Děsové bubny se znovu rozezněly. Tentokrát zlověstněji než posledně. Vyhnalo to z postele všechny. Popadli zbraně a vydali se ven. Věděli, že tohle nebude příjemná noc. Siyany se vydala na pomoc ochráncům těch, kteří se sami bránit nemohli. Stejně tak její starší sestra. I když mírně neochotně. Ve vzduchu byla cítit smrt a to i přesto, že boje o Hell měly teprve začít.

I Abram s Rafaelem byli na nohách. I když se ho padlý anděl snažit přesvědčit o tom, že by neměl jít bojovat. Zároveň věděl, že to bylo mluvit jako do dubu. I proto to raději vzdal. Dokázal ho alespoň přemluvit k tomu, že se jako první vydá najít svého učence. Přeci jen tak nějak věděl, co se mohlo stát padlému, pokud neměl svého mentora. Kapka Hellské krve v něm dokázala udělat divy, pokud neměl vedení. Což Quinn neměl a to jen díky aktu, jež předvedlo nebe. Rafael ho rychle políbil a i s mečem se vydal pryč. Přeci jen musel jít pomoct svým lidem. Hell pro něj byl domov, o který nehodlal přijít. Společně s jeho obyvateli.

Ovšem Abram tam ještě chvíli stál. Nejen proto, že absolutně netušil, kde by mladíka měl hledat. Připadal si, že jejich pouto už se roztrhlo dávno, ale když se zamyslel, stále ho cítil. Byl mu však natolik vzdálený, že se začínal bát. Což nebyl pocit, který by v tomto případě chtěl zrovna cítit. Hlavou mu probíhalo spoustu věcí, na což však myslel nejvíce, byla jeho křídla. Natolik si zvykl být bez nich, že už si ani nepamatoval pocit. Jenže nyní ho intuice v mysli vedla k prosklené vitríně. Snažila se mu tím něco naznačit. I proto neváhal a vydal se zpět do svého pokoje. Doufal, že jeho svěřenec, jehož jméno stále nevěděl, se tam nacházel. Ovšem jeho mysl na to měla svou teorii. Která byla děsivá, a tak ji raději zahnal.

Jakmile vyšel z Rafaelovi kanceláře, několik pohledů se upřelo přímo k němu. Netušil, co se to sakra dělo. Poté se však rozhlédl kolem. Po zemi tekla krev a okolí Hellu se změnilo ve válečnou zónu. Dovnitř skrze bránu se zatím nikdo nedostal. Nevnímal ony pohledy a pokusil se svaly přimět k běhu. Bolelo to, ale byl si jist, že to bylo potřeba. V hlavě stále slyšel děsové bubny, na jejichž zvuk už si začínal zvykat. Jakmile začal nad něčím přemýšlet, přestali na něho mít vliv. Lhal by, kdyby řekl, že se mu to nehodilo. Být volán něčím tak silným bylo proti jeho gustu.

Ke svému pokoji musel míjet bar i se zbrojnicí. Proplétal se skrze davy nejen démonů, ale také padlých andělů po zuby ozbrojených. Věděl, že tohle bylo vážné, ale netušil, proč se to tak stalo. Rafael mu k tomu nic nechtěl říct. Vždy, když se zeptal, otočil se a snažil se stočit rozhovor jinam.

Předtím než se však dostal ke svým dveřím, přilétl mu k nohám podivný kámen. Vzhlédl a všiml si, že ze stropu padaly kousky obranného stropu. Na chvíli se všechno zpomalilo a on zahlédl, jak jeden velký padal směrem na trojici vojáků. Nestihl by je varovat, i proto se rozhodl pro riskantnější variantu. Na což však musel kromě svého těla použít také magii. Nestihl si ani všimnout, že se k němu přidala jedna žena. Vrhla se po jednom, zatímco Abram strhnul dva lidi stranou. Všech pět bylo překvapených, co se to vlastně děje. Nyní už postarší démon cítil opravdové nutkání si svá křídla vzít zpět. Věděl jak, jen neviděl potřebu je mít. Až do teď. Nejdříve však musel pomoct všem na nohy, i sobě. Kývl na jejich poděkování a vydal se za svým cílem, který byl zároveň i počátek.

Jakmile vzal za kliku, pocítil vlnu nervozity. Netušil, kde se vzala, jako kdyby se ho někdo pokusil varovat. Nebo to možná bylo nedostatkem alkoholu v krvi. Většinou mu to dělalo vysazení svěcené vody. A nevěděl, jak dlouho ležel u Rafaela v kanceláři. I když by hádal, že dlouho. Především podle zabydlenosti, co pro něj znamenalo především postel a nepořádek všude okolo. Mírně se nadechl a otevřel dveře. Uvnitř se svítilo, což rozhodně nečekal, ale samo světlo mělo jinou barvu. Ovšem nejen to, stejně tak cítil úplně jinou atmosféru, což ho mírně vyděsilo. Tohle není Hellská magie na světlo. Musí být teda mého svěřence. Najednou si vzpomněl na jednoho člověka, který měl takové schopnosti. Záviděl mu je, i když zemřel velice mladý. Ale netušil, jak by to bylo možné, přeci jen už to bylo minimálně dvě století, co ho potkal naposledy. I přesto si pamatoval, jak zněl jeho hlas. Iritoval ho totiž mírným přízvukem, který nedokázal přiřadit a vlastně se to ani nikdy nedozvěděl.

Než mu to však stihlo docvaknout, zavadil pohledem o vitrínu na druhé straně pokoje. Křídla se mírně hýbala jeho směrem. I proto Abram vytáhl podobný nástroj, kterým mu Rafael kreslil runy, o kterých nevěděl. Až když se podíval do zrcadla, všiml si na každé straně jedné z nich. Nezmizely, což bylo podivné. Navíc tu jednu z nich neznal. Vznikla z toho otázka, kterou mohl položit později. Nyní potřeboval úplně jinou. Otevřel šuplík stolku u své postele a vytáhl z něj obkreslenou runu. Zhluboka se nadechl a vyhrnul si rukáv. Věděl, že to bude bolet, přeci jen spojení všech nervů zpět ke křídlům bez toho nešlo. Ale byl na to připravený.

Jakmile dokreslil poslední linku, vrátil nástroj zvaný stéla zpět do kapsy. Zavřel oči a čekal, co se bude dít. A vlastně to ani netrvalo dlouho. Jako první uslyšel tříštění skla vitríny. Bez toho by se k němu zpátky nedostali. Ještě chvíli však trvalo, než nadešel onen moment propojení. Náraz spojený s bolestí však muž nečekal. Padl na kolena rukama se opíral o zem. Cítil se podivně, chtělo se mu dokonce i křičet. Jenže nedal se, vybral si to.

Tak rychle jak bolest přišla, tak také odešla. Až teprve poté se odhodlal oči otevřít. Vidět křídla za sebou bylo velice podivné. Navíc si nepamatoval, že by byla tak velká. Bylo mu naprosto jasné, že po takové době bude trvat, než s nimi bude moct létat. To však ani neměl v plánu, spíše se mu mohla hodit k boji. Kdyby je měl předtím, mohl trojici odrazit rázovou vlnou.

Teprve poté se odhodlal podívat do zrcadla zatímco mu jeho ruka tepala. Nebylo divu, v podstatě runy vydávaly teplo jako kdyby se kovem dotkl holé kůže. Jako démon byl na takové teploty více přizpůsobený, ale také se jednalo o nevýhodu andělské krve, kterou v sobě měl. Prohlížel si svůj krk a musel uznat, že to nebylo zase tak špatné, rozhodně vypadal drsněji. Tedy alespoň na první pohled. Kdyby to někdo zkoumal, došlo by mu, že nejspíš jen díky tomu žil.

„Abrame?" ozvalo se ode dveří, kterých si za celou dobu nevšiml. Stál v nich mladík, kterého se vlastně chystal jít hledat. Cítil se jako otec, kterému se vrátil syn z války. Kašlal na všechen protokol a vydal se k němu. Sice stále s podivným závažím na zádech, ale i tak to nějak dokázal. Stiskl mladíka v medvědím objetí a cítil, jak se jejich pouto obnovilo. Zároveň dokázal zachytit i jeho jméno. Quinn, jenže něco mu na něm nesedělo. I proto se od něj mírně odtáhl a prohlédl si ho.

„Co jsi provedl?"

„Já...já nevím." Najednou mu hlas přeskakoval. Quinn luskl prsty a nechal zjevit všechnu krev, kterou měl potřísněné nejen oblečení. Abram se otočil a zamířil si to pro ručník. Nechtěl, aby ho někdo takhle viděl. Nyní už mu to však začalo zapadat do sebe.

Jednou za čas se objevil padlý anděl, který nevěděl o hrůzných věcech, co prováděl. Navíc si spojil i světelnou magii s někým, kdo kdysi dávno žil. Vzhlédl k zrcadlu a hlesl jediné jméno: „Brine?" Mladík okamžitě vzhlédl. V očích mu neviděl ani náznak toho, že by se divil, na koho jeho mentor mluvil. Což mu dalo odpověď, kterou potřeboval.

„Existuje taková věc, která není tak úplně obvyklá. Říká se tomu posel smrti. Vlastně je to člověk, který už jednou zemřel, ale kvůli svému poslání musel znovu na svět. Schopnosti z tvého minulého života ti zůstaly, navíc slyšíš na jeho jméno."

„Což znamená, že tam, kde jsem, bude i někdo mrtvý?"

„Ano, takhle to bohužel chodí. Ale můžeš se s tím naučit pracovat. V podstatě z toho udělat vize, které mohou pomáhat."

Jenže mladík ničemu z jeho světa nerozuměl. Jak se to asi měl naučit, když ho mučily myšlenky na smrt. Kterou vlastně svým chováním přitahoval, jen proto, že vlastně už jednou zemřel s velkým posláním.

„Kdo jsem byl?" Vypadlo z něj nakonec při pohledu do zrcadla. Jako kdyby se jejich pokoj dostal do smyčky, ve které válka vůbec neexistovala. Abram se zdráhal, nezapomínal na to, co se dělo venku. Neměl na to úplně čas, navíc vzpomínání na Brina nebylo nejvíc veselé. Ale i tak se rozhodl to zkusit. Alespoň nějak zkráceně.

„Brin byl ředitel řádu ve městě Andělů. Vím, naprosto stupidní název, ale vystihující. Žil v době první války mezi nebem a Hellem, kdy tady v podstatě byly jen útesy a kameny. Město se z toho začalo tvořit až tehdy, když začali přicházet další. Padlí andělé jako ty. Ovšem Brin byl jiný, napůl démon, půl anděl. Vyvolený být záchranou křehkého svazku mezi lidmi a anděly. Jenže oni ho zradili. A místo splněného poselství jej zabil jeho nejbližší přítel. Který proti nám stojí i tentokrát, ovšem s novými pány."

Kratší verzi už neměl. I tak si Quinn musel sednout. Přeci jen toho na něj bylo moc. Abram vytáhl sklenici a nalil si něco k pití. Věděl, že malé množství mu nic neudělá. A navíc potřeboval všechnu sílu dostat své emoce zase pod kontrolu. Už dlouho se na něj nikdo nezeptal. Vlastně od doby, co se začala šířit ta legenda, která osvětlovala celou situaci. Nemohl popřít, že jí trochu pomohl.

Stáhl křídla za sebe a otočil se i s mečem zpět ke svému svěřenci. Od pasu vytáhl dýku, jež v jeho rukách zářila okrově. Jakmile na ni však položil ruku Quinn, rozzářila se zeleně. Reagovala na jeho sílu stejně jako na Abramovu. Zvedl zrak k jeho obličeji a tiše se zeptal: „Jdeš do toho s námi, nebo proti nám?" Mladík popadl dýku a vytrhnul mu ji z ruky. V tu chvíli změnila barvu na rudou. Abram se mírně pousmál, protože stejně impulzivně by reagoval i on. Byla to stupidní otázka, ale dokázala více než hodinové debaty.

...

„Abrame, jsem rád, že jsi dorazil." V tu chvíli však nikdo nestihl nic dalšího říct. Sice je překvapila démonova přítomnost, ale i tak se museli soustředit na něco jiného. Boj o Hell se Zemí započal. Abram se zhluboka nadechl, vyběhl na výstupek a mírně kývl na Rafaela. Ten to téměř okamžitě pochopil a zkřížil si ruce před hrudníkem, to stejné po chvíli udělal také Abram. Zavřel oči a zakřičel: „OUTAMA RIONA, TEĎ, CHRAŇ SVÉ DĚTI."

V tu chvíli se země zatřásla. Vypadalo to jako vpád monster, ale opak byl pravdou. Jednalo se o obranu, kterou nechali zbudovat za pomoci pekelných bytostí, které neměla Lilith pod kontrolou. Někteří z nich totiž přešli pod Luciferovu nadvládl. Kterého si všiml až o chvíli později, kdy se vydal na jednom pekelném zvířeti. Kývl na Abrama, věděl, co bude dál následovat. Ovládat je mohl jen ten, který je vyvolal. I proto vzlétl mírně do vzduchu, jen tak daleko, aby se dostal do čela armády.

Proti nim však stála stále početnější armáda andělů oděných v kovu. Tušili, že se jednalo o směs, která měla Hellských tvorům ublížit, na to však nikdo nebral zřetel. Rafael se připojil k Abramovi a oba dali ruce podél těla. Ovšem magie z jejich spojení probudila všechny zbraně vojáků. Což v protivníkovi vyvolalo mírné obavy. Viděl některé z nich jak couvli. Démoni se promíchali s padlími anděli a vytvořili tak strategii, kterou nikdo nečekal. Mohli chránit své spolubojovníky, navíc to ukazovalo, že dva naprosto rozdílné světy mohly i tak spolupracovat.

„Semalione, odejděte a nechte lidi na pokoji. S válkou jsem souhlasil já, není nutné si brát vězně v podobě nevinných lidí."

Ovšem než stačil bělovlasý mladík něco říci, předstoupil Azazel. Usmíval se, ovšem tím jeho velice zvláštním způsobem, který ve většině lidí vyvolával pocit na zvracení. Případně pocit, kdy by se žaludek přetáčel. Což v podstatě znamenalo to stejné. Ale i tak se rozešel na vlastní pěst k odhodlaným Hellským bojovníkům.

„Ale já jsem tu doma, andělíčku. Nebo mi budeš zapírat i tohle?" Rafaelovi se na krku vytvořila husí kůže, protože takhle ho nikdo neoslovil až moc dlouho. Své vazby na nebe ve většině případů zpřetrhal. I když za zády Azazela některého z nich spatřil. Divili se, že byl vůbec naživu. Bylo na tom vidět, jak tvorové z Hellu, pozvednutí do nebe, jednali se svými lidmi.

„Ty sem nepatříš od doby, co jsi Hell zradil. Zrůdo," odpověděl mu jediný, který na to měl odvahu. Vlastně jediný, na kterého by Azazel teoreticky mohl dát.

„A to mi říká jediné Lilithino dítě. Tleskám, Samaeli, nebo jsi nám tady vyměkl a vlastně se s velkým andělským já už nemůžeš srovnávat?" A skutečně se tak stalo. Mírně se pootočil a začal tleskat. Vypadalo to jako kdyby je chtěl vyprovokovat, aby zaútočili jako první. Jenže to už se jim povedlo tehdy, znovu už nenaletěli. Hlavní tři měli mezi sebou znamení, kdy věděli jen oni, že přišel čas. Nyní však byl čas zůstat v naprostém klidu. Znali totiž slabinu prince temnot. Sám příliš trpělivosti neměl. Už od doby, co se narodil jako obyčejný démon. Dokud ho však nepozvedla Lilith svou temnou magií.

...

Poté už šlo vše ráz na ráz. Jako kdyby někdo zapnul svět na zpomalený režim. Jenže i tak se Abramovi něco nezdálo. Proč si vybrali zrovna Hell, když jejich hlavním cílem měla být Země? Zabodl meč do nejbližšího protivníka a vytvořil portál, který by ho dostal co nejblíže řádu. Jeho intuice ho vedla, neměl důvod jí nevěřit, i když ve střízlivém stavu chvílemi vynechávala. Jakmile však vstoupil do zářícího kruhu, mohl pohlédnout na několik okamžiků na obě strany. Bojiště za ním však velice rychle mizelo a stávalo se jen pouhou vzpomínkou na zem plnící se nejen andělskou krví.

Ovšem na druhé straně to nebylo o nic lepší. Nebe se z rudé zbarvilo do barev krve. Dokázal je od sebe rozlišit, i když to byla jedna z mála věcí, která ho děsila. Jednalo se o slabinu, o které dost dobře věděl a snažil se na ní pracovat. Stejně tak jako na ostatních věcech, které nyní ovšem neměly žádnou váhu. Na několik chvilek se rozhodl odtrhnout zrak od nebe a zaměřit se na své okolí. Až po nějaké chvíli si všiml podivného ticha, které město provázelo. Znal ho jako pravý opak, bujaré nadšení a opilí lidé zaplňovali ulice. Nyní však připomínalo město duchů. Ovšem pro Abrama ticho znamenalo ticho před bouří.

A tím zvukem, který ho měl upozornit, bylo pouze zasvištění křídel. Nepocházelo z nebe, kde bylo podivné silové pole, ale spíše z prostoru za ním. Zapomněl za sebou zavřít portál a jeden z Azazelova oddílu se vydal za ním. I proto sáhl po meči, který tam však již nebyl. Sice neměl svou zbraň, ale stále nebyl bezbranný. Obrátil se ke svému nepříteli a spatřil toho stejného člověka, jako když umíral po útoku démonů.

„Sebastiane? Kde..."

„Nemáme čas, oba moc dobře víme, že se andělé pokusí napadnout Zemi. To v Hellu má být jen zástěrka pro něco většího."

„Odkud tohle víš?" Zmocňovala se ho paranoia, nebo snad viděl přízrak. Najednou si však všiml chyby, kterou onen člověk udělal. Vzadu na krku mu ležel bílý vlas. I proto zahájil strategii, kterou mohl splnit jen někdo, kdo měl stejnou krev jako on. Přeci jen své jediné dítě stihl naučit základům starého Hellského jazyka. Toho stejného, který použil na vyvolání pekelných příšer.

„Dioráma Sultina Mara, Sebastian," dořekl aniž by na svém hlase nechal cokoliv poznat. Působilo to však jiným způsobem, než Abram původně doufal. Sebastian padl na kolena a křičel bolestí. V původním jazyce ho totiž démon donutil odhalit svou pravou tvář. Doslovný překlad do lidského jazyka neexistoval. Dalo se to však vyjádřit opisem. Nech temnotu jít, zjev svou tvář. Věděl, že pokud to nebyl jeho syn, bude mít dost času na to, aby ho viděl se přeměnit. Ovšem jeho bolestné nářky donutily Abrama zakrýt si uši. Slyšel je jako tehdy, když Sebastian spadl do jámy plné pekelných vlků. Nemohl jej od nich zachránit, zemřel by také.

Odpusť mi, otče. Slyšel stále jeho poslední slova v hlavě. Nedalo se na ně zapomenout. Také na to, kdy vzal kámen a hodil jej do propasti. Chtěl mu ulevit od trápení, ale už bylo pozdě. Vlci už do něj napustili jed, jež začal účinkovat až příliš rychle. Tentokrát však musel být odvážnější. Netušil, kdo by na sebe bral podobu někoho takového. Navíc už zbylo jen pár andělů, kteří ho mohli znát. V tu chvíli to Abramovi došlo. Dokonce se divil, že mu to nedošlo již dříve. Vrhl se k němu, ale místo vyhrožování jej objal. Nic lepšího ho v tu chvíli nenapadlo, ani když mu hrozila z jeho rukou smrt. Rukou sáhl na bílé vlasy, které se po přeměně vrátily do původní délky a z očí mu vypadlo několik slz.

Semalion však nepřišel s úlohou ho zabít. Právě naopak. Bál se o vlastní bezpečí, navíc stále nechápal, co se to s ním dělo. O reinkarnaci se v Bibli nic nepsalo, pokud se jednalo o anděly. U lidí to bylo trochu jinak, v závislosti na jejich vyznání. Ale to, co vyzařovala z démona před ním, jej mátlo. Především proto, že mu to nikdo nedokázal vysvětlit.

„Sebastian," hlesl mladík a nechal Abrama, aby ho dál objímal. Teplo démonova těla jej sice mírně pálilo, ale Semalionovi bolest nevadila. Spíše se děsil myšlenek, kterému běhaly v mozku. Navíc o pocitech, které cítil, věřil, že jsou skutečné. Ne žádná démonská iluze.

Jejich křídla se v tu chvíli dotýkala, ale ani jeden proti tomu nic neměl. Vypadalo to, že démon našel svého ztraceného syna, o kterém si myslel, že je navždy pryč. Stejně jako Brina.