Mitsuki si nepamatoval, kdy naposled takhle silně vnímal kouzlo vánočních svátků. Vůně perníku prosytila celý byt, kuchyň se pro chlapce stala rájem. Seděl u stolu, utopen v Kakashiho vlněném svetru, přestože bylo v místnosti horko. A díval se. Starší muž zkušeně pochodoval po kuchyni, pekl vánoční cukroví (o jehož existenci Mitsuki neměl nejmenšího zdání) a pobrukoval si vánoční melodie spolu s rádiem. Naruto byl v práci, měl se vrátit až za pár hodin. Mitsukimu to nevadilo, měl Kakashiho stejně rád jako Naruta. Oba pro něj byli... vlastně nevěděl. Nedokázal pojmenovat pocit, který hořel v jeho nitru, neznal ho. Občas, na malou chvíli mu přišel povědomý, ale nedokázal uchopit střípky vzpomínek a poskládat je v odpovědi.

Cinknutí skla o stůl, Mitsuki procitl, když před ním přistál šálek horkého kakaa a talířek s čerstvě upečenými perníčky (které by se prý jíst neměly, ale kdo dbá na pravidla, že ano). Kakashi ho pohladil po vlasech, sklouzl palcem po jeho tváři, oči protkané něhou. Mitsuki se toho pohledu nedokázal nabažit, pokaždé mu zastavil srdce i dech. Takhle se na něj nikdy nikdo nedíval.

Mlčky si vychutnával sladkou chuť na jazyku, zraky pořád upřené na staršího muže. Následoval každý jeho pohyb, věrný jako štěně.

"Kakashi?"

Kakashi se k chlapci otočil, naklonil hlavu na stranu. "Hm?"

Mitsuki na něj hleděl několik vteřin, než se odvážil vyslovit svou otázku nahlas. "Ta jizva... od čeho je?"

Starší muž udělal tiché „hm", pak se jeho obličej rozzářil. "Když chvíli počkáš, povyprávím ti to."

Byl dvacátý třetí prosinec, ulice zasněžené několikacentimetrovou vrstvou. Naruto slastně přivítal teplo bytu, promrzlý na kost ze sebe sundával studený kabát, hrnul se do obýváku. Při pohledu, který se mu naskytl, po chladu nezbylo stopy.

Kakashi na gauči, natažený přes celou plochu, tvrdě spal. Mitsuki na něm zpola ležel, stulený na jeho hrudi, obličej vtisknutý do jeho krku, zabalený v dece. Starší muž ho držel u sebe v pevném stisku, jedna dlaň na zádech, druhá vnořená do vlasů. Konferenční stolek plný jejich společných alb.

Klekl si na koberec k nim, natáhl dlaň, překryl s ní tu Kakashiho, na bříškách prstů ho polechtaly Mitsukiho vlasy. Naklonil se vpřed, jemně políbil Kakashiho na ústa, dítěti vtiskl políbení na tvář.

V nitru zahořel pocit, jenž měl moc pohnout zemí - nikdy je neztratit. Propletl se s odhodláním, podtrhnul sílu.

A už zůstal.

🤍🤍🤍

Co myslíte, jak Kakashi mohl přijít k jizvě v tomto alternativním universu za předpokladu, že nemá problém o tom mluvit? V příběhu se to nedozvíte, tak mi k tomu můžete napsat třeba nějaké backstory tady do komentářů třeba. Nebo k sobě jako nějaký mini oneshot třeba? :D