Byl dvacátý prosinec. Naruto pevně svíral Mitsukiho dlaň, když ho vedl hlavní ulicí na náměstí. Sníh křupal pod nohama, lepil se na podrážky bot a ztěžoval chůzi. Zima se zahryzávala do kůže, mrazila ji do červena, zatímco horký dech stoupal do nebe v bílých obláčcích. Mitsuki kráčel po boku staršího muže, zabalený v šedém kabátu a hrubé šále se zdál ještě drobnější než obvykle. Rozhlížel se okolo, ostražitě a bázlivě a uhýbal pohledem před očima kolemjdoucích lidí, jako by se jich bál, přestože mu nikdo nevěnoval přílišnou pozornost.

Překvapení z chlapcova chování by v sobě Naruto hledal jen těžko. Chápal, že chlapec bude potřebovat čas, než si zvykne, že se na něj lidé nedívají skrz prsty, že se mu nevyhýbají, jako by měl mor, že nemusí očekávat znechucený křik ani bolest. Sevřel jeho dlaň pevněji, palcem pohladil její hřbet, nemusíš se bát, vyslal k němu myšlenku, už ti nikdo neublíží.

Měli se s Kakashim sejít pod hodinami v půl druhé. Naruto zastavil s chlapcem u schodiště radnice, opřel se o kovové zábradlí, otočil k sobě Mitsukiho čelem a schoval drobné tělo pažemi. Mitsuki váhavě zvedl ruce k jeho bokům, vtiskl obličej do měkké šály a zavřel oči užívaje si toho pocitu bezpečí. Vydržel nehybně stát celé minuty, tvář natočená na stranu, pozoroval lidi procházející okolo, desítky stánků plných jídla, sladkostí a dárků od výmyslu světa. Barevná světýlka blikala, zatímco se z oblohy snášely vločky sněhu. Tály Mitsukimu na obličeji, studily pokožku. Nebyla mu zima. Říkalo se, že když člověk umírá na podchlazení, ve chvíli, kdy jeho život končí, cítí teplo. Mitsuki také cítil teplo, teplo Narutova těla i jeho horký dech ve vlasech. Ano, takhle by umřel rád. Ale Mitsuki neumíral, naopak, začínal žít a vnímal ten pocit každým dnem silněji.

A měl strach, kdesi uvnitř se bál, děsil se toho, že je tohle všechno jen naivní sen, že se sliby rozplynou stejně jako vločky sněhu. Vnímal němou hrozbu, která nad ním visela. Pochyby ho sžíraly, přestože chtěl věřit každému slovu, kterým ho Naruto ujišťoval, že už bude jen dobře. Mitsuki byl přeci jen pořád vetřelcem v cizím domě, jen špinavé dítě z ulice, kterému se všichni stranili.

"Čekáte dlouho?"

Kakashiho hlas se ozval kdesi za ním. O vteřinu později se k jeho zádům přitisklo silné tělo, paže se ovinuly okolo něj i Naruta, rty vtiskly políbení do vlasů.

"Jen chvíli," promluvil Naruto, ústa zvlněná v něžném úsměvu.

"Půjdeme?"

Kakashi ukořistil Mitsukiho pro sebe, chlapcova droboučká dlaň se v té jeho ztrácela. Starší muž ho držel těsně u sebe, a když vešli do davu lidí u stánků, obejmul ho okolo ramen, schoval před nechtěnými doteky, chránil před čímkoli, co by mohlo ublížit.

"Není to ten tulák?" zaslechl od jednoho ze stánků. "Byl tu každý den a otravoval lidi."

Ohlédl se, Naruto tam právě vybíral z jakýchsi sladkostí. Mitsuki cítil mráz v zádech, touha schovat se zalomcovala tělem. Pevné objetí, Kakashi spojil ruce na jeho hrudi, přitiskl ho k sobě, vedl ho pryč.

"Dlouho jsem ho neviděl, myslel jsem, že je po něm. Proč se s ním taháte?"

Mitsuki zastavil, přestože ho Kakashiho mohutné tělo tlačilo před sebou. Hlava sklopená, oči štípaly a dech těžknul.

"Přehlížet dítě, které potřebuje pomoc, je stejné, jako ho zabít."

Bolest, která přišla, nebyla špatná. Hrdlo sevřené tichým pláčem, Mitsuki se ochotně stulil Kakashimu do náruče, dlaň ve vlasech, polibek na skráň.

"Naruto nikdy neporuší svůj slib, to si pamatuj," zašeptal mu do ucha, hlas prosycený úsměvem. "Jsi náš."

Ten pocit se rozlil nitrem jako med, měkce zabalil srdce do tepla, polaskal bolavou duši, oni dva jsou svět, do kterého patříš. Tichý hlásek našeptávající ona slova splynul s Mitsukiho bytím.

A už zůstal.

🤍🤍🤍

Miluju tento příběh.