ale nemohlo ho to zajímat méně.

,,Jestli se vrátíš později než já, nebuď mě," odsekl jednoduše.

Menší si ho povrchně prohlédl od hlavy až k patě. ,,Hmm, drž hubu," vrátil mu kousavou poznámku na zpět.

Minho si nemohl pomoct, ale rychlým pohledem se podíval na jeho oblečení. Byl celý v černém, jako nějaký podivný lupič. Žádný batoh. Všiml si taky malé krabičky, co mu lezla zpod mikiny v úrovni pásku. Že by nějaké pouzdro?

Opět se podíval do jeho tváře. Setkal se s ním pohledem, což znamenalo, že si ho také prohlížel. I tak držel odpudivý a otrávený výraz.

Atmosféra by se také dala krájet. Tichá, zvláštní. Mohl slyšet dech obou z nich. Postřehl i to, jak brunet neklidně převážel rovnováhu z nohy na nohu a tikavě si pohrával se svými prsty.

Trvalo to snad věčnost, než se menší bez jakéhokoli slova otočil a odešel.

Minho ještě pár vteřin pozoroval zavřené dveře. Nebyla to úplně milá konfrontace, ale zajímalo ho to? Ne.

I tak se v něm klubalo malé množství zvědavosti.