S Gregorem jsem se potkal už na cestě na místo, kde se držela hlídka. Tradičně jsem tam dorazil o čtvrt hodinu později, aby si tu chvilku o samotě Zbytečný s Gregorem užil – ale jak se zdálo, i Gregor myslel stejně.

Pozdravili jsme se s pobaveným úšklebkem. Tušili jsme, že ani jeden z nás nechtěl nastoupit včas, ačkoli se to slušelo. Stejně nás nikdo nehlídal, důležitý bylo jenom to, že tam budem sedět jak shnilý trnky, zralý na pěkně odpornou domácí slivovici.

Nemuseli jsme mluvit. Šli jsme vedle sebe jako staří přátelé, ksichtili se od ucha k uchu nad představou Zbytečnýho, kterej musel být v tom dešti. Ani já jsem se fakt nemohl dočkat, až přes sebe přehodím tu šustivou pláštěnku.

„Gregore, Adame,“ oslovil nás, když jsme k němu došli a vzali si baterky, co ležely na schodech.

„Sekly se mi dveře, Adam mi pomáhal,“ vymyslel Gregor výmluvu, na kterou jsem okamžitě přikývl.

„Beru si levý křídlo,“ prohlásil jsem.

Jelikož jsem se přihlásil jako první, nikdo nemohl nic říct. Levý křídlo byla výhra, tam byla střecha a světlo i venku, posezení a tajná skrýš s cigárama. Na levý křídlo chce každej, kdo drží hlídku takhle pozdě – nebo brzo ráno, podle toho, jak se to vezme.

Gregor mě propálil pohledem. Na něj zbylo pravý křídlo, na který tradičně museli být dva. A už jsem zmiňoval, že nás Zbytečný moc nemusí? Kecal jsem. Nás dva nemá rád ze všech nejvíc, a to má s náma hlídku pokaždý, když na nás dojde řada.

A popravdě? Nedivím se mu. Udělali jsme mu tolik naschválů, že je divný, že ještě má nějaký gatě nepochcaný. Po každým dalším vtípku soptil víc a víc, nakonec o nás začal rozhlašovat falešný pověry. Třeba tu o našich společných činnostech na hajzlech.

„Každou půl hodiny chci hlášení,“ upozornil mě Zbytečný.

Štvalo mě, že měl tendenci nám rozkazovat. Měl sice vyšší hodnost, ale tady se na to nehrálo. Můj vedoucí nebyl, spíš jen špekatější kolega s obrovskýma popelníkama na nose, ověnčenej šušňama po celým obvodu těla.

„Jasný, Kájo,“ zamručel jsem, přehodil si kapuci přes hlavu a vyšel od nich pryč.

Cítil jsem Gregorovy telepatický prosby o to, abych se vrátil a byl do dvojice s ním. To byl původně můj plán, ale dneska jsem si chtěl kreslit. A nepotřeboval jsem poslouchat ty kecy o tom, že vojáci by si kreslit neměli, že to dělají jen blbci.

Papír a tužku jsem schovával pod uniformou. Nemohl jsem riskovat, že by to viděli. Hlavně Zbytečný by zase začal něco rozhlašovat. Pak by po mně chtěli akty všichni, kdo mají divoký sny o Madonně. Tak jako Vojta.

Došel jsem k lavičkám. Naposledy jsem se koukal kolem sebe, jestli se ten hňup Gregor neschovává za keřem, aby mě vylekal – nebo jestli mi to nejde oplatit Zbytečný. Ale naštěstí se nikdo neukázal, tak jsem mohl vybavení vytáhnout a pohladit papír.

Lepil se mi na dlaně. Měl jsem mokrý ruce. Tiše jsem zaklel, ale ten papír jsem posunul od sebe dál, aby uschnul. Pak jsem si utřel ruce do kalhot, který byly docela suchý, a vytáhl novej.

Zafoukal vítr. Přidržel jsem si papír loktem druhý ruky. Ale nestihl jsem zachránit ten kousek, co jsem odložil na uschnutí – ten odletěl někam do keře. Ještě jsem ho viděl, zářil. Pak se pro něj stavím, stejně je zase mokrý.

Tužkou jsem črtal to, co mě zrovna napadlo. Nikdy jsem nebyl moc dobrej střelec, dokonce ani rozkazy mi moc neříkaly, když jsem měl náladovku. Ale s tužkou a papírem jsem nacházel klid jako u ničeho jinýho. Tam jsem mohl črtat svoje pocity, ať jsou ženský jako ženy.

Zaslechl jsem kroky. Trhl jsem sebou a chmátl po baterce.

Nikdo to nebyl. Jediný, co bylo jinak, bylo to, že papír zmizel. A keř se ještě hýbal od toho, jak do něj někdo narazil.