,,NE!" slyším děsivý křik. Vyletím do sedu, rozhlížejíc se kolem. Jsem ve svém pokoji, kde jinde?

Zlý sen, jen zlý sen. snažím se uklidnit. Probudil mě vlastní hlas, jenž zběsile řval o pomoc. Ve dveřích se objeví dvě tmavé siluety. Je mi jasné, komu patří. Bratr je rozcuchaný, táta v uniformě. Zděšeně se na ně dívám vytřeštěnýma očima.

,,Jsi v pořádku? Co se děje?" oba jsou ihned u mě a pokouší se mě utišit. Zhluboka vydechnu.

,,Jen zlý sen." zopakuji nejmíň po sto padesátý. Pořád tomu ale sama nevěřím. Noční můry jsem nikdy neměla. Co se změnilo?

,,Stilesi, běž dolů a udělej Wally čaj" přikáže táta Stilesovi. Ten s velkou nechutí odejde.

,,Je všechno v pořádku? Co se stalo za dobu, co jsem byl v práci? Mluv se mnou." jen na něj zírám, neschopná slova. Mám co dělat, abych se znovu nerozbrečela.

Kdybys jenom věděl tati... Proč jsem se do toho musela míchat? Stiles se Scottem měli pravdu. Ale já ho v tom nemohla nechat a jinak by mi to neřekli. zaskuhrám v duchu a zavřu oči. V náručí svírám plyšáka a choulím se v tátově objetí, jako plaché zvířátko. Tudíž úplný opak toho, co teď doopravdy jsem. Povzdechnu si.

,,Já vím, že bych měl být více doma a věnovat se vám. Nejsem úplně ideální rodič s povoláním, jaké mám ale-"

,,Děláš nejzáslužnější práci, jakou znám. Díky tobě jsou lidé v tomhle městě v bezpečí a vědí, co je spravedlnost. Nemůžeme být víc hrdí!" zarazím ho zamračeně.

,,Takže se přestaň obviňovat, za nic z toho nemůžeš." Stiles se zjeví ve dveřích i s čajem v ruce. Podívám se na oba a zakaboním se.

,,Co?" optají se synchronně. Ukazováčky si roztáhnu koutky úst do nepřirozeného úsměvu než ukážu na ně.

,,Úsměv! Trochu života do toho umírání, pánové."

,,Ty jsi číslo." zavrtí nade mnou hlavou. Bratr mi donese čaj a postaví se po boku táty. Oba vypadají zmoženě a unaveně.

,,Tak jo, dobrý. Díky," kouknu na Stilese ,,můžete jít. Propouštím vás ze svých služeb. Jste volní. Kšá!" snažím se je vyhnat. Ani se nehnou, jen koukají jako tele na nová vrata.

Neochotně si tedy vymění zmatené pohledy a odejdou ke dveřím, kde se ale zarazí a otočí se zpátky na mě. Táta se nadechne a nejspíš hodlá něco říct. Já však zareaguji rychleji - sundám si, s velkou nelibostí, své krásně vyhřáté ponožky a hodím je po nich.

,,Pán dal Dobbymu ponožku, Dobby je volný. Jeden jak druhej. A teď hušujute. Kšá kšá!" naznačím rukama, že je zaháním jako husy nebo slepice, ať se klidí. Se smíchem vyjdou ven na chodbu a zavřou za sebou. Zašklebím se a lehnu si na záda. Přemítám o svém snu a doufám, že to byl opravdu jenom sen...

,,Vstávat!" tátův hlas se nese domem. Nelibě zabručím jako medvěd probuzený uprostřed zimy a odhodím peřinu.

,,Fuj tady je kosa!" syknu a kouknu z okna. No ovšem. včera po návratu z procházky s Isaacem jsem okno nezavřela.

Znovu si v hlavě přehraji naše bloumaní po spícím městě a musím se usmát. V ten moment mi ale něco probleskne hlavou.

Byl to sen? Nebo se Isaac z arogantního pitomečka změnil v normálního a milého kluka, který ztratil rodiče, sourozence nemá a jeho jedinou rodinou je teď smečka vlkodlaků? Ne, to se mi nezdálo... pod tou tvrdou slupkou drzého vlkodlaka se skrývá velmi citlivá bytost, zhrzená a odstrčená od normálního světa... najednou mám nutkavou potřebu ho chránit.

Zatřesu hlavou abych ty myšlenky zahnala a převléknu se. Nechci přijít pozdě. Jakmile jsem ready na odchod, vezmu Mellissino oblečení a dám ho do pračky. V koupelně vyřídím hygienu a plácám se dolů do obýváku.

V kuchyni prohledám spíž, kde vezmu mandarinku, oloupu ji nad košem, mezitím co zívám na celé kolo. Jsem šíleně unavená.

,,Ehm... Tati? Nehodíš nás do školy? Někdo mi rozbil auto." zavrčí naštvaně Stiles, když vstrčí hlavu do kuchyně.

,,Cože?" otážu se vyjeveně, ve stejné chvíli, jako sherif Stilinski. Jdeme všichni ven a tam opravdu stojí Stilesovo auto, v poněkud... sešrotovanější verzi, než by mělo být.

,,Páni... tak to je slušná práce, klobouk dolů. Tohle vážně udělal někdo?" ptám se s jedním povytaženým obočím. Táta jen na svého syna kouká jako znechucená hraběnka. Má ruce v bok a obě obočí vytažená tak vysoko, že mám pocit, že brzy budou zdravit letadla.

,,No vážně, já to nebyl! Celou dobu, až do před chvíle, kdy jsem to zjistil, jsem nevystrčil nos z domu. Pokud se nepočítá okno..." dušuje se. Musím se pobaveně zašklebit, celý Stiles.

,,Na jeho obranu musím bohužel říci, že je to pravda." prohlásím. Stiles po mně hodí napůl vděčný a napůl vražedný pohled. Jo, vyvolávat smíšené pocity a mezitím někoho přemlouvat a někomu děkovat, to mu vždycky šlo.

,,Dobrá, věřím ti. A poděkuj své sestře, to ona měla rozhodující hlas." zabručí táta a popožene nás pro věci.

,,Můžeme vyrazit?" kývnu a nacpu si do pusy půlku tatranky. Druhou půlku podám stále brumlajícímu Stilesovi. Vyrážíme, ale jedeme pozdě.

Táta zapne houkačku a žene auto přes červenou a nezpomaluje. Udiveně na něj koukám, stejně tak i Stiles. Po pár minutách zastavujeme před školou, ani nemáme přílišné zpoždění.

,,Díky!" houkneme jednohlasně, soukající se ze dveří.

,,Držte se ve škole!" zahaleká kvapně. Pneumatiky se odlepí od obrubníku školního parkoviště a auto vysviští do dálky.

,,Jdeme." táhnu ohromeného Stilese za límec do budovy Beacon Hillské střední.

,,Stiles a Wallerie Stilinski. To jsem si mohl myslet..." brblá učitel, zatímco se my dva s chichotáním plížíme ke svým lavicím.

,,Ne, Wallerie, sedněte si, hm... třeba k-" rozhlédne se po třídě ,,pan Lahey má vedle sebe místo, tak tam." ztuhnu.

,,Proč?" vylítne ze mě nekontrolovatelně.

,,Cože? Jaké proč? Prostě proto, že jsem to řekl! To snad jako vysvětlení stačí."

,,Ne to nestačí." moje ústa si dělají co chtějí a odporující a drzá slova se sama formují do protiřečení učiteli. Strnule stojím na místě, Stiles sedí v lavici a ohromeně na mě zírá, stejně jako všichni ostatní.

,,Prosím?"

,,Slyšel jste dobře... Chci vědět proč nemůžu sedět se svým bratrem."

,,Milá slečno, váš tón se mi ani trochu nelíbí a-"

,,Mně se zase nelíbí, že nemůžu sedět se svým bratrem. To není moc dobrý přístup k nováčkovi, když ho nenecháte sedět s někým, koho zná ale přesazujete ho k cizím. Přemýšlel jste vůbec nad tím, jaký by to mohlo mít dopad na moje psychické a mentální zdraví, kdybych byla slabší jedinec? Mohlo by mě to donutit se stáhnout do ulity a stát se zakřiknutou a sociálně nepoužitelnou. Víte, kolik v dnešní době stojí terapie?" učitel mě jen nevěřícně pozoruje, nemůže uvěřit tomu co slyšel. Já ostatně taky ne.

Chvíli zaraženě mrká s otevřenou pusou, nakonec se ale rozhodne odpovědět.

,,Protože vy a váš bratr, pohroma sama o sobě, rozhodně nepatříte mezi slabší jedince. Spíše mezi manipulátory, což jste nám nyní krásně předvedla. Každý učitel si je moc dobře vědom, čeho je pan Stilinski a jeho povedení kamarádi schopni, že ano? A nebýt postavení vašeho otce, jistě by měl spousty problémů i s policií. A vy se klidně necháváte strhnout s ním místo toho, abyste se trochu pokusila vyžehlit pověst vaší rodiny mezi školními jedinci." nejprve nevím, co říct. Je to snad důvod, proč táta v noci pronesl to o tom rodičovství? Pak se ale zamračím. Tohle už je moc.

,,Stiles není žádná pohroma! Naše rodina má pověst dobrou. Stilesovy výsledky ve škole jsou více než dobré a to co on i táta dělají, chrání vaše nevděčné zadky před mnohem horšími věcmi, než je rozházená knihovna nebo porušení školního řádu! Tohle, abyste věděl, se dá považovat za zasednutí a šikanu žáka, což by se některým lidem jistě nelíbilo. A vám zase následky, až by se to dozvěděli." zavrčím ostřeji, než jsem zamýšlela.

Spolužáci mi začínají věnovat obdivné pohledy a menší potlesk. Ignoruji to. Cítím, jak mi v žilách vře blížící se úplněk a oči mi nabírají zelenavou barvu.

,,Tak prrr mladá dámo! Ještě jednou mě neprávem obviníte z něčeho takového a budu nucen vás nechat po škole, ne-li poslat k řediteli." varuje mě, již si však není tak jistý svým postojem.

,,Myslím, že každý tady moc dobře slyší, že to obvinění ani náhodou není neprávem a k řediteli mě klidně pošlete, ráda mu taky něco řeknu." vrčím podrážděně.

,,To stačí. Sedněte si k Laheymu a už nechci slyšet ani slovo!" vyštěkne. Čelo se mu leskne potem a oči mu těkají po místnosti. V uších mi duní jeho zrychlené bušení srdce, což mě přivádí k šílenství. Brní mě dásně a konečky prstů, až se mi třesou ruce. Z toho transu mě vyruší až hlasité syknutí.

Otočím se tím směrem. Byl to Isaac, co ukázal na židli vedle sebe a celou dobu mě zkoumavě pozoroval, stejně jako Erika a Stiles ze zadních lavic. S brbláním si sundám batoh z ramene a sednu si k němu.

,,Dobrá práce." zašeptá mi do ucha spokojeně. Protočím oči.

,,Vítej mezi vlkodlaky." dodá ještě a strčí učebnici doprostřed lavice, abych nemusela otevírat vlastní. Znovu se mi vybaví ranní myšlenky.

Potřebuje mou pomoc, všichni ji potřebují. Musím je ochránit. Za každou cenu. rozhodnu v duchu. Ale nebyla jsem to já, kdo tohle rozhodnutí učinil...