Dnešní nástup jsme měli vevnitř. Velitel se nad náma slitoval, ale podle podivnýho výrazu v tom prasečím ksichtu jsem poznal, že měl u sebe Zlomenou. Ta ženská má talent na všecko a její přesvědčovací metody zabíraj na každýho.

Ale nikdo z nás si nestěžoval. Ti chudáci, co se o změně dozvěděli později – většina z nich byli ti bažanti, co dělali bordel, takže to nebylo ke škodě –, došli na nástup promočení. Nemohl jsem odhadnout, kterej z nich byl mokrej od deště.

„Všiml sis toho, jak se Pernický oblizuje, když kolem prochází Mucha?“ zašeptal mi do ucha Boris.

„Ale o těch dvou ví celej náš prapor,“ namítl jsem.

Nerad jsem to rozebíral. Jsem smolař, i to je tady dobře známý, a proto jsem to musel být zrovna já, kdo je načapal v dámský šatně. Aby bylo jasno, já jsem tam šel jen pro šití, protože se mi natrhla nohavice, rozhodně jsem nešel kontrolovat, jestli už jsou ženský zpátky.

Při té vzpomínce jsem se otřásl. Sice se z toho stal vtip, ti dva to přestali tajit a všichni byli šťastní. Jo, jenom Boris musel využít každou příležitost k tomu, aby si do nich rejpnul.

„Ale upřímně? Na to, jakej tu má výběr, si přece jenom nepohoršil, když přestal dolejzat za Zuzou. Tu teď zajímají jen výš postavení a to, jakou odměnu dostanu za –“

„Bronský, máme tichý nástup,“ okřikl ho šeptem kluk vedle Borise.

Myslím, že to byl zrovna Jelena, ale nemohl jsem si být jistý. V uniformách jsme vypadali všeci stejně.

Boris obrátil oči v sloup a narovnal se. Schválně zvedl bradu výš, aby narušuteli ukázal, že by si neměl dovolovat na vyšší a silnější. Měl jsem mu říct, že se svýma sto sedmdesáti centimetrama a padesáti kilama i s postelí by toho dlouhána vedle sebe jen tak nepovalil.

Byl čas na docházku. Velitel chodil po skupinách, volal naše jména, aby zjistil, jestli jsme přítomni. Nemohl jsem očekávat, jestli budu na začátku, nebo až někde ke konci, protože moje příjmení nikdo vyslovit neuměl a oslovovali mě prostě jen Adame.

To Boris to měl mnohem jednodušší. Skoro všichni jsme si zvykli, že říkat mu jménem nepřináší dobrotu. Údajně měl doma otce i strýce, co se jmenovali stejně, a jemu se kdysi strašně líbila jakási pohádka, kde slyšel jméno Boris, tak mu tak říkali. Na Františka neslyšel.

Boris byl vyvolanej hned po Anestázovi a Blanských. Blanští nebyli bráchové, ale vypadali stejně. Nijak dál jsme to nezkoumali, ale údajně mezi nima jakási spojitost je.

Já jsem byl nakonec mezi posledníma. Tenhle velitel tu byl nový, nedávno ho povýšili a dali mu nás. Abych se přiznal, vůbec mu nezávidím. Já bych se nechtěl dát povýšit. Možná proto jsem furt jenom desátník.

„Šrapsr… Šrapsdre…“

„Schválně, za jak dlouho ti tenhle začne říkat křestním,“ poznamenal Boris s uchechnutím.

Mohl bych mu říct, jak se to vyslovuje, ale líbilo se mi, jak se trápí. Navíc jsem měl zakázáno promluvit, abych ho nerušil z přemýšlení. A ostatní se taky dobře bavili, tak proč bych to měl kazit?

„Šrapsdner,“ vyslovil nakonec a podíval se na nás svýma malinkýma očima.

Sice to nebylo správně, ale nikdo jinej takhle debilní příjmení neměl. Alespoň ne v naší skupině, zaslechl jsem, že tam vedle mají chudáka, co se jmenuje Bohumil Noskoule.

„Zde!“ ohlásil jsem se.

Všichni zadržovali smích. Novej velitel se na mě koukal jako na další problém, jakýho by se měl zbavit. Zajímalo by mě, jestli má poruchu řeči a musí se extra snažit i u ostatních jmen, protože i zbytek, co vyvolal, nevěřícně koukal.

„Žebrák!“

Fajn, to, jak zkomolil Žubákovo jméno, znělo mnohem hůř než to moje. Nakonec to nebude ani tak zlý.