„Opravdu sis myslel, že bys mě mohl porazit?" zeptal se ho naprosto vážně Abram, když mu držel meč u krku. Uvnitř sebe cítil, že to bylo nějaké moc jednoduché. Přeci jen princ temnot mohl být jen poskok něčeho většího. Až poté mu to došlo, nikde totiž neviděl hlavního aktéra. Jako kdyby se Lilith snad schovávala. Snažil se rozhlédnout kolem, ale většina jeho zraku byla zamlžená. Netušil, co se to s ním dělo, i když v tom mohl mít prsty sám Azazel.

„Do toho, zabij mě, bratře." Tato slova ho vykolejila. Věděl o svém původu, ale z jeho úst to znělo spíše jako nadávka. Měl chuť mu hrdlo podříznout. Ovšem, než to stačil udělat, uslyšel v hlavě křik. Rozhlížel se, odkud by mohl přicházet. Ale nic nenasvědčovalo tomu, že by se to ve skutečnosti dělo. Věděl, že se na něj všichni dívají jako na blázna. Nakonec však meč schoval zpět k pasu a místo toho udělal něco naprosto jiného.

„Nejsem jako ty. Byl mi ukázán život bez zabíjení, ať už je náš otec kdokoliv, nejsme stejní," dokončil svůj krátký monolog a přiložil mu kovovou stélu ke krku. Na chvíli se zamyslel, aby si vzpomněl, jak onen znak vypadal. Nepoužíval je až tak často, ale na něco přeci jen přišel. Mohl mu připravit horší osud než smrt. Přeci jen byl opravdu lepší než on. Nebo si tak alespoň přišel. Roztáhl křídla a zakryl ostatním pohled, potřeboval na chvíli soukromí. Mírně se k němu naklonil, ale než stačil něco říct, Azazel ho předběhl.

„Křídla a rohy nezmění nic na tom, že jsi slaboch." Poslední kapka, kterou Abram potřeboval. Zrak se mu zalil rudou barvou, ale navenek se jevil stále stejně. Kromě toho, že uvnitř sebe musel bojovat s jeho pravým zlým já. Nenáviděl se za to, i proto od pasu vytáhl malou lahvičku, kterou si schovával pro podobné případy. Nikdo o ní nesměl vědět, i když si byl jist, že ho Rafael prošacoval. Vlastně by se mu ani nedivil.

Jakmile však tělem opět proudila alespoň trocha svěcené vody, cítil se trochu lépe. Ušklíbl se a když měl konečně čistou mysl, vkradl se mu do mozku nový nápad. Dokázal by ho zničit bez toho, aniž by se proměnil v jednu ze zlých bytostí. Nechtěl skončit jako on, především kvůli Rafaelovi. Slíbil mu přeci, že se vrátí. I proto se nakonec rozhodl onu runu přeci jen dokreslit. Nevěděl, co provede na nynějším andělském těle. Abram neměl ani v plánu čekat, co to s ním udělá. Dokreslil poslední čárku symbolu a vydal se směrem k portálu. Pouze stáhl křídla a pokynul ostatním, že nadešel jejich čas pro účast. Zastínil svůj sluch natolik, že nevěděl, co se kolem něj děje.

Když však vkročil do portálu a dopadl nohou na pevnou zem Hellu, spatřil katastrofu. Měl pocit, že i do plic se mu dostávaly výpary lávy. Neměla tak vysoko co dělat, alespoň, co věděl. V nejnižších patrech, kde se nacházely důležité věci pro chod města vysoko nad nimi, se nacházely řídící místnosti. Ty jely na teplo, které ostře oranžová tekutina vydávala. Ale tohle byla katastrofa. V dáli zahlédl postavu, která shlížela na to, co provedla. Jenže než se k ní vydal, pocítil bolest jako snad nikdy. Chytil se za hlavu, ale i tak musel jít dál. I přes rozmazané vidění dokázal rozpoznat, kde se láva nacházela a kde nikoliv.

Po několika krocích však upadl. Už nemohl jít dál, niterně necítil nic jiného než bolest, kterou už ani nedokázal lokalizovat. Myslel jen na to, jak by mohl svůj domov zachránit, ale i to mu vlastní tělo chtělo překazit. Tedy ovšem pokud se nejednalo o něco zvenčí. Na chvíli zklidnil své tělo a dal ruce podél těla. Předstíral, že se své bolesti plně oddal, aby se mohl dostat k jeho tvůrci. Když ho našel, mezi bojovníky samotné Lilith, dokázal ho odstavit bez toho, aniž by si toho vůbec všiml. Tedy alespoň prozatím.

Musel se dostat kolem nich, bez toho aniž by ho někdo spatřil. Využíval kouřových clon, které láva po sobě zanechávala. Alespoň k něčemu mu byla přeci jen užitečná. Myslel na Rafaela. Tak moc by se s ním chtěl spojit, ale jediného, koho dokázal najít, byl krvácející Semalion. Cítil, jak slábne, ale také vnitřně věděl, že se zahojí. Nechtěl vědět, co se mu stalo, přeci jen zradil. A pokud by měl dostat další šanci, tak tohle byla jediná cesta. Nyní se však musel soustředit.

Zastavil se za obřím balvanem a hledal možnou cestu na druhou stranu do města. Bylo tak blízko a zároveň tak hrozně daleko. Navíc mezi nimi zelo monstrum, které kdysi patřilo právě sem. I proto bylo obtížné kolem ní projít. Ovšem ne nemožné. Spatřil starou průrvu, která se vytvořila při jednom nepovedeném pokusu před mnoha lety. Byla sice zabarikádovaná, ale věděl, že mladí lidé tudy přeci jen procházeli. Především pokud porušili nějaké pravidlo Hellu. Neváhal ani minutu a vydal se směrem k možné svobodě a opětovnému shledání. Jeden tunel by ho dělil od pevného sevření od jediného člověka, kterého potřeboval vidět.

Jeho křídla ovšem byla tak veliká, že je musel zaobalit kolem sebe a jedno z nich si mírně pošramotit, aby se vůbec dostal skrz. Ani tam to však nebylo o nic lehčí. Mírně zmožen další bolestí už byl rád, že k Rafaelově kanceláři vůbec dobelhal. Ovšem, když otevřel dveře, dostal se mu pohled na naprostý chaos. A uprostřed toho se nacházel naprosto mimo padlý anděl.

„Rafaeli?" Oslovený sebou trhnul a neobral se. Vypadalo to, jako kdyby po něm chtěl čímsi mrštit. Ovšem Abram sebral všechnu svou sílu a došel k němu dřív, než to stihl udělat. Padl před ním na kolena a zadíval se do těch nádherných žlutých očí. Políbil ho, nepřál si nic jiného, než aby to venku byl jen sen. Připadal si, že se záhadným způsobem vrátil o dvě stě let zpátky, když musel bojovat poprvé. A nyní už ztratil tolik lidí. O řádu na Zemi neměl žádné informace. Vlastně netušil vůbec nic, co se kde dělo.

„Většina řádu podlehla. Naši lidé téměř vyhubeni. Já už nemůžu, Abrame. Zklamal jsem tolik lidí, kteří mi důvěřovali. A to jen kvůli tomu, abych zachránil tebe. Klidně mě zabij, ulevíš mi od trápení a mou hlavu můžeš dát té potvoře, která vraždí Hellské obyvatelstvo."

„Co to říkáš?" stále nechápal jeho slova Abram. Sice ho runy na krku stále pobolívali, ale nechápal, jak by obrázky měli cokoliv společného s vražděním démonů a padlých andělů. Jenže když se podíval na jeho obličej, pochopil, že toho byla ještě spousta, co mu Rafael neřekl. Kde byl Lucifer, aby ho v této situaci podržel. Přeci jen to byl on, kdo mu s tím vůbec pomáhal.

„Když jsem tě zachránil od andělské runy, Lilith mi vyhlásila válku. Prý jsem tě neměl zachraňovat. A nyní za to pykají lidé, kteří za to ani nemohou," dořekl se slzami v očích a nabízející mu svou dýku. V takovém stavu ho Rafael snad ještě nikdy neviděl. Jako kdyby před ním klečel úplně jiný člověk.

„Lilith je svině, kterou nemusíš nutit k válce. Věř mi, stvořila mě. Vím, co je zač." Abram si stoupl a vytáhl na nohy i padlého anděla. Vlastně mu pomalu docházelo, proč ho předtím chtěli na Zemi proti Azazelovi. Byl jejich tajná zbraň, která už měla být dávno mrtvá. Jenže nebyla. Abram jej naposledy políbil na čelo a vyšel ze dveří plný síly, která se vzala z jeho vlastního hněvu. Nemohl nyní ustoupit. Zvlášť, když stále bylo co zachraňovat.

Tentokrát se však vydal směrem k vyvýšenému místu napřímo. I když věděl, že se přímo k němu nedostane. Lilith byla všechno, jen ne hloupá. Uměla si zabezpečit své působiště lépe než cokoliv jiného. O čem nasvědčovala i přítomnost jejích společníků. Rozběhl se, i když složitý terén způsoboval mírné klopýtání. Zapomínal totiž, že měl zpět svá křídla. Když se je však pokusil použít, vzpomněl si na zlověstné křupnutí, které se ozvalo v tunelu. Kvůli dvěma políbením měl teď o starost více a zbraň méně.

Najednou se ocitl sám. Obklopen proudy lávy. Nechápal, jak se to stalo. Jeho hněv nad ním přestával mít účinek a vrátil ho do kruté reality. Lilith se postarala o to, aby ho odřízla od ostatních a nebylo to zase tak složité. Netušila ovšem, že někteří poletí i přes žhavé proudy lávy, jen aby svého kamaráda a spolubojovníka zachránili. Přičemž je o to Rafael ani nestačil požádat.

Lilith natáhla obě ruce a začala vyvolávat. Chvílemi se mu zdálo, že mele úplné nesmysly, ale po chvíli zaslechl hrozivé vrčení. Nevěděl, odkud to přicházelo, ale každou chvíli se to přibližovalo. Otočil hlavou k jednomu proudu lávy. Nevěřil svým očím, když spatřil hlavu podobnou psí. Několikrát zamrkal, ale když se stejným směrem ohlédl znovu, byl tam už celý pekelný pes. Slyšel o nich, ale na vlastní oči je nikdy neviděl. Což mu dávalo dost jasně najevo, že to asi nebude nic zrovna příjemného. Chtěl svým lidem říct, aby utíkali a nechali ho v tom samotného, jenže Rafael se na to z dálky jen díval. Měl své vlastní problémy, především s tím, aby svými kouzly zlomil moc pobočníků Lilith. Ta se zaměřovala na malou skupinku obklopenou pekelnými stvůrami.

Než stačil Abram něco udělat, jeden z nich se vrhnul na vojáka po jeho pravici. Sledoval, jak mu jeho jed roztavil zbroj a jeho čelisti se mu prokously tělem. Zarazilo ho to, tak moc si přál opět sedět na baru a popíjet se svými přáteli. Najednou už se mu to nezdálo jako špatně strávené odpoledne. Stejně tak by přijal klidně milion učňů, jen aby se z této situace dostal. To by se však musel postavit i samotné Lilith. Kterou snad jednou jedinkrát ve svém životě bral jako matku.

Nakonec se však odhodlal. Podíval se na jednoho pekelného psa a udělal krok směrem k němu. Ten mírně ucouvl. Zdálo se mu to podivné, i proto se o to stejné pokusil znovu. Jenže nic se nezměnilo. Pekelné stvoření před ním opravdu uhýbalo. Využil proto své příležitosti si promluvit s někým, kdo se snažil o to se mu přiblížit. I když tomu bylo již více než sto padesát let. Použil k tomu však jeho tajnou zbraň, kterou kdysi s Lilith využíval. I kdyby to nevyšlo, bylo radno se o to alespoň pokusit.

Stvořila jsi mě, abych ti byl synem, kterého jsi nikdy neměla. Stejně jako jsi to udělala s mým bratrem Azazelem. Taky sis ho jako jediného nechala, protože já pro tebe nebyl dost dokonalý. Nebyl jsem zlý. Azazela jsi dnes postavila proti mně. A nyní se snažíš zbavit i mě? To se ti nepodobá, alespoň ne té potvoře, které jsem jednou řekl mami. Ty víš, že jakmile by ses otočila, nestvůry by padly do rukou mě a toho se bojíš. Cítím to v tobě. Stejně jako tehdy, když ses bála Lucifera, proto jsi ho jako malého Samaela poslala do nebe. Dokázala jsi všem nalhat, že se narodil jako anděl. U mě, že jsem podřadný démon. Ani u jednoho ti to nevyšlo. A dnes? Stojíme na straně dobra a ty se řítíš do záhuby.

Lilith ani nehnula brvou, když jej uslyšela ve své hlavě. Dokonce byla ochotna poslechnout si celý jeho monolog. Stále se však soustředila na oba souboje. Musela mít nad vším kontrolu. Tak jako vždy. Abram na ní však poznal známky toho, že ho poslouchala. Jeden z koutků jí mírně cukal a z očí se vytrácel onen plamen, který tam mívala. Dokud ji neuslyšel s odpovědí na jeho monolog.

Zbavila jsem se tě, protože jsem tě nemohla nic naučit. Nebyl jsi zkažený, v podstatě nepovedený kus. Stejně jako ten podělaný andělíček. Vždy jsem prahla jen po tom, abych dosáhla toho, čeho jsem chtěla. Nikdy jsem vás nemilovala, byli jste jen hračkami v mé hře. A ty, skrčku, si myslíš, že se můžeš postavit samotné královně temnot? Nakonec se přeci své vlády nad lidmi ujmu a je mi jedno, kdo u toho zemře. Navíc jsem měla pravdu v tom, že jsi podřadný, dokonce ani zamilovat se neumíš. Cítím z tebe toho podělaného anděla až sem. Zradil jsi svou krev a za to nyní budeš pykat. Tedy pokud nechceš, aby zemřel on s dalšími zrazenými.

Nyní už však gesto provedla. Otočila se směrem k Rafaelovi a švihla rukou. Část řeky se odklonila a zamířila si to přímo k nim. Natolik však pomalu, že mu Lilith dávala čas na rozmyšlenou. Nebral to jako šlechetné gesto, spíše nechtěla, aby se to dozvěděli dříve, než bude příliš pozdě. Až tak zákeřná byla. Jenže tím udělala nesmírnou chybu. Spustila zrak z pekelných monster, jejichž sílu ucítil Abram kolovat svým tělem. Mohl jim říct, aby se vrhnuli na jejich vetřelce, ale věděl, že jakmile se dostanou do její blízkosti, získá je zpět. I proto bylo jednodušší je poslat zpět, odkud přicházely. Ne však dostatečně rychle. Lilith se otočila zpět dříve, než stačily zmizet.

„Dobrý pokus, ale tohle se ti nepovede," odpověděla mu tentokrát nahlas, což zatřáslo celým okolím. Všichni kolem něj se rozkročili a mírně se podpírali. Jen on stále hleděl na ženu na vyvýšeném místě. Roztáhl křídla, ale než se stačil odlepit od země, zakousl se do něj jeden z pekelných psů. Mohl udělat to stejné, co kdysi, ale nyní by to bylo již definitivní. Ztratil by křídla a nejspíše i přítele. Musel se rozhodnout, tentokrát to nešlo zahrát do outu. I když z toho chtěl dostat nejvíce lidí, jak jen to šlo. S bolestí a před dalšími útoky se otočil k ostatním. V jejich očích však spatřil to, co snad ještě nikdy. Byli ochotni padnout s ním. Nemělo cenu cokoliv říkat, stejně by uslyšel to stejné. Pozvedl proto meč a za řevu několika dalších se pustil do předem prohraného boje. Přízraky nešlo porazit.

I tak však bojovali statečně. Ovšem stále vracející se potvory, podporované silami Lilith nebylo možné porazit. Nebylo proto divu, že kousanců na jejich tělech stále přibývalo. S vypětím sil se snažili zůstat na nohách, dokud všichni nezůstali na jediného neporaženého vojáka. Abram se sotva držel na nohách, ale v poslední chvíli dokázal vyslat vlnu, která odsunula vlnu lávy směrem k Lilith. Alespoň tak skutečně zajistil, že se Rafael dočká dalšího rána. Nebo v to alespoň doufal. Zavřel oči a představoval si hezčí místo. Uvnitř sebe se uzavřel do bubliny, dokud se na jeho lidskou schránku neseběhnou a nezničí ho svým jedem.

Po nějaké chvíli byl však klid. Cítil ve svých útrobách rozšiřující se jed, avšak něco ho přeci jen donutilo vyjít z jeho ulity. Hlas člověka, kvůli kterému se obětoval.

Rafael držel Abrama v náručí. Nedaleko od nich leželo spoustu těl zahalených do provazců krve. Jeho však zajímala jen jedna osoba. Najednou nelitoval toho, co se onehdy odehrálo v jeho kanceláři. Díval se do těch modrých tůní, že kterých pomalu vyprchával život. Hladil muže po vlasech, snažil se mu uvolnit od bolesti. Jakákoli slova by mohla onu atmosféru zničit. Přesto se Abram zhluboka nadechl. Potřeboval mu něco říct, když však otevřel ústa, vyšla z nich jen krev. Což Rafaela dostalo ještě více. Na druhý pokus už to však muselo vyjít. S bolestným výrazem vzal Rafaela za ruku a stiskl ji vší silou, která mu v těle ještě zůstávala.

„Rafaeli, slib mi, že uděláš všechno proto, aby se to vrátilo do původního stavu. A že tvé srdce nebude tolik krvácet." Jak mu to však mohl slíbit? Něco takového po něm ani nemohl chtít. Vlastně ani Abram svým slovům nevěřil. Anděl se k němu však natáhl, a i přes krev kolem pusy jej políbil. Věděl, že se jednalo o jeden z posledních polibků od jeho milovaného démona. Dokonce cítil, jak z něj vyhasíná veškerá síla.

Lilith nakonec svého cíle dosáhla. Zabránila zakázané lásce. A to i když už tomu ani nemohla přihlížet. Nebo si to alespoň Rafael myslel. Nevěděl, co se dělo kolem něj. Všechnu svou pozornost věnoval jedinému člověku. Na kterém mu neskutečně záleželo. Dokonce se snažil aktivovat svá kouzla, ale na zraněného Abrama už nic nezabíralo. Chtěl mu alespoň ulevit od bolesti, ale když se ho dotkl, ani to nereagovalo. Jako kdyby snad netrpěl. Abram se na něj naposledy usmál a poté jeho oči pohasly.

Své o tom věděl Lucifer, který ťal andělské ostří do jejího prohnilého těla. Nezáleželo mu na tom, že to byla jeho matka. Ona mu zabíjela lidi, kteří mu byli rodinou více. Navíc slyšel výkřik Rafaela, když se do Abrama a jeho skupiny pustili pekelní psy. Nemohl je ovládnout, nestačily mu na to síly.

Možná i proto seděl na římse a hleděl do hluboké Hellské propasti. Svým smíšeným zrakem, který dostal do vínku, dohlédl až na předpokládané dno. Nacházelo se tam několik rostlin, které však připomínaly spíše kov než květinu schopnou fotosyntézy.

Lucifer se napřáhl a naposledy se podíval na srdce své matky. Chtěl mít opravdovou jistotu, že už se z hlubin nejhlubšího pekla a područí smrti nikdy nedostane. I proto jej hodil dolů. Doufal, že přistane na jeden z podivných útvarů a nabodne se na něj. Ani tak se mu však neulevilo. Myslel si, že když si na Lilith vybije zlost, bude se cítit lépe. Nestalo se tak. Navíc věděl, že rozsévala svůj hněv i do dalších měst, nejen do Andělského města.