„Tak jo kluku. Ode dneška budeš makat.“

„C-cože?“ zeptal jsem se, když se v cele znovu objevil dozorce.

„Jdeš makat. Každej tu musí něco dělat.“

Vstal jsem a přešel ke dveřím.

„A co budu dělat?“

„Uvidíš při rozřazování.“

Vyšel jsem na chodbu a pak dolů po schodech do centrální části cel. Po každé straně jsem měl dozorce, tentokrát mě však neuspoutali. Ostatní vězni už stáli seřazení v dvojstupu. Zařadil jsem se za jednoho z nich. Byli jsme tu z celého vězení, celkově asi 60 nejhorších zločinců z celých států. A já. Znovu jsem si vedle nich připadal tak nepatrný.

Jsi tak zbytečný. Ani jako vězeň nestojíš za nic. Nejsi hoden být nástupcem Tonyho Starka. A nikdy ním nebudeš.

Ozval se mi v hlavě titěrný hlas, který se až nápadně podobal hlasu prokurátorky. Zavřel jsem oči a pokusil se ho vyhnat z hlavy.

„Tak grázlové,“  probral mě hlas hlavního dozorce, „jak jistě víte, máme mezi sebou nový přírustek." Pohledy všech kolem se upřely na mě. Nervózně jsem polkl.

Býval jsem hrdina, bojoval jsem proti Thanosovi, ale stejně jsem měl skoro vždy strach. Vulture, Thanos, Mysterio.... Nahnali mi strach. Stejně jako ti chlapi tady.

"Proto se budou přerozdělovat práce. Jakmile uslyšíte své jméno, vyjděte a zařaďte se do řady. Strážník vás odvede. Grace, De Viliers, Wisley, Solace, Ramirezz, kuchyň!" Vyjmenovaní se poslušně vydali do kuchyně.

Hlavní dozorce vyjmenovával další a další skupiny. Jedni dostaly umívání podlah, další měli vyplet dvůr. Nad stařičkým pánem, kolem sedmdesáti, se jakž takž slitovali a dali mu jen chodit s vozíčkem s knihami místo těžké práce.

Nakonec nás zůstalo jen pár.

„Valez, Jackson, Jordan, Wilson, Trnhoff, Parker. Vy máte prádelnu.“

Tiše jsem zaskučel když jsem zjistil, že budu ve stejné skupině jako Deadpool. Když jsme byli v řadě, vklouzl jsem mezi dva vězně, co nejdál od něj. Dozorce nás vedl komlexem. Mě už poněkolikáté. Tentokrát jsme měli namířeno do suterénu.

Prádelna, ve které jsme měli pracovat, byla velká, chladná místnost. Jednu zeď pokrývali průmyslné pračky a sušičky. U druhé zdi byly stoly, kde se čisté prádlo skládalo. Mezi tím vším stálo několik železných vozíků s tím špinavým.

Na zdi visel rozpis, kdo má co dělat. Já měl třídit prádlo ve vozících na povlečení z postelí, uniformy, a speciální oblečení jako zástěry pro kuchaře.

„A hněte se s tím, za půl hodiny přivezou uklizeči z cel další prádlo.“ zavrčel dozorce, než si sedl a vytáhl knihu.

Se sklopenou hlavou jsem začal třídit.

„Ahoj!“  ozvalo se vedle mě vesele.

Zase on.

„Mám taky třídit prádlo. Když to máme dělat spolu, co si popovídat?“

Mlčel jsem jak zarytý a vzal do ruky další kus prádla.

„Ale notak. Řekni mi aspoň svý jméno kurva.“

Opřel jsem se rukou o vozík, v druhé pořád držel plachtu a zhluboka se nadechl.

„Když ti řeknu svý jméno, budeš aspoň na pět minut zticha?“

„Jasně. Jo a na tu supersílu pozor, začínáš křivit vozík.“ Poukázal na kraj vozíku, který se křivil mezi mými prsty. Pustil jsem ho,  ale s pokřivením už se nedalo nic dělat.

„Jmenuji se Peter.“

„Fajn. Budu ti říkat Petey.“

„Říkal jsi, že zmlkneš, když ti to řeknu!“ zavrčel jsem. Já nebyl agresivní člověk ale tento chlap mě štval.

„Jo jasně! Promiň.“ Zavřel ústa a já začal odpočítávat, za jak dlouho zas začne mlít. Vydrželo mu tu necelé čtyři minuty.

„Proč jsi vlastně tady Petey? Tady k nám se moc novinek z venčí nedostane.“

„Do toho ti nic není.“

To poslední, co jsem potřeboval, bylo se znovu rozbrečet. Přede všemi vězni a dozorcem. Už teď jsem byl pro ně prťavá nicka, kluk, který celé noci probrečí. Tohle by to jen víc zhoršilo.

„Já to z tebe dostanu. To ti říkám.“

Protočil jsem očima.

„Nebo zkusím hádat. Posledních pár nocí jsi brečel. Takže něco osobního? Zabil si v návalu vzteku bráchu?“

Neodpovídal jsem.

Snad dá brzy pokoj.

„Takže asi ne. Škoda.“

„Škoda?!“

„Jo. To by byla sranda. Taková rodinná mordovačka bráchy.“

Tenhle chlap je naprostej psychopat!

Udělal jsem od něj pár kroků. Kvůli bezpečnosti.

„Já vím proč je tu.“ ozval se jeden z chlapů u praček.

Byl to jeden z těch typických vězňů tady. Vysoký, svalnatý, paže pokryté tetováním mořských vln, na levé straně tváře měl vytetovaný trojzubec, jehož držadlo sahalo až pod uniformu. Jeho tmavé vlasy a zelené oči mi byli povědomé. Nakonec jsem ho poznal. Byl to Perseus Jackson, známý novodobý pirát. Ještě pár měsíců zpátky brázdil s jeho posádkou na lodí Argo II moře a okrádal lidi.

„Vážně Percy? Proč?“ obrátil se na něj Deadpool.

„Zabil super hrdinu Mystéria. A to je sám superhrdina. Odsoudili ho na smrt, ale ještě musej počkat, dokud nebude plnoletej. Je z toho prej velká kauza. Annabeth mi to říkala, když za mnou byla.“

„Tak to je hustý,“ Wade mě popleskal po zádech, „jseš dobrej kluku.“

„Já jsem to neudělal. Obvinili mě neprávem.“ zamumlal jsem.

„Jasně prcku.“ Zasmál se Jackson. „To nás všechny.“

                              *****

Na tácu mi přistál blemcanec čehosi. Bylo to oranžové a kašovité. Podíval jsem se na vězně za pultem. Ten jen otráveně převrátil očima. Vzal jsem tác a vydal jsem ke stolům.

Vězni seděli u stolů ve skupinkách. Vězeňských ganzích. Normálně bych se možná i do nějakého přidal, abych nebyl sám, ale něco ve mě řeklo ne.

Nepatříš k nim, jsi nula. Nepatříš k nim, zklamal by si je jako všechny ostatní. Jako pana Starka.

S hlavou mezi rameny jsem zamířil k prázdnému stolu úplně vzadu v rohu.

Tady patřím. Na místo pro nuly. Už Flash na základce to věděl. Nula nul.

Rychle jsem si setřel slzu.

„Takže zas brečíš?“

„Můžeš mě už laskavě nechat na pokoji Wade?!“

„No tak Petey, nevztekej se do píči.“

„Ale já se musím vztekat! Protože mě v kuse otravuješ! Proč prostě nepochopíš,  že chci být sám?!“

„Protože nikdo nechce bejt sám. Jen si to myslíšm. Tak se smiř s tím, že ti budu dělat takovej ocásek. Klidně mě ignoruj, ale já tu prostě budu."

Zaskučel jsem.

Proč si nedá pokoj? Akorát se ve mně zklame. Snad ho to přejde a pochopí, že mu k ničemu nebudu. Bože prosím.