,,Spí?" zaslechnu hlas. Zní ale, jako by se odrážel od stěn ve skleněné kouli.

,,Jo, třeba se z toho dostane tím, že to zaspí." druhý, kousek od mého ucha.

,,Pochybuju." třetí, někde opodál.

,,Proč?"

,,Tohle se nezdá jako chvilková záležitost."

,,Tak to je vidět, že jí neznáš. Ona to zvládne. A to teď." otevřu jedno oko a zívnu. Lehce se protáhnu a zachumlám se ve Stilesově objetí.

Cítím se v bezpečí. Poté zvědavě kouknu po pokoji, v němž se nacházím. Všichni stejní, jen jiné rozmístění. Isaac sedí kousek od nás a sleduje mě. Scott stojí u okna a také na mě upře svůj pátravý pohled.

,,Co se děje? Kde to jsem?" kouknu na Stilese. Nenechám ho však promluvit, jelikož mi to v tu chvíli nepřipadá jako důležitá informace.

,,Chci domů a mám hlad. Myslíš, že táta něco objedná?" zakňourám jako malé štěně.

,,Wally?" podívá se na mě s nadějí.

,,Co?"

,,Ty si na mě pamatuješ?"

,,Stilesi, co to žvaníš? A kde to vůbec jsme? A... kdo - ne - co je tamhle to?" ukážu na Scotta s Isaacem podmračeně.

,,Tohle," ukáže na Scotta, ,,to je můj nejlepší přítel, což asi víš, a je to vlkodlak." kývnu. Takže se mi to nezdálo.

,,A on?" ukážu na usmívajícího se Isaaca.

,,To je vlkodlak, kvůli kterýmu se nejspíš taky přeměníš." vrhne na něj nenávistný pohled. Skoro se zakuckám a vyvalím oči jako tenisáky.

,,Nevím, co si o tom všem mám myslet." přiznám zmateně a uvelebím se ve Stilesově objetí. Znovu zívnu a zavřu oči.

,,Ještě hodláš spát?" ozve se pobaveně Isaac. Zase otevřu jedno oko a zahledím se na něj.

,,Ne, chci jít domů." vtom se mi vybaví pár útržků vzpomínek, které si mě k sobě stáhnou.

Jdu po ulici, kufr táhnu za sebou. Pak objetí s tátou a Stiles, spící na desce stolu. Pár lidí ve škole, procházím koridorem. Isaac a nějaká blondýna. Černovlasý kluk v kožené bundě s mrazivým pohledem. Zrzka a bruneta se mnou v obchoďáku. My tři vysmáté u mě v pokoji, já s černými šaty v rukách. Scott a Stiles v obýváku. Les v noci. Zářivě žluté a krvavě rudé oči. Bolest a rvačku s divným tvorem.

,,Wally. Wally!" zrychleně dýchám, sípu. Jsem zase zpátky u Stilese, Isaaca a Scotta v nemocničním pokoji.

,,Co se stalo?"

,,On-on... je to-to on..." nedokážu ze sebe vykoktat absolutně nic srozumitelného. Zamračím se a udeřím pěstí do matrace.

,,On mě pokousal. To byl on! Ten kluk v tý kožený bundě, černovlasej. Viděla jsem ho před školou s... tebou." kouknu na Isaaca. Všechny oči v místnosti se sesypou na něj. Isaac sklopí zrak.

,,Wal." kouknu na Scotta, ,,Tvoje oči."

,,Co s nimi?"

,,Září, ale..." nedopoví. Vstanu a jdu se podívat do zrcadla. Opravdu. Moje oči září, jenže tohle není moje obvyklá barva. Takhle už tomu musím věřit. Fakt se to děje!

,,Alfa má rudou, Beta a Omega žlutou, vrah modrou. Co je ale tohle?" Isaac je vyvedený z míry. Stojí za mnou a kouká na odraz v zrcadle stejně vyjeveně, jako já. Jeho oči v hezké překvapené tváři se zalesknou zlatavě žlutou. Položí mi ruce na ramena - na pravé opatrně, za což jsem vděčná.

,,Wally, ty nejsi normální vlkodlak, pokud tedy vůbec vlkodlak jsi." řekne. Přimhouřím oči a pohled v zrcadle mu oplatím.

Jako kdyby to už nebylo dávno jasné, Isaacu. zašklebím se. Odhalím tím zuby a... mám tesáky! Znervózním a odhrnu rty úplně.

,,K-kluci!" zaúpím zoufale. Isaac, držíc mě stále za ramena, kousek poodstoupí.

,,Měli bychom odsud vypadnout. A to hned!" rozhodne, vezme mě do náruče a vyběhne z pokoje. Znepokojené zraky ostatních obyvatel nemocnice mi jen přidávají na to. divném pocitu uvnitř.

Zabořím hlavu Isaacovi do hrudi, zhluboka dýchám, nebo spíš sípu. Pevně semknu víčka a před očima se mi začne odehrávat všechno. Celý můj život.

Ranné dětství - jen pár plyšáků, kočárek a malý bráška i s rodiči hned vedle. Spoustu objevování, nové a neznámé věci. Pocit klidu, míru, bezpečí, harmonie a lásky. Mateřské lásky. Táta často pracoval, moc s námi nebyl, ale každou volnou chvíli co měl, se snažil trávit s rodinou.

Poté několik záběrů mého odrážedla a našeho malého psíka, pár pokusů o venčení. Návštěvy, cizí lidi, utíkání za Stilesem, smích, patřil těm lidem, tátovi a mámě... Ten nádherný zvonivý smích, jenž mě vždycky uklidnil a dodal pocit bezpečí, zahnal smutek a zlé myšlenky. Pak tma.

Máma, na posteli, bezmocná. Ani nevím kde to vlastně jsem. Brečím. Zarývám nehty do prostěradla, klečím vedle postele. Bratr se ke mně tiskne, táta nás objímá. Bezmoc, žal, ztráta. Není nic horšího.

Mé stěhování pryč, kamsi do neznáma. Dlouhá cesta do jiné země. Začátek něčeho nového. Pěkný větší domek s obrovskou zahradou. Psi, tři. Všichni vlčáci, kamarádčina sestra je milovala, jako my všechny. Nový život s bolestnou minulostí. Noví přátelé, pár sympatických hochů, nejlepších kamarádů, skvělá parta... a hlavně nepřátelé. Poté ta nehoda, ošklivá, ale nebyla to moje vina! NEBYLA!

Přemlouvání ať zůstanu, slzy a návrat do Beacon Hills. Setkání s tátou, bráchou, novými lidmi, kladnými i zápornými, nebezpečnými. Touha po objevení, po poznání. Zrada, útok, bolest, krev, křik a tma, neprostupná. Pak náhlá změna.

Klid a bezpečí - Stilesova náruč. Oči. Moje. Ne, nejsou moje. Jsou zvířecí, plné rizika a nebezpečí, touhy po pomstě.

,,Wal!"

,,Nevnímá."

,,To vidím taky!"

,,Udělej něco!"

,,A co asi?"

,,Já nejsem vlkodlak, nevím, co umíte!"

,,Pšš..." pootevřu oči a zorientuji se. Jsme v lese, přes sebe mám Isaacovu bundu a stále jsem v jeho náručí.

,,Oči normální." prohlásí a usměje se na mě.

,,Přestaň nás laskavě děsit." broukne tiše. Nechápavě na něj zírám.

,,Tím svým omdlíváním." dovysvětlí.

,,Já?" kývne. Odfrknu si a přinutím ho, aby mě postavil zpátky na nohy.

,,Co se stalo?" kouknu na Stilese. Naznačí mi, že mám uslzené oči. Otřu si slzy a mávnu rukou. Bratr pokrčí rameny, ale je jasné, že se to dříve či později ze mě pokusí vydolovat.

,,O jaké Alfě, Betě a Omeze jste to mluvili? Pochybuji, že o těch řeckých věcech z fyziky a matiky." zeptám se po chvíli. Tělem mi projede chlad a tak se víc zachumlám do Isaacovi bundy, která je od něj hezky zahřátá.

,,O vlkodlačích postech. Isaac i Scott jsou Bety. Mají proto žluté oči, stejně tak i Erica. A Derek je Alfa, tudíž má oči rudé."

,,Takže ten, co mě napadl, byl Derek? Ten podivín, co jediný přežil ten požár?" zopakuji Lydiina slova. Kluci kývnou, Isaac má sklopenou hlavu.

,,Promiň, nevěděl jsem, že to Derek tak přežene. U nás to bylo úplně jiné." omluví se.

,,Ale pokusil ses mi pomoct, to oceňuju." jen přikývne, stále se mi ale odmítá podívat do očí.

,,Vzepřel se Alfovi, což neznamená nic dobrýho." řekne Scott. S otazníky v očích se na něj kouknu.

,,Alfa, teda Derek, ho teď asi pořádně ztrestá. Možná vyžene, ne-li nezabije." Stiles se zamračí a zavrtí hlavou.

,,Potrestá? Možná a asi to nebude nic hezkého. Ale zabije nebo vyžene? Pochybuju, oslabil by se tím." pronese ostře a provrtá provinile se tvářící Betu pohledem.

,,Ani to nesmíme dopustit!" vyjeknu znenadání. Samotnou mě mé odhodlání překvapí. Isaac se na mě nechápavě podívá, stejně jak zbytek.

,,Proč?" zeptají se Isaac se Stilesem jednohlasně. Scott se ušklíbne, očividně ví důvod.

,,Protože dokud jsem tu já, tak žádný vraždění nebo zbytečné trestání mých přátel nebude!" zavrčím. Scott zavrtí pobaveně hlavou a zamumlá si něco, co můj odporně zbystřený sluch zachytí: ,,Sestra svého bratra."

,,Přátel?" otáže se Stiles polohlasem. Isaac se jen samolibě culí.

,,Ano." dupnu nohou a pozvednu bradu, abych svým slovům dodala důraz. ,,Je to sice ten, co mě do toho lesa nalákal, ale je tu i fakt, že se vzepřel Alfovi aby mi pomohl." oznámím rozhodnutě.

,,Tvoje oči už zase září." prohlásí Scott nevzrušeně. Tváří se trochu jako učitel, co vidí u svého žáka ty samé chyby, co dělal i sám a jen čeká, až se žák opraví bez jeho pomoci.

,,Ale ty nejsi ani jedna ze známých postů. Tahle barva... nikdy jsem jí neviděl."

,,Tak to pojďme zjistit. Možná se něco takového už někdy stalo. Třeba ke mně, doma nikdo není." zavelí Scott. Rozhlédnu se po ostatních a potom, po jejich příkladu, přikývnu. Vydáme se tedy k němu domů.