Byl tehdy patnáctý listopad, hodiny na náměstí odbíjely sedmou hodinu večerní. Sněžilo. Toho roku bylo neobvykle chladno, ale lidé se přesto hemžili přeplněnými chodníky. Předvánoční shon začal jako vždy příliš brzy.

Rozhodli se tehdy pro večerní procházku, chtěli obejít náměstí a pak jít dál k zamrzlé řece. Naruto rád pozoroval lidi z kamenného mostu nad ohraničeným prostorem pro bruslaře. Kakashi rád pozoroval Naruta, schouleného v hrubém kabátu, s pletenou šálou omotanou okolo krku. Ani v ten den to nebylo jiné. Naruto, lokty opřený o zábradlí, shlížel dolů na skupinku lidí klouzajících na ledu. Kakashi objímal jeho pas a tiskl se mu k zádům. Občas i on shlédl, aby se podíval, když si všiml, že Naruta něco zaujalo až příliš.

"Půjdeme?" zeptal se o dobrou hodinu později, když k nim z náměstí dolehla ozvěna kostelních zvonů.

Naruto přikývl. Vraceli se stejnou cestou, pomalu a beze spěchu. Náměstí bylo pořád přeplněné, stánkaři dychtivě lákali ke svému zboží. Drželi se dál od centra dění a kráčeli podél budov již zavřených butiků. Barevná světla za skly blikala všemi možnými barvami. Míjeli dvojice, skupinky i jednotlivce, kteří stejně jako oni chtěli utéct od dotěrných obchodníků.

Byl tehdy patnáctý listopad, ano. Naruto si ten den pamatoval přesně, vybavil si každý detail, vůni vzduchu, drobné sněhové vločky snášející se z nebe na vyšlapané cestičky uprostřed chodníků. Pamatoval si ženu v žlutozeleném kabátu i její opovržlivý výraz, i její znechucení, i nevlídná slova pronesená skrze pokřivené rty. Pamatoval si i toho chlapce, sotva patnáctiletého, v tenké černé mikině, promrzlého na kost, i jeho hubenou mrazem zčervenalou dlaň, jak se třesoucí natahovala do prostoru. Žebral, mlčky, s nekonečnou prosbou v očích. Pamatoval si záblesk strachu, kterým na něj dítě reagovalo, když před ním zastavil. I šok a vděčnost, když ho skryl ve svém kabátu a zabalil ho do hrubé pletené šály.

Kakashi nebyl tak důvěřivý jako jeho mladší přítel. Držel si větší odstup a svou dobrosrdečnost rozdával jen svým nejbližším. Ale věřil Narutovu úsudku. Proto neprojevil jediný náznak nesouhlasu, když vzal Naruto dítě za ruku a vedl ho do jejich bytu.

Chlapec dostal vše, co potřeboval. Horkou vanu, jídlo, nocleh. Zabalený v hrubé dece se ztrácel ve velké posteli uprostřed pokoje pro hosty. Kakashi stál ve dveřích, opřený o futra pozoroval Naruta, jak dlaní hladil chlapce ve vlasech a seděl u něj, dokud dítě neusnulo. Nejspíš to byla Narutova minulost, vzpomínky na bolest a samotu, kterou prožil, co ho donutilo k tomuto gestu. Kakashi mohl jen hádat. Mladičký kluk, Mitsuki, jak se později dozvěděli, tu noc poprvé za dlouhou dobu usínal v teple.

A už zůstal.

🤍🤍🤍

Tak, první kapitola je za námi. Zaujal vás úvod? Doufám že ano! Upřímně je tento příběh mou srdcovou záležitostí i přesto, jak naivní vlastně je. Ale je to přeci jen vánoční příběh a vánoční příběhy by takové být měly.