,,Holky, dneska s vámi jít nemůžu. Mám... jiné plány." oznámím Lydii a Allison. Vzhlédnou ke mně od učebnic.

,,Dobře, sice se mi nechce věřit, že je něco lepšího než má přítomnost, ale budiž." prohlásí Lydie.

,,Mimochodem, máš to tu hezký." usměje se na mě Allison.

,,Děkuju. A fakt mě to mrzí. Snad někdy jindy." uculím se.

,,Vždyť jo, kdykoli." kývnu a vlezu zpět na postel. Znovu se dáme do učení.

,,Salve! Zítra ve škole." loučím se s holkama kolem půl deváté. Zamávám jim a zalezu do domu. Otočím se k odchodu a narazím do Stilese.

,,Co ty tu?" zakřením se. Zkoumavě si mě prohlíží.

,,Mám takový jenom pocit, nebo se opravdu chystáš udělat to, co si myslím?" nechápavě na něj zírám.

,,Nedělej blbou. Vím o co ti jde, Wally." zamručí a znovu mě přelétne starostlivým pohledem.

,,Za chvíli přijde Scott." oznámí, jako by se nechumelilo a otočí se k odchodu.

,,A? Cítím v tom háček Stilesi, takže to vyklop." chytím ho za rameno a otočím zpátky k sobě. Měla bych se naučit něco jiného, než stále nutit někoho něco klopit. Brzy by mi taky mohli vyklopit jejich oběd a o to nestojím.

Zadívám se mu zpříma do očí. Je sice vyšší než já, ale když si stoupnu na špičky, tak se to skoro srovná.

,,Takže si tě pohlídám."

,,A na moje ohlídání potřebuješ jeho?" ukážu palcem za sebe na domovní dveře. Jen co to udělám, ozve se zvonek. Nepotřebuji mít rentgenový zrak nebo číst myšlenky, abych si přebrala bratrův výraz a dobrala se výsledku.

Pokrčím rameny a s výrazem co-jsem-říkala, nadzvednu obočí. Otevřu a dovnitř nevkráčí nikdo jiný, než Scott. Zabouchnu dveře a jakoby nic kolem nich projdu do kuchyně, vezmu colu z lednice a vyběhnu schody do patra.

,,Kam jako jdeš?"

,,Tak za prvé, bydlím tu, takže si tu můžu štrádovat jak chci. A za druhé, ještě se musím chvíli učit, abych všechno dohnala, takže... Salve, pánové!" zamávám jim s přiblblým úsměvem a zavřu se v pokoji.

,,Pfff... super! Takže teď mám ještě osobní ochranku. To si děláš cirkus, Stilesi! To, že jsem tu první den neznamená, že se o sebe nedokážu postarat." brblám si pro sebe naštvaně a plácnu sebou na postel.

Seberu učebnici dějáku a začnu si v ní listovat. Po chvíli zírání ztratím trpělivost.

,,A dost! Nejsem malá!" samotnou se překvapím, jak strašně mě jedna ochranka žere.

Vím, že je to nebezpečný. Obzvláště když je skoro neznám a neznám pořádně ani ten les. Ale protože jsem tvrdohlavá stejně jako Stiles, tak by ho mohlo trknout, že se pokusím jakkoli zdrhnout a taky se mi to podaří. Nijak mi v tom nezabrání, ať se snaží sebevíc.

V tomhle jsme naprosto stejní. Sarkasmu jsem tolik jako můj bratr nepobrala, stejně tak ani smyslu pro případy a řešení záhad. Zato jsem ale docela sportovní typ a miluju dobrodružství, neustále je vyhledávám.

A nejhorší na tom všem - jsem příšerný 'dare me' člověk. Když říkáte, že něco nesmím, nebo nedokážu, udělám to třikrát a ještě vám to vyfotím, abych měla důkaz. Nezáleží na tom, co mě to bude stát.

,,S tou ochrankou jsi mě ale dožral bratříčku. Tohle ti dám ještě sežrat, jen se těš." mrmlám si pro sebe. Pochoduji po pokoji jako voják na stráži. Ještě zbraň a přilbu a hotovo, vymalováno.

Pomalu se blížilo půl desáté a já stále rázuji po místnosti mého pokoje sem a tam. Zamyšleně si hraji s pramínkem vlasů.

Naštěstí jsem se holek vyptala na polohu ohořelého domu Haleů. Teď přesně vím, kde hledat. Jenže jak se dostat odsud? Přes Stilese se Scottem, kteří hlídkují v obýváku, se nedostanu. Leda skočit, nebo případně sešplhat z okna. Jenže šplhat po čem? A skákat... no... vykouknu z okna a znalecky si měřím výšku a počítám s tvrdým dopadem.

Možná, že kdyby si kluci pustili televizi, nebo alespoň rádio či mobil, to je mi fuk, tak by můj dusavý doskok neslyšeli, nebo nevnímali. odfouknu si a mrknu na hodiny na budíku na nočním stolku. Ten mi přistěhoval Stiles, než jsem došla s holkami z nákupu. Je po čtvrt na jedenáct.

,,Cesta odsud k baráku Haleů je cca deset minut, když to vezmu poklusem. Tudíž musím vyrazit po tři čtvrtě na jedenáct." dumám nad svým plánem. Zděsím se, jak moc se teď podobám Stilesovi, když řeší nějakou záhadu.

,,Oblečení. Musím si vzít jiný oblečení, teplejší." přiskočím ke kufru, který jsem si jako správná já ještě nevybalila. Vytáhnu z něj černé triko s dlouhým rukávem a stejně barevnou mikinu, tentokráte s kožíškem. Musím se usmát, i u mě se někdy projeví holčičí úchylka na hezké hadry.

,,Musím se zbavit kluků." rozhodnu nakonec, když mám zbytek věcí hotový. Vezmu prázdnou plechovku od coly a vyjdu z pokoje. Sletím schody, kluci jsou okamžitě na nohou.

,,Kam se řítíš?" ozve se Stiles. Kouknu na něj vražedným pohledem a zatřepu plechovkou co mám v ruce.

,,Pro pití." oznámím, vyhodím odpadek a vezmu si skleničku. Natočím do ní vodu a chci se šinout zpátky do pokoje, když vtom mi přes nos přelítne super nápad.

Vezmu bráchovi mobil, který leží na stole. Heslo má jednoduché, tak se snadno dostanu dovnitř. Rozkliknu hudbu a pustím písničky. Chvilku poslouchám, pak zavrtím hlavou a kliknu na jinou.

,,Tahle se mi líbí!" prohlásím asi po čtyřech minutách prozkoumávání bratříčkova mobilu. Stiles kývne.

,,Monster od Skillet, dobrá volba." sebere mi telefon a položí ho zpět na desku jídelního stolu. Scott se na bratrova záda podivně zašklebí.

Zabručím, ale uvnitř se raduji. Aniž by si toho všiml, nastavila jsem opakování všech skladeb dokola.

,,Jdu se učit." zaskuhrám a vyběhnu schody. Vítězně se uchechtnu, zamaskovala jsem to hezky.

,,Zase?"

,,Ne, ještě pořád." brouknu a zalezu do pokoje. Co možná nejopatrněji zamknu, aby to necvaklo, a převléknu se do teplejšího oděvu.

Uvažuji o tom, že si vezmu i teplejší ponožky. Nakonec si obléknu podkolenky, taky černé. Venku už je tma jak v pytli. Doufám, že někde nezakopnu, nebo mi jednu, ne-li víc, nenatáhne větev.

Přemýšlím, zda si mám obout boty teď, nebo až dole před barákem. Co by bylo tišší? Asi bez bot, jenže bůh ví na co tam šlápnu. A taky... no co, stejně. Kluci mají dole puštěnou hudbu, slyším jí až sem. pomyslím si a obuji se.

Opatrně otevřu okno, stoupnu si na rám a skočím. Pokusím se dopadnout na špičky. Nepovedlo se, ale podařilo se mi, aby to moc nebuchlo. Musím se uculit, jsem na svůj výkon hrdá.

,,Nikdo tě nepochválí lépe, než ty sám." zašeptám si pro sebe a v duchu se poplácám po rameni.

,,Šikovná!" zašklebím se. Zhodnotím situaci - nikde nikdo a kluci uvnitř se soustředí na nějakou halasnou debatu, nejlepší čas na to, abych vyrazila. A tak vyběhnu co nejtišeji směrem k lesu.