Hrajeme s klukama pinec. Vojta mě furt upozorňuje, že se tomu správně říká stolní tenis, ale nedávám si říct. Nehrajeme to ani na stole a rozhodně to nevypadá jako ten tenis, kterej občas vídávám v telce, když se mi podaří naladit na správnou stanici.

„Hraješ to špatně, Borisi,“ upozornil Vojta mého nejlepšího přítele, který získal odvahu a postavil se proti němu.

„Alespoň to nehraju jak ženská,“ odvětil oslovený pohotově.

Už jsem chtěl namítnout něco, co by do jedné věty shrnulo nevyčerpatelný zdroj talentu na všechno, které jsme museli říkat poručík Zlomená, ale včas jsem se zadržel. Tady i venku bylo občas lepší držet hubu.

„I ženská by to zahrála líp. S pudřenkou,“ nedal se Vojta a poslal míček zpět na náš provizorní stolek.

Upřímně jsem se divil, jak jim ten míček lítal přímo. Bedna, na niž jsme položili dřevěný prkýnko, který Boris čornul z kuchyně, v sobě měla několik děr. Cedník to úplně nebyl, ale kdyby se kluci nudili víc, mohli bychom to používat jako síto.

Sledoval jsem jejich výměny. Bylo to jediný, co bych mohl považovat za zábavný. Hrát jsem nechtěl, nemohl jsem se před něma ztrapnit. Pinec jsem hrál jen jednou a dotyčnej by míček skoro spolknul, kdyby ho do břicha nepraštila moje letící pálka.

Radši jsem stál bokem, opřenej o stěnu jsem se koukal a občas něco kecnul. Ve službě jsme pít nemohli, ale naštěstí existoval geniální vynález nižší vrstvy, kterýmu jsme začali říkat nakopávač, protože kdokoli rumkolu měl, brzo měl prdel plnou otlačenin od podrážek. Ale já piju zásadně vodu z petek, občas pojídám ovoce těsně před kvašením a solím si jazyk.

„Ty seš hňup, Vojtěchu,“ ozval se Borisův hluboký hlas.

„Ale já za to nemoh, to tys ho proti mě střelil,“ bránil se Vojta.

Prvně jsem se fakt bál, že po sobě začali střílet – při tom sledování hry jsem se nejspíš ztratil –, ale naštěstí jsem si vzpomněl, že jsme všecky zbraně nechali u zdi. Nemělo to žádnej hlubší důvod, prostě jsme udělali to, co udělal Vojta.

Oba se koukali kolem sebe. Trvalo jim jenom chvilku, než obrátili zrak na mě.

„Adame?“

„Zkus taky něco dělat. Celou dobu jenom tupě čumíš,“ doplnil Vojtu Boris.

Mohl jsem tušit, že po mně budou chtít, abych taky něco dělal, když už nehraju. S povzdechem jsem se odrazil od stěny a pomalu vyšel směrem za Vojtu, kde by mohl míček být.

Jako by mi to chtěl dát zákon schválnosti pořádně sežrat, všiml jsem si, že je otevřený okno. A že venku slušně lije, já mám na nohách furt ty velký kanady, co se mi vyzouvají, a opravdu nutně se mi chce čůrat.

Vůbec se mi tam nechtělo. Ani nebylo jistý, že míček letěl ven – ale uvnitř taky nebyl, to by mě kluci nevolali. Tak jsem došel k oknu a vyklonil se z něj, abych se podíval, jestli náhodou nebude ten míček hned pod ním.

Myšlenky na záchod jsem zahnat nedokázal. Už jsem skoro skládal nohy tak, abych si pomohl to zadržet, když vtom jsem si všiml stínu, co se mihnul za keřem.

Byl jsem si jistej, že to nebyl medvěd. Tady v JARu žádný medvědi nejsou. I tak to ve mně zanechalo podivnej pocit. Dokonce ani čeští vojáci nejsou tak blbí, že by byli venku v dešti.

„Adame, už ho tam nech. Máme ještě dva,“ řekl Vojta po chvilce ticha.

Oni mi to jenom dávali sežrat. Mohl jsem to tušit. Ale v týhle jednotce bylo místo idiota vždy rezervované předem. Jen jsem nebyl s to pochopit, proč je na něm zrovna moje jméno.

„Jo,“ odpověděl jsem a rychle se otočil zády k oknu, aby mě nelákalo se tam podívat znovu.