Žena seděla na trůně a z mísy jedné ze svých kněžek ujídala jahody. Stále měla na jazyku trpký pocit ohledně bílého oblečení, které byla nucena mít. V Hellu měla šaty ušité z nejkrásnějších plamenů a látky podobné netopýřím křídlům.

Najednou však ucítila podivný závan větru, který se ani trochu nepodobal tomu, který jí vytvářel po těle husí kůži. Otočila mírně hlavou, aby viděla na příchozího a jakmile si všimla svého věrného Azazela, zvedla se a ladným krokem došla až k němu.

Muž se zastavil těsně za dveřmi, věděl, jaká jeho paní je. Považoval ji sice za matku a ona jeho za syna, ale nebyli spřízněni. Sice Azazelovi v srdci kolovalo Lilithino zlo, ale to bylo vše. Ne tak jako u Rafaelova bratra.

„Má paní, přišla ohnivá zpráva," dořekl a mírně se uklonil, přičemž dal ruku tak, aby na vzkaz dosáhla. Věděl, co na něm stálo a jaký osud ho čekal. Nebo alespoň, pokud to bude dávat za vinu jemu. Mírně sykl, když si vzkaz Lilith převzala a poškrábala ho na paži svými drápy. Používala je, když byla naštvaná.

„On jej neodstranil? Jak se vůbec Rafael opovažuje zrovna mě vyhrožovat? Dokonce mu došlo, že napadání přišlo od nás, ten kluk se přeci jen nezdá. Ale pokud chce válku, má ji mít. Třeba se potom budu moct vrátit domů." Myšlenkové pochody paní temnot byly zajímavé sledovat. Kula plány do posledních detailů, ale nahlas říkala jen útržky, patřilo to k její strategii. Poté se však obrátila zpět k Azazelovi a mírně se usmála. Až chvíli poté promluvila: „Odpovíme mu, stejně mě už ten mír nudí."

Ještě chvíli na ni hleděl jako kdyby se naprosto zbláznila. Netušil, že celému nebi nakonec bude velet ona. Než ji přivedl, myslel si, že ta pozice bude patřit jemu. Jenže jakmile andělé spatřily Hellské veličenstvo a první vyhozenou ženu samotného nebe, sklonili se před ní. A zase se z něj stal otrok. Nakonec od Lilith převzal zprávu, roztáhl křídla a rozhodl se ji vypustit mimo trůnní sál. Nebylo by to bezpečné. Navíc potřeboval klid na svůj hněv, jež se v něm každou minutu vařil.

„Semalione!" zařval, jakmile se nohama dotkl pevné půdy svého malého království. Věděl, že by tam anděl měl někde být. Došlo mu také, že jeho mise selhala, za což musel být potrestán.

„Ano, pane?" řekl a během toho si klekl s pohledem zamířeným k zemi. Nemohl se na něj podívat. Ovšem Azazel ho chytil za křídlo a vytáhl jej zpátky na nohy. Konečně hodlal dát průběh svému hněvu. Obzvlášť, když Lilith si na něm chtěla také vybít zlost.

„PODĚLAL JSI TO. LILITH PRÁVĚ KVŮLI TOBĚ ZAČALA VÁLKU S HELLEM. A JENOM KVŮLI TOMU, ŽE JSI POSRAL JEDNU JEDINOU VĚC. MĚL JSI MILOSTIVÉHO ABRAMA ZABÍT, NE ABY HO RAFAEL ZACHRÁNIL."

Semalion však vyvalil oči. Vždyť udělal všechno správně, přesně jak mu bylo řečeno. Andělská runa měla démona zabít, nebo přinejmenším změnit na člověka. Potom si však vzpomněl na modré oči, které prosily o život. Nemohl hnout ani prstem, protože by to na něm princ temnot okamžitě poznal. Přeci jen v něm kus Sebastiana opravdu vězel, nebo alespoň se to zdálo.

Azazel ho však nehodlal ušetřit, do Hellu ho však poslat nemohl. I proto švihnul paží a odeslal ohnivou zprávu s přijetím války. Byla to jediná možnost, jak tohle všechno napravit. V tuhle chvíli měli nedostatek andělů, nejen kvůli čistkám. Ale především proto, že nečekali, že nikdo z Hellu nepřijde. Netušili totiž nic o jejich kodexu. Nakonec se však rozlobený anděl otočil pohledem zpět ke svému věrnému. Musel ho potrestat. Nechal prsty vzplanout, jako to dělával ještě ve svém bývalém domově a dotkl se jeho křídla. Vytvářelo to na nich rudé žilky, které Semaliona mučili nepředstavitelnou bolestí. Padl zpět na kolena, kde ho Azazel nechal. Sám odešel na druhou stranu nalít si něco na posilněnou. Věděl, že jakmile Hell odpoví, všechno se změní.

...

„Dorotheo, potřebuji sehnat všechny čaroděje a magiky, které se ti povede najít. Dokonce i každý, kdo ovládá jakýkoliv druh magie se bude hodit." Přecházel během jejich hovoru po místnosti. Nemohl sedět za svým stolem, protože by mohla vidět ležícího Abrama. Ovšem jeho nevyspalá tvář jí prozrazovala více, než by nejspíše chtěl.

„Rafaeli, co se děje? Víš kolik nejen v našem městě žije magiků v různých úkrytech?" Měla obavy, ale v jakmile spatřila jeho vážný pohled, snažila se zavtipkovat. Zase tolik magiků neznala, minimálně z tohoto města. Měla však kontakty na spřátelená města, která jich měla dostatek. Jenže z přemýšlení ji najednou vytrhnul zmučený tón Rafaela.

„Potřebuji aktivovat štít nad Zemí. Nejen nad naším městem. I proto říkám všechny. Lilith určitě znovu půjde po lidech, stejně jako tehdy."

Dorothea věděla, co se kdysi dělo. Existovalo mnoho zápisů, navíc patřila k nejstarším magikům celého města. Tehdy šlo i o její život, byla ještě malé dítě. I tak si ty hrůzy pamatovala dost jasně. Nejen proto kývla a pokusila se mu pomoci, jak jen mohla.

„Dobrá, pokusím se je svolat na krizovou linku. Doufejme, že to nakonec bude jen planý poplach."

S tím ředitelka řádu položila telefon. Rafael stále v ruce svíral vzkaz od samotné Lilith. Nesnášel ji, i když stále byla Luciferova matka. Před očima viděl matku démonů zakrvácenou a s dítětem v pažích. Sála z něj život, což potřísnilo její šat. Dokázal jí tehdy hledět do očí, i když se mu v podstatě vysmívala. Stejně jako tehdy, když zabila jeho bratra. Michael se ji postavil na odpor, jenže proti temné magii nemohl padlý archanděl s nejčistším srdcem nic udělat. Rafael se otočil a pohleděl na meč, kterým bojoval. Když ho svíral jeho bratr, zářil oranžově. Ovšem v jeho rukách se barva změnila na modrou, stejný odstín, jaký měly Abramovy oči. Unaveně se posadil vedle démonovy postele. Vypadal stále stejně nehybně, jako kdyby snad zemřel.

Rafael se zahleděl na andělské znamení a trochu se k němu přiblížil. Až teprve tehdy si všiml tahu, který tam neměl co dělat. Opatrně se jej dotkl prstem. Tah zareagoval na jeho dotek a spustil černý kouř, který stoupal vzhůru. Psal znaky, které Rafael už někdy viděl. Nebyly nebeské, nýbrž Hellské. Lilith, odseknul v hlavě. Věděl, že ten útok poznal správně. Nyní však tušil, co musel udělat. Chtělo to však něco, co mohlo sehnat pouze několik lidí. Těch s čistou Hellskou krví. Kam však nemohl zahrnout ani svého bratra Lucifera.

Měl hodně práce, při které nemohl být s mužem v místnosti. Věděl, že bude za chvíli zpět, ale i tak se o něj musela nějak postarat. Stejně jako se on kdysi staral o něj, když se přeměňoval. Zkontroloval ho a až poté odešel z místnosti. Zamkl za sebou a místnost zapečetil kouzlem. Nechtěl, aby se k Abramovi někdo dostal. Sám si to zamířil za démony, které nikdy nepotkal. Patřili do hlubin Hellu, stejně jako legendy o pekelných psech.

V nižších patrech Hellu ubíhal čas jinak, většina elektroniky tam nefungovala. Věděl, že tam bude déle, než by bylo zdrávo. Ale jinou možnost neměl.

...

Mezitím v řádu pomalu převládal chaos nad zdravým rozumem. Dokonce, když se podívalo z oken budovy, člověk by spatřil načervenalou oblohu. Pro obyčejné lidi se to jevilo jako běžný jev poryvu počasí, ale bylo tomu úplně jinak. Nebylo to jen tím, že se ulicemi města Andělů prolévala krev. Dorothea s jejími lidmi měla několik hlášení o mrtvých nejen lidech. Někteří členové řádu při hlídce buď byli zraněni, či nalezeni mrtví.

Navíc si stále přehrávala v hlavě prosbu od Rafaela. Něco málo již stihla zařídit, ale k dalším krokům potřebovala zdatné pomocníky. Nejlépe z řad svých lidí. I proto se zvedla, mírně se upravila a vyšla ze své pracovny. Skupinka členů řádu postávala v hlavní místnosti, k nimž se blížila stále mladě vypadající ředitelka. Jakmile se k nim přiblížila dostatečně blízko, tak jejich švitoření ustalo. Nemohla mluvit příliš nahlas, i když o situaci byl oznámen již každý.

„Asi se divíte, proč jsem vás nechala předvolat. Většina z vás jsou nadání kouzly, která budeme potřebovat. Ti zbývající se stanou mými pomocníky. Musíme spojit tolik lidí, kolik se nám jen povede," dořekla a nechala poslední větu viset ve vzduchu. Atmosféra se změnila, nejen proto, že se jednalo o rozličné lidi. Po chvíli ukázala na několik lidí. Dorothea měla co dělat, aby udržela před svými lidmi vážnou tvář. Vše, co vybudovala, mohlo jít rázem k ledu. A nemohla se jen dívat na to, jak se to stane. I proto hodlala splnit každý příkaz, jenž přijde z Hellu.

Nakonec kývla na magiky, kteří se usadili na zem a čekali. Musela totiž několika vybraným jedincům vysvětlit, co se od nich čekalo.

„Ekaver, Drunard a další města, kde žijí potomci silných mágů. Potřebuji nás spojit do jednoho hovoru. Abych vysvětlila situaci. To bude nyní na vás, spojovatelé."

Netrvalo dlouho a místnosti se ozvalo první volání. Ujmul se toho mladík, který byl nejblíže a vypadal nejvíce odhodlaně. Zvedl sluchátko a připojil se na hovor. Ostatní ho zatím jen mohli sledovat. Nevěděli totiž, kam se měli posadit, případně jak zareagovat. A vlastně se jim ředitelka ani nedivila. Pro spoustu z nich to byla první velká mise pro vedení řádu.

Po chvíli se však ozval hlas mladíka: „Drunard, madam. Mám na hovoru celou radu kodexu Sopra v čele s Andrewem Rothem." Tato jediná věta stačila všem ostatním, najednou to totiž nevypadalo tak složitě jako předtím. Většina se neohlížela a posadila se za improvizované stanice, přičemž se o chvíli později jeden z nich otočil a promluvil: „Ekaver se zástupcem kodexu Hadích strážců s Novou Evenforcem. Máte je na lince madam."

„Dobře, přepojte mi je všechny na jedno místo. Toto je velice důležité." Původně chtěla jít vysvětlit magikům, co se od nich čekalo, ale to nyní muselo počkat. Měla přeci jen jiné starosti. Ale věděla, že jí její lidé nikam neutečou. Ale podle některých stále klidných spojovatelů usoudila, že nakonec by přeci jen chvíli měla. Kromě převléknutí se tedy vrátila do hlavní místnosti. Magikové si hráli s malou kuličkou magie, aby se zabavili. Jakmile si však odkašlala, okamžitě zmizela.

„Nebudu vám lhát, situace je vážná. Byli jste vybráni k ochraně Země společně s magiky z ostatních měst. Jste jediní, kdo o válce může vědět. Prozatím. Jakmile vše bude připravené k aktivování štítu, tak budeme první, kdo ji zahájí. Teď pro vás mám však jiný úkol. Musíte vyhledat všechny magiky ve městě. Nebo kohokoliv, kdo zvládne alespoň malou část magie. Důvěřuji vám, že ve městě Andělů někoho naleznete." Dokoncila svou ne úplně připravenou řeč a mohla hledět na udivené tváře. Věděla, že jim nakládala až příliš, ale nebylo zbytí. Navíc k tomu byli stvořeni. Chránit lidi za každou cenu, každý den jejich života. A nyní to bylo potřebnější více než když dříve.

Ještě nějakou chvíli trvalo, než se podařilo všechny shromáždit. Jednalo se o města po celém světě, i proto to bylo tak složité. Nejen kvůli rozdílům ve vedení, ale také šlo o různá časová pásma. Mezitím si Dorothea upravila účes a převlékla se do tmavě fialového kabátu. Nemohla na sobě ukázat nervozitu, i proto se zhluboka nadechla a vstoupila do konferenční místnosti. V tu chvíli musela být úplně klidná. Bude stát přede všemi, a ne se zrovna pozitivními zprávami. Zkřížila si ruce za zády a prohlédla si postupně rozsvěcující se další obrazovky. Prozatím nebyl spuštěn zvuk, ale i tak tušila, co se ve většině místností odehrávalo. Zmatení.

Přímo uprostřed se nacházela první připojené organizace. Nepoznávala je, na to byli příliš mladí. Vytáhla z kapsy sluchátko a nasadila si ho do ucha. Jednalo se o komunikaci s jejími lidmi u stanic.

„Zapněte mi prosím první připojené Sopru a Hadí strážce. Ostatní zatím nechte čekat, prosím."

Trvalo jen chvíli, kdy uslyšela hlasy z obrazovek. Prohlédla si oba muže v čele, kteří na ni hleděli a čekali. Nechtěli ji zahrnout otázkami, dokud se neodehrála formální pravidla pro takovéto případy. Celá místnost kolem ní ztmavla ještě předtím, než promluvila. Pouze jedno hlavní světlo zůstalo, které mířilo přímo na ředitelku.

„Novo, Andrewe, děkuji že jste se napojili jako první. Jste nejsilnější zástupci z měst, která jsem dnes oslovila. Vaše zkušenosti s bojem nejen proti Isharymu se nám nyní mohou hodit." Začala jim vysvětlovat situaci a viděla, jak se každým slovem jejich výrazy mění. Věděla, že to na ně bylo příliš informací najednou, ale jako pověření lidé museli přijmout situaci jaká byla. Ovšem, co Dorothea nečekala, bylo to, že se v sluchátku ozvala jedna z dívek: „Někdo za vámi přišel madam, mohu ho pustit dál?"

Dorothea se otočila, když dovnitř vcházel Rafael. Vypadal snad nejvíce vyčerpaně, jak ho jen viděla. Lusknul a světla se rozsvítila. V tu chvíli spatřila, že měl na oblečení krev, ale neviděla žádné zranění. Muselo se stát něco hrozného, když vážil celou cestu na Zem, jen aby ji viděl. Tušila, že kvůli ní to však nebylo. Rafael se bez jediného slova otočil k obrazovkám a nechal je za pomoci podobného sluchátka zapnout. Jakmile hleděl na všechny zmatené tváře, spustil: „Svět je opět ve válce. Hrdí andělé se spojili se zlem a chtějí naplnit přání. Znamenalo by to konec lidské svobody a začala nadvláda zla. Můžeme tomu však zabránit. A neznamenalo by to přidat se na stranu Hellu. Spíše by se jednalo o vyčkávací techniku. Po poslední bitvě nebes a pekla se vybudoval štít. Ovšem na jeho aktivaci je třeba démonské krve, kterou v sobě mají magikové a další kouzelné bytosti. Ty dnes prosím o pomoc. Zrodil jsem se jako archanděl a nerad bych viděl apokalypsu z rukou první Adamovy ženy Lilith."

Ředitelka ho nikdy neviděla mluvit tak zapáleně a co víc, všichni zarytě poslouchali. Vypadal, jako kdyby si to léta připravoval. Avšak na jeho postoji viděla, že to dělá velice nerad. Rafael nebyl válečník, spíše se vše snažil vyřešit dohodami. Nyní to však nebylo možné. Před očima viděla vzpomínku na jeho výraz, když nesl Abrama zpět do Hellu. Nebyla hloupá a pár let už na Zemi také žila, poznala by lásku na hony daleko. I když si to ani jeden z nich nejspíše nepřiznal.

Z myšlenek jí vytrhnul hlas ženy, který poznávala. Šel z úplně první připojené obrazovky. Tam, kde seděl i Andrew, který na ni kývl. Mírně se pousmála, protože to vypadalo jako dobré znamení.

„Moji bojovníci jsou vám k dispozici. Stejně tak další členové kodexu Sopra."

„Stejně tak jako magikové Hadích strážců."

Po těchto slovech se strhla lavina, jako kdyby stačilo rozhodnutí dvou nejsilnějších. Organizace souhlasili a oběma přítomným se velice ulevilo. Dávalo jim to šanci na výhru, i když věděla, že štít mohl být zničen. Dorothea ihned poznala ženu v žlutém, která souhlasila s použitím jejich bojovníků. Snad jako jedinou.

„Lonno, děkuji."

...

„Rafaeli, počkej," křikla za ním Dorothea a hnala se chodbou. V podpatcích to však nebylo tak jednoduché, jak by se zdálo. Navíc, když muž hnal tempem, které se nedalo stíhat.

Nakonec však zpomalil, když si uvědomil, že ho hodlala sledovat až do jeho pracovny v Hellu. Na to ji znal až moc dobře. Když si ředitelka něco umanula, šla si za tím. A nemusela vidět Abrama u něj, i proto se raději rozhodl pro horší variantu.

„Ano, Theo?" Otočil se a stihl tak zachytit její překvapený výraz. Až potom mu došlo, že takto ji neoslovil už dlouho. Nechal ředitelku dojít až k němu, aby mu mohla pohlédnout do okrově zbarvených očí. Jen si domýšlel, co se bude dít.

„Tak jsi mi neřekl už dlouho."

Zamyslela se stejně jako on předtím. Vlastně to bylo před příchodem Siyany do Hellu. Byla pro něj jako dcera, stejně jako Niya. Navíc to bylo v době, kdy se snažil přesvědčit o svých citech. A ona byla tehdy nablízku, ochotna mu s tím pomoci.

„Mám hodně práce a starostí," snažil se z toho každým slovem více vykroutit, jenže Dorothea mu to nechtěla dát zadarmo. Milovala ho, i když v práci to muselo jít stranou. Jakmile mu však pohlédla do očí, zahlédla strach. Což znamenalo, že od doby, kdy si došel pro Abrama na Zem se na jeho stavu nic nezměnilo. Byla dostatečně ješitná, aby se v ní vařilo několik pocitů. Převládal však fakt, že měla padlého archanděla stále ráda. A kdyby ho mohla dostat z mužných spárů démona, udělala by pro to cokoliv.

„Postarej se o ty magiky. To je důležitější než nějaké city," dořekl a pohladil ji po tváři. Bylo to jediné gesto, kterého byl momentálně schopen. Věděl, že to bylo špatně, hrát si s jejími city, navíc když se to po válce mohlo změnit. Stejně tak to však viděl i u Abrama. Nyní ho však musel dostat z toho transu, ve kterém se nacházel. I kdyby mu měl poté dát navždy sbohem.