,,Tak fajn, tak fajn. Tady někde by to mělo být." špitám si pro sebe potichu. Je tu strašná kosa, dech se mi sráží v obláčky páry. Mám co dělat, abych donutila své čelisti neklapat jako o závod. Chci se podívat kolik je hodin a případně si posvítit na cestu. Zašátrám proto rukou po kapsách v riflích.

,,To snad ne!" zaúpím tiše. Nechala jsem mobil ležet na posteli.

,,Zasloužíš si nabančit, Wally." zabručím a jako kdyby mi ten les rozuměl, rázem mi nafackala větev nějakého buku.

,,To bylo obrazně řečeno..." zakaboním se a chystám se tu větev ulomit, když vtom mi ujedou nohy po mokrém spadaném listí a já se rozmáznu těsně vedle blátivé kaluže.

,,No to snad ani nemůže bejt pravda." brblám, škrábajíc se na nohy. Oklepu ze sebe nečistotu a snažím se rozhlédnout. Úplný... prdlajs vidím.

Tma, jako když kvůli ekonomické krizi zhasnou světlo na konci tunelu. Nevrle bručím a s rukama napřaženýma před sebe, jako zombie, se šinu dál. Najednou nahmatám něco koženého... bundu! A hřeje... Isaac! docvakne mi. Chytí mé zmrzlé a zkřehlé ruce do svých velkých a krásně teplých dlaní.

,,Přišlas!" ozve se jeho vcelku hluboký hlas do ticha nočního lesa. Zní potěšeně, přikývnu.

,,Mhm." potvrdím ještě zamručením, když mi dojde, že mé kývnutí v téhle tmě jsem neviděla ani já. Vymaním se, i když docela nerada, ze sevření jeho hřejivých rukou a kousek ucouvnu. Uchechtne se, vtom mě někdo vezme za rameno.

,,Jsem ráda, že jsi tu." zašeptá hlas, otře se o mě něčí tělo. Erica! uvědomím si.

,,Nemá strach." utrousí dívka směrem k Isaacovi.

,,Statečná holka." zasměje se tím svým arogantním způsobem. Zamračím se a schovám si ruce do kapes mikiny.

,,A teď to, proč tu jsem. Řekněte mi to. Chci slyšet všechno." přesměruji myšlení tím směrem, který jsem chtěla. Chvíli je ticho, pak se ozve Isaac.

,,Dobrá." pronese poraženecky. ,,Nevycházíme spolu, protože Erica, já a Scott, jakožto vlkodlaci, se navzájem zrovna moc nemusíme. Stiles, protože je to Scottův nejlepší kamarád, tak je na jeho straně. Kdyby se ale Scott přidal k naší smečce, bylo by to jednodušší. A proto jsi tu teď ty." chvíli zírám do tmy, kde by měl stát Isaac a pak se začnu nahlas smát.

,,Vlkodlaci, dobrej vtip. A teď popravdě!" zvážním. Eričina odpověď mě vykolejí.

,,Tohle je pravda, Wally. Proč myslíš, že jsme tě tahali až sem? Samotnou?" zní tak vážně, až mi naskočí husí kůže a po zádech začne stékat studený pot. Nevím proč, ale z nějakého důvodu mi tahle výprava začíná připadat jako špatný nápad.

Stiles měl zase pravdu. nakvašeně se zamračím.

,,Nevěří." ozve se mužský hlas. Isaacovi ale nepatří, je hlubší a hrubší.

,,Ale uvěří." tohle byla Erica. Před sebou uvidím dva páry žlutě zářících očí a jeden pár krvavě rudých. Slyším vrčení a své zalapání po dechu.

Trochu poodstoupím, ignorujíc tvrdě bušící srdce ve své hrudi. Znenadání se ozve vítězný smích, ale za mnou. Erica nějakým zázrakem stála před chvílí s Isaacem a tím neznámým chlapem přede mnou a teď je za mnou. Prudce se otočím. Všech šest očí se upírá na mě.

,,Co to má znamenat?" vyštěknu, snažím se strach zamaskovat hněvem.

,,Už se bojí." zavrní Isaac, v jeho hlase je čistě slyšet spokojený vrčivý podtón. Udělá pár kroků ke mně, pak se ale zastaví a otočí se na krvavě zářící oči za sebou, asi ho ten chlap zastavil.

,,Máš dvě minuty náskok." zazní hluboký hrubý hlas toho muže. Nevím jak, proč a ani kam jsem se rozběhla.

Prostě jsem se otočila a začala zdrhat neznámo kam, hlouběji do tmy. Větve stromů a křoví mě šlehají do tváří, mokré listí a tráva mi pod nohama kloužou jako mýdlo.

Neohlížím se za sebe, rukama rozrážím nejméně prostupné části křovisek a odhrnuji silné větve.

Za sebou zaslechnu dusot a chrčivé dýchání. Vyděsím se ještě víc, pokud to tedy vůbec jde. Zrychlím nejvíc jak můžu, ale kroky se stále přibližují.

Blíž a blíž, už skoro cítím pronásledovatelův dech na týlu. Chtě nechtě, zvědavost mě donutí se ohlédnout přes rameno. To jsem ale neměla dělat.

Pár krvavě rudých očí je mi v patách a probodává mě hladovým pohledem. Nevím, jak se mi to podařilo, ale přidala jsem do kroku, až jsem měla pocit, že kdybych vyskočila, letěla bych. Asi bych se po chvíli rozpleskla o nějaký strom, ale to se nepočítá.

,,Ne!" vykřiknu, když v té neprostupné tmě zakopnu o kořen a řítím se k zemi. Nártem a přes kotník mi vystřeluje bolest, asi jsem si jej vymknula.

S dopadem mě něco chytne za nohu a táhne pryč. Nakopnu tvora do hlavy. Pustí mou nohu, ale se zavrčením se znovu přiblíží. Ucítím štiplavou bolest na levém boku a v pravém rameni, jak si mě přidržel a zaryl mi drápy do ruky. Zaječím bolestí.

Snažím se to ze sebe setřást. Napřáhnu se a udeřím tvora do žaludku. Kňučivě hekne, ale poté výhružně zavrčí. To už se ale převalím na záda a když to skočí směrem na mě, nakopnu to - přímá držková. Pokusím se vstát.

Zaúpím bolestí, tenhle nepatrný pohyb byl špatný a má záda za to zaplatila. Do rány mě šťouchl klacek. Do očí mi vhrknou slzy. Rychle je setřu a znovu tu podivnou chrčící věc nakopnu. Nechci, aby se přiblížila. Už ne.

Vtom přiletí žlutě zářící oči a s nebezpečným vrčením sestřelí rodookou bestii pryč ode mě. Obě dvě vrčící stvoření se začnou válet a vzájemně omlacovat v mokrém listí.

Využiji situace a znovu zkusím vstát. Žlutooký tvor náhle odletí nejméně tři metry a zastaví se až nárazem o strom.

Vtom se zjeví další pár žlutých očí a také se vrhne na rudookého patvora. Zaskučím a opřu se o strom, podaří se mi vyhrabat na nohy.

Žluté oči, co před chvílí letěly vzduchem a poctily svým rozplesknutím nedaleký strom, se pomalu plazí ke mně. To je jasný impulz.

Rozběhnu se, nebo spíše rozkulhám, pryč. Najednou se s něčím srazím. Vyjeknu zděšením a zkusím se tomu vytrhnout.

,,Wally?" je to Stiles. Ignoruji podrápané rameno, co bolí jako čert, a prudce ho obejmu. Stisknu ho co nejvíc můžu. Udělá to samé, já ale okamžitě zafňukám.

,,Jsi v pořádku?"

,,Jasně, že jo. Právě se mi lidi ze školy před očima proměnili ve vlkodlaky, něco mě pronásledovalo po lese, vymkla jsem si kotník a něco připomínající SCPčko mě kouslo, ale jsem v naprostém pořádku!" zavrčím nepříčetně. Konečně se mi podařil pořádný sarkasmus.

,,Scotte!" zařve Stiles panicky. Obrátí se k nám žluté oči pacifikující rudoočka. Ty druhé, co se za mnou plížily, zmizely.

,,Takže říkal pravdu." vydechnu, připadám si slabá.

,,Kdo co říkal? Wally? Vnímej mě. Zůstaň se mnou!" prosí mě skoro hysterický Stiles.

,,Scotte!" slyším tlumené výkřiky, pak dusot od nás a kroky směrem k nám.

,,Co se jí stalo? Pokousal jí?" Scott, ptá se Stilese.

,,Vypadá to tak." odpoví bratr.

,,Pojedeme za mou mámou, musí jí to vyčistit." odhrne mi mikinu z pokousaného boku, nevím co ale v téhle tmě vidí. Někdo mě bere do náruče.

,,Zkus neusnout, Wally!" Scott. Zamračím se na něj. Ačkoli vidím jen tmu. Hustší než tu venku - tmí se mi před očima, dokonce se mi pomalu ztrácí i Scottovi žlutě zářící duhovky. Pomalu ztrácím vědomí.

Ahoj, tak je tu další kapitola! Doufám, že se líbí. Vím, že není úplně úžasná, ale co čekáte od výtvoru ze dvou hodin ráno? :D Budu ráda za každý vote a komentář ;) Užijte si čtení!