Sprchy – nebo teda to rozbitý, do čeho jsme už týden nevlezli, protože to ještě nikdo neopravil – byly plný. Měl jsem očekávat, že se tu bude stát fronta, ale naivně jsem si myslel, že když už byli někteří z nás venku, budou to brát jako nejlepší koupel, jakou tady měli.

Měl bych si napsat do debilníčku, abych si na nástupy ven bral i mýdlo.

Stál jsem až skoro na konci. Za mnou se řadili další z řad vodníků, kteří se chopili příležitosti a postavili se do fronty dřív, než povede až ven. Ačkoli kdyby už to mýdlo s sebou měli, nemuseli by riskovat, že ho napadnou ty exotický rybičky z kýbla.

Naštěstí nikdo neměl chuť mluvit. Platilo nepsaný pravidlo, že kdekoli byl někdo úplně svlečenej aspoň do půlky těla, nemluvilo se, abychom ho neznervózňovali. Taky nikdo nechtěl uklízet, kdyby se náhodou netrefil.

Postupovalo to pomalu. Cítil jsem, jak se mi nohy v botách zapařují. Já blb jsem ztratil jeden šupák, tak musím pochodovat v botaskách, který mi Boris půjčil. A jelikož je Boris o dost větší než já – hlavně do výšky, v šířce bychom se už poměřovat mohli –, vyzouvaly se mi při každým kroku.

Naštěstí tu byli všichni slušní – v rámci možností, samozřejmě. Nepředbíhalo se, všichni stáli v řadě a trpělivě čekali, až budou moct po další půl hodině udělat krok blíže ke kýblu. A já jsem nejednou litoval toho, že jsem nepočkal, až bude večerka – to by tu nebyl nikdo.

Netrvalo to tak dlouho jako obyčejně. Spousta nešťastných vodníků to vzdala, pouze něco zakleli, propálili čekající před sebou pohledem a odšourali se pryč. Zbyly po nich jen kaluže, ve kterých jsem stál – ale alespoň byla řada kratší.

Znáte ty scény z filmů, kdy si nějakej chlap – představte si spíš horu svalů s hezkým ksichtem a pudrem po celým těle – vleze pod sprchu, pustí na sebe vodu a nechává ji stékat po obličeji? Tak takhle nevypadala sprcha ani jednoho z nás. Možná tak Mirkova, ale ani ten neuměl vypadat sexy, když na sebe lije kýbl s použitou vodou.

Ještě nikdy jsem neslyšel chválu na chuť zdejších zdrojů vody. Schválně nezmiňuju té pitné, protože tady se pilo úplně všechno. A když byla nouze a venku se vám nemohlo podařit najít vodu, docela ujde i moč. Aspoň co tvrdí Boris, já jsem se do takový situace naštěstí nedostal.

Ale teplota vody v kýblu, kterou jsem na sebe lil, odpovídala čerstvým chcánkám. Musel jsem potlačit zvracení, když se mi omylem dostala do úst.

Část mydlení jsem si za těch několik týdnů oblíbil ze všeho nejvíc. Sice mi nebylo zrovna příjemný, když jsem se musel hladit – a nejsem jedinej, na to si stěžovala spousta, jen s tím rozdílem, že tvrdili, že kdyby je hladil někdo jinej, byl by to lepší zážitek –, ale vydržel jsem to.

Mohl jsem myslet na Madonnu. To mi poradil Vojta, ona rozhodně můj první tip nebyla.

Jakmile jsem byl namydlenej i za ušima, spláchl jsem to tím zbytkem, co v kýblu zbyl. Nebylo toho moc, ale museli jsme šetřit. A pro jistotu jsem nechal trochu na dně, abych nemusel ven pro novou – ta služba bude na chudákovi, co jde po mně.

Zabalil jsem se do ručníku a vylezl ven. Nemohl jsem se oblíknout vevnitř, takový luxus jako dostatek času si nemůže dovolit nikdo z nás. Proto jsem pobral všechny svoje věci, přehodil si je přes loket, obul si Borisovy lodě a vyrazil ven ze sprch.

Už se nemůžu dočkat, až uvidím jeho výraz, až se na pokoj dostanu dřív než všichni ostatní. On se mnou jít nechtěl, myslel si, že tam bude míň kluků, až ta hlavní vlna odezní.

Ale když si to myslí každej druhej, bude ta hlavní vlna později.

A tentokrát se mu budu smát já.