Nejlepší young adult spisovatel roku 2021

Tak promakaný svět jsem ještě nečetla, říká fanynka Janička.

Ty postavy, jako kdyby před mýma očima ožívaly. Nešlo si je nezamilovat.

Jan Pisatel četl s úsměvem recenze u své nejnovější vydané knihy o dívčím rozervaném srdci schovaném v hávu fantasy. Vážně se mu to povedlo. Člověk by neřekl, jak snadné bude se zavděčit náctiletým puberťačkám. Stačilo tam jenom hodit milostný trojúhelník a už mu div neutrhaly ruce.

Spokojeně se opřel na židli a zadíval se z okna. Všechno bylo při starém. Zvědavé sousedky se snažily nahlédnout do jeho bytu, jako kdyby hledaly nějaký skandál, který by mohly prodat novinářům. A sousedy absolutně nezajímal. Nebyl pro ně dost chlap, když psal takové blbosti pro holky. On si z toho ovšem nic nedělal. Stejně by se s pupkáčem Pepou nebavil. Neměli nic společného. Proto se ještě chvíli kochal jeho neúspěchem se startováním auta, než se od něj odvrátil.

Prokřupal si prsty, aby se vrátil ke svému novému příběhu, který začal psát. Zrovna položil prsty na klávesnici, když v tom něco zaslechl.

BUM.

Překvapeně se otočil. Znělo to, jako kdyby bouchly dveře u něj doma. Chvíli pozorně naslouchal, ale nic dalšího neslyšel. Přesto pro jistotu vstal a zkontroloval to. Prošel chodbou až ke dveřím, které byly normálně zamčené jako každý den. I tak však odemkl a vyhlédl ven. Nikde nikdo. S tím se uklidněně vrátil do obývacího pokoje. Usedl zpátky k blikajícímu kurzoru, který jako kdyby ho káral:

„Místo paranoidního lítání bys měl radši psát."

Viděl to stejně, takže jen sám pro sebe přikývl. Už se nehodlal ničím vyrušovat. Naladil hudbu a konečně se pustil do psaní. Znovu se ocital na vlnách čerstvého příběhu, kde rozervaná puberťačka netušila, zda víc miluje knihomola nebo pořádného drsňáka s motorkou.

BUM.

Vylekaně sebou trhl. Tohle už se mu nemohlo zdát. Byla to rána jak z děla. Zvedl hlavu a hledal nebezpečí. Ruce hbitě obmotal kolem květináče, který měl vedle monitoru. Zbraň sice nic moc, ale lepší než nic. Pozorně sledoval jedinou přístupovou cestu do obývacího pokoje. A brzy to přineslo užitek. Uviděl stín u dveří. Ruce se mu roztřásly. Je to tady. Vážně v jeho domě někdo je. On se však nedá! Prostě se bude bránit. Stejně jako postavy v jeho dílech. Proto rychle vstal a plížil se ke dveřím. Téměř bez dechu se opřel o vedlejší zeď a pevněji sevřel květináč. To půjde!

Napočítal do deseti a vrhl se tam. Měl to krásně naplánované, ale nepočítal s tím, co uviděl. Mimoně a Pokémona. Květináč mu vypadl z ochablých rukou. Ústa naprázdno klapala, než se beze slova zhroutil k zemi.

...

Když se probral, jako první si uvědomil, že je přivázaný k židli. Teprve poté zvedl rozmazaný zrak a všiml si, že ty příšernosti nezmizely. Naopak stály nedaleko od něj. Ovšem když se mu povedlo zaostřit, konečně odhalil, že děsivé jsou jen obličeje s maskami. Zbytek těla patřil normálně lidem. Takže se nedostal do žádného hororového animovaného filmu.

Strach ho ale úplně neopustil. Přece jenom mít v domě lidi v masce nikdy neznačilo nic dobrého. Určitě sem nepřišli, aby jim je pochválil a obodoval na stupnici od jedné do deseti, než půjdou na karnevalový ples. Zatřásl hlavou. Co po něm jenom mohou chtít? Co komu udělal? Nezaplatil snad včas nájem? Nebo se podíval zle na holohlavého souseda? Myšlenky mu létaly myslí a stále se ho držela nejistota.

Znovu se na postavy zaměřil a uviděl, jak divoce rozmachují rukama. Proto se začal soustředit, aby slyšel, o čem se baví a aby z toho mohl vyvodit, jak moc je to pro něj špatné.

„Co když se neprobere?"

„Uklidni se!"

„Jak se mám uklidnit? Právě jsme někomu způsobily infarkt! Copak tebe to neděsí?"

A v tu ránu se strach mihnul kolem něj, zamával a zmizel, protože z pod masek se neozývaly žádné vražedně naladěné hlasy, ale dva pištivé zcela jistě holčičí. Zmocnil se ho klid. Byly to jen dvě malé holky. Tak to se vážně jedná o nějakou hloupou sázku nebo vtípek. Nic víc. Možná chtěly akorát získat nějak originálně autogram. Jo, to bude ono. Jistě, nevzaly to zrovna za správný konec, ale on není vztahovačný. Dokáže mladistvou nerozvážnost pochopit.

A tak se narovnal, odkašlal si a konečně je na sebe upozornil:

„Děvčata, vy jste mě ale dostala. Povedený vtípek. Skoro jsem se začal bát. No, pojďte sem a odvažte mě. Já vám ten autogram rád dám. Však jsme jenom lidi."

Po jeho slovech se na něj upřely dva ohromené pohledy. Vzápětí na to se ozval dvojitý vřískot, že mu div nepopraskaly bubínky. Když konečně ten děsivý duet skončil, dívka v masce mimoně s hnědými vlasy, které jí vykukovaly okolo, zvedla ruku, ve které držela pánvičku a o krok se k němu přiblížila.

„Tak to prrr. Tohle není žádná legrace. Jsme tu ve vážné záležitosti. Něco si s vámi musíme vyříkat a dohlédnout na nápravu," pronesla rozhodným hlasem a zvedla svoji zbraň ještě výš.

„Přesně tak, ale nemusíte se bát. Pokud uděláte, co chceme, nic se vám nestane," přidala se její světlovlasá kolegyně, jejíž cop se jí houpal přes rameno, zatímco se napůl schovávala za tou druhou.

„Ale jestli ne, tak vás budeme muset zabít," doplnila ji ta ráznější z dvojice.

A ač ta slova zněla dost výhružně, už mu strach nahnat nedokázala. Byly to prostě dvě holky. Co by mu asi tak mohly udělat? Ty zvládne levou zadní a pak bude moct dát tuhle úsměvnou příhodu do další knihy.

„A co teda po mně přesně chcete? Ať to máme co nejdřív z krku," zeptal se klidně, zatímco po nich přejížděl zvědavým pohledem.

To už za něj došla ta ráznější z dvojice a k jeho překvapení ho hbitě dovezla před počítač. Z druhé strany se mu pak postavila světlovláska v masce Mimoně a společnými silami otevřely soubor s jeho poslední vydanou knihou. Překvapeně na ty známé řádky hleděl a nějak nechápal, co se po něm chce.

„A co s tím? To je můj román," zeptal se po chvíli, kdy se ani jedna neměla k nějakému vysvětlení. Jestli si myslely, že s ním budou komunikovat prostřednictvím myšlenek, tak je bude muset zklamat, ale takové umění neovládal.

Vedle něj se ozvaly dva povzdechy. Očividně je zklamal svou nedostatečnou dedukcí. Než se však stihl ohradit, vyhrkla světlovláska nadšeně:

„Ano, váš naprosto úžasný román. Četl se jedním dechem. Skoro jsem někdy ani nedýchala... jo... ehm... ale prostě má takovou malinkou chybičku. My totiž nutně potřebujeme, aby si Endrya vybrala za svého milého Mendoize, a ne Janouise." Druhá souhlasně zabručela.

Spisovatel nechápavě zamrkal. To vážně? Vážně po něm chtějí, aby změnil ten skvěle promyšlený konec? Vždyť jiný by nebyl tak vypovídající!

„Ale, děvčata, ti dva spolu skončili právem. Hodili se k sobě. Takhle to bylo dané od začátku. Janouise tam byl jen, aby to nebylo tak snadný," pokusil se jim to vysvětlit.

To už obě divoce vrtěly hlavami v těch příšerných maskách.

„Ale my si zamilovaly Janouise! Měli být spolu!"

„Přesně, tvořili by úžasný pár. Takhle to prostě skončit nemůže!"

„To by nás zničilo!"

Nevěřícně si je prohlížel. Ony to myslely vážně. Přitom tomu jejich výmyslu vůbec nic nenasvědčovalo. Druhá mužská postava měla jen na chvíli zmást čtenářky, ale pak to bylo už jasně dané.

„Děvčata, já vás svým způsobem chápu, oblíbily jste si tu postavu. Ale takhle to holt skončit mělo. Jiná možnost nikdy nebyla v plánu. Vždycky očekávání prostě nevyjdou. Nesmíte si to tak brát," pronesl klidně a věnoval jim shovívavý úsměv. Ten mu však vzápětí zmizel z obličeje, když se mu před ním nebezpečně blízko objevila pánvička. Úplně před očima viděl, jak se s ní dívka rozmáchne a jemu se hlava otočí kolem dokola.

„Vypadá to, že si nerozumíme. Vy to prostě přepíšete tak, aby skončila s ním. Jinak vás zabijeme! To není žádný vtípek, ale je to myšleno krutopřísně a vážně."

Zatímco světlovláska se k němu spiklenecky nahnula. „Ale pak nám ten autogram klidně dát můžete."

Muž ztěžka polkl. Možná to není úplně v pohodě být v moci dvou dívek, které jsou tak trochu šílené.

„Ale tomu, že by měl její srdce vyhrát Janouise, vůbec nic nenasvědčuje! Nebude to dávat smysl," pokoušel se jim to rozumně vysvětlit.

To už se však ozvaly dva srdcervoucí nádechy. Načež se spustilo nové šílené překřikování.

„Dávalo by to dokonalý smysl!"

„Celou dobu chce být s ním! S tím druhým zůstala jen proto, že neměla jinou volbu."

„Její srdce mluví jasně! Přesně jako naše."

„Vy holkám prostě jako chlap rozumět nemůžete!"

„Mně se náhodou původní konec líbil. Skončila přesně s tím, s kým měla," přidal se do debaty další hlas. Zapálené aktivistky si toho však v první chvíli ani nevšimly. Natož rozčílený spisovatel.

„Naopak rozumím. Copak jste nečetly recenze? Podle nich rozumím dívkám. Psali to tam!"

„No tak v tomhle jste se prostě sekl!"

„Počkat... kdo to tady říkal, že se mu to líbilo?" zarazila jejich ostrou debatu světlovláska nejistým dotazem. Příval slov rázem ustal. Všichni tři si totiž uvědomovali, že to nebyl ani jeden z nich.

To už se dívky jako ve zpomaleném filmu začaly otáčet a vzápětí zařvaly hrůzou. Před nimi u dveří postávala postava. A ne ledajaká. Ale v masce smrtky.

„Co se děje? Co tam je?" vyhrkl spisovatel, který se přivázaný na židli neměl jak otočit a sám si to zjistit. Jenže ty dvě se staraly víc o to, že mu uši ničily svým jekotem.

To už se hnědovláska vzchopila a drsně ho i se židlí otočila. Rázem jen stěží zadržel vlastní křik, zatímco zíral na smrtku. To jako vážně? Si dneska všichni řekli, že by byla sranda ho jít strašit v maskách? Že by další požadavek na změnu v románu?

Než ale stihl promluvit, nově příchozí zvedl beze slova sekáček na maso. V tu chvíli se k dvojici přidal i on, protože to byla rozhodně horší zbraň než nějaká pánvička.

Jakmile si všiml, že holky hodlají vzít nohy na ramena a jeho tam nechat svázaného a připraveného na smrt, zařval na ně:

„Nenechávejte mě tu! Opovažte se!"

V první chvíli to vypadalo, že ho tam vážně nechají, ale pak se blondýnka rázně sklonila k jeho rukám, aby ho odvázala, zatímco druhá s pánvičkou pokročila blíž k postavě smrtky, aby je hrdinně chránila.

„Kšá, my tu byly první. Přijď zítra," rozkázala postavě a nakročila si dopředu, přičemž se při tom snažila vypadat, jako kdyby se takhle bránila denodenně.

Smrtka se k ní však nehnala. Dál nevzrušeně stála na místě.

To už se ale světlovlásce povedlo spisovatele rozvázat. Hbitě vyskočil na nohy a vrhl se do kuchyně, přes kterou se hodlal dostat na chodbu a dveřmi ven. Už při běhu po kapsách hledal klíče, zatímco za ním uháněla dívka v masce Pokémona. Jakmile narazil do dveří, roztřeseně prohledával kapsy. Vždyť tam někde musí být. Kontroloval to.

„Tak dělejte! Bože, kdo se zamyká ve vlastním domě?" hysterčila jeho společnice.

„Bezpečností opatření proti zlodějům a vrahům. Ale očividně marná, když si sem každý chodí, jak chce. Jak jste se sem vůbec dostaly vy?" odsekl a zoufale cloumal klikou.

To už oba uslyšeli dusot nohou a dívčí jekot:

„Mizíme! Pánvička na něj nefunguje!"

A tak se oba otočili a vrhli se ke schodům. Vyběhl je jako druhý, zatímco za zády slyšel funění majitelky pánvičky. Následně vyběhli do druhého patra a vrhli se do zadních prostor. Tam světlovláska otevřela poslední dveře a všichni tři se vřítili do jeho ložnice. Jakmile tam byli, otočil za nimi klíčem. Pak doklopýtal k posteli a zhroutil se na ni. Zhluboka oddechoval. Motala se mu hlava. Copak je dnes Mezinárodní den zabíjení spisovatelů?

Příliš oddechu jim ale dopřáno nebylo. Stihli se sotva párkrát v klidu nadechnout, a už se ozvalo drsné zabušení do dveří. Trhl sebou. Zatímco dívka v masce mimoně se i s pánvičkou postavila ke dveřím a zařvala:

„Běžte pryč! My tu byly první! Najděte si jiného spisovatele!"

Na druhé straně dveří se ozval povzdech.

„Ale já ten úkol dostal zadaný dřív. Už před týdnem. Jen jsem se k tomu přes to papírování ještě nedostal. Tak buďte rozumné a otevřete. O vás mi nejde. Můžete být v klidu, nic se vám nestane!"

Světlovláska přidusala po bok kamarádce a odsekla:

„Jasně, to známe. Nejsme hloupé a nějaké ty horory už jsme viděly. Jen co bychom otevřely, hned byste nás zabil taky!"

Poté si obě vyměnily pohled, a pak se ta mírnější vrhla k oknu a otevřela ho dokořán. Při tom úkonu si neodpustila vrhnout pohled po vyděšeném spisovateli a zkritizovat ho:

„Okno otevřené máte, ale dveře ne. To je ale kravina."

Než se však muž stihl obhájit, do dveří něco udeřilo. Všichni tři sebou trhli a upřeli tam pohledy. To už se ve dveřích objevila malá škvíra. Spisovatel vyděšeně zasténal.

Zatímco dívka s pánvičkou zasyčela:

„No, nedá se svítit. Budeme muset skočit z toho okna. Tady se neubráníme. Hned!" Poté se vrhla ke spisovateli a vytáhla ho na nohy, přičemž k němu dodala výhružně:

„A vy, jestli nechcete, abychom vás tu nechaly, začněte ten konec přepisovat teď hned! Nehodlám umřít dřív, než to bude!"

Světlovláska u okna mu věnovala konejšivý pohled.

„Má pravdu. Bude to tak lepší. Aspoň bude jistota, že to v nějaké podobě bude existovat." Načež nohy přehoupla přes parapet a vzápětí už tam nebyla.

Spisovatel těžce polkl. Skákat z okna. To snad ne. Jenže, když zpoza dveří uslyšel nadávky a drsné rány, posunul se tím směrem. Jakmile se však kouknul z okna dolů, udělalo se mu zle.

„Tohle nepůjde. Mám strach z výšek!"

Hnědovláska ho jen přistrčila blíž a odsekla:

„Máte jen dvě možnosti buď pád, nebo smrt. Osobně si myslím, že pád máte větší šanci přežít."

„To je teda výběr," zamrmlal, ale při další ráně, po které mu div neztuhla krev v žilách, víc neváhal. V jakémsi transu přelezl jednou nohou a pak druhou, načež skočil. Sotva dopadl, zamáčkla ho druhá dívka, že jen zasténal.

Vzápětí už ho obě vytáhly na nohy a všichni tři se rozeběhli. Uběhli sotva pár metrů a dívky už odhazovaly masky, protože se v nich nedalo při běhu pořádně dýchat. Než stačil popoběhnout, aby si je prohlédl, najednou se k němu prudce obrátila hnědovláska, a když uviděla jeho prázdné ruce, rozzuřeně zařvala:

„Tak přepisujte! Takhle to nestihnete!"

„Za běhu? A kam asi? Vždyť nemám notebook!" odsekl udýchaně, zatímco se hnali kolem osamělých zahrádek, plnou parou k temnému lesu. Tam věřili, že by měli šanci se ztratit z hledáčku vraha.

„Snad máte mobil, ne? A tam word! Bože, to abychom všechno dělaly za vás," odpověděla mu naštvaně, když mu popoběhla po bok a nechala druhou vepředu. Ve chvíli, kdy však uviděla v jeho rukou mobil, plácla se do čela a zakřičela na světlovlásku:

„My jsme blbky. Zavolej, sakra, policii, ať nás přijedou zachránit! Jak to, že to tady nikoho nenapadlo dřív?"

„A proč ne ty?"

„Protože se musím starat o tohohle," zavolala nazpět, přičemž ukázala na muže, který se za běhu opravdu snažil psát, a přitom si stěžoval:

„Ale to pak bude plný chyb!"

Jen nad tím protočila oči a táhla ho, aby zrychlil. Byl div, že se nepřerazil přes vysokou trávu, kterou tam nechali poslední zahrádkáři.

„To je fuk. Po vaší smrti ty překlepy pak někdo opraví. Hlavně, aby bylo co opravovat. Takže potřebují dostat novou verzi," ujistila ho napruženě.

Spisovatel se zajíkl a zastavil se.

„To snad ne! Vy počítáte s tím, že umřu?"

Hnědovláska po něm mrskla vražedným pohledem a zatáhla ho za paži, aby se hnul, přičemž dodala:

„No, buďme k sobě upřímní. Moc šancí proti vrahu nemáte. Takže být vámi rychle píšu, ať aspoň naposledy uděláte něco dobrého."

„Prosím vás, hádat se můžete i při běhu! Spěcháme!" přiřítila se k nim ta milejší a nechápavě si je prohlédla.

Její kamarádka jen mrskla obviňujícím pohledem po muži. Ten narážku jasně pochopil a ohradil se:

„Psaní při běhu prostě nejde! Nemůžu se na to soustředit!"

Dívky se na sebe podívaly pohledy, které jasně dávaly najevo, že je marný. Poté ho vzala každá za jednu paži a rozeběhly se i s ním. Přičemž si hnědovláska neodpustila kousavou poznámku:

„No, jestli se líp soustředíte mrtvý, tak si tu klidně zastavte."

Po těch slovech zbledl jako stěna. Vzápětí ho to ale naopak vybičovalo k lepším výkonům. Dokonce trochu přidal a přestal být přítěží. Všichni tři si běželi bok po boku. Na chvíli nemluvili. Prostě se jen snažili dostat co nejdál. Do bezpečí.

Když se pak v jeden moment spisovatel otočil, aby zkontroloval situaci, málem skončil na zemi, jak se lekl. V dálce totiž neviděl nic jiného než řítícího se vraha. A přibližoval se fakt rychle. Překotně se otočil. Zrychlil svůj běh i nečitelnost psaní.

Tudíž byl kupodivu on první, kdo překročil hranici lesa a zapadl do ještě větší tmy. Na chvíli se tam zastavil, než doběhly dívky, a jakmile ho předběhly, zeptal se jich:

„Tak, co říkala ta policie? Už jedou?"

Světlovláska mu věnovala rezignovaný pohled.

„Prý za půl hodiny přijedou, tak se máme snažit přežít. Ovšem to se jim líp říká, než nám udělá."

Při těch slovech se muž div hystericky nerozesmál. Tohle že jsou strážci zákona? Nechají je klidně zabít? Proč taky spěchat, že? Zbytečná námaha.

„Kristepane," dostal ze sebe, když se znovu rozeběhl za dívkami.

Společně prokličkovali kolem prvních stromů, až se dostali hloub do lesa. Tam ho chytily za ruku a společně zapadli za pěkně mohutný strom. Všichni tři těžce oddechovali. Proto si raději dali před ústa ruce, aby je nic neprozradilo.

Chvíli slyšeli jen svoje hlasitě tlukoucí srdce. Spisovatel natahoval uši, aby zaslechl i něco jiného. Jenže nic, co by nepatřilo k lesu, neslyšel. Zavřel oči a snažil se uklidnit. Zvládnou to. Už mu utekli. Dostanou se do bezpečí a on začne zamykat i okna.

„Já vím, že tu jste," rozlehlo se náhle kolem nich nedaleké volání. Všichni tři v prvním okamžiku ztuhli. Vzápětí si však dívky vedle něj odfrkly.

„To je teda geniální dedukce. Viděl nás do lesa vběhnout, tak je jasné, že tu někde jsme."

„Nebude moc chytrý," přitakala světlovláska.

Zatímco on nemohl uvěřit tomu, že je trápilo zrovna tohle. Jeho srdce například už bylo na útěku někam za bezpečím a on osobně měl chuť se rozbrečet a prosit o život. To však udělat nemohl, když jeho společnice vypadaly naprosto v pohodě. Akorát by ho měly za zbabělce.

Po chvíli vyhlédl přes kmen a uviděl nedaleko pohybující postavu. Zamrazilo ho. Vzápětí si však uvědomil, že se podle všeho od nich vzdaluje. Odvážil se malého oddechu. Třeba by to mohli vážně přežít...

„Měli bychom využít toho, že jde jinam. Dostat se co nejdál, dokud používá ten svůj mizerný orientační smysl," zašeptala hnědovláska, jako kdyby mu četla myšlenky. Oba zbývající přikývli. To by bylo nejlepší.

Proto všichni opatrně vstali a chvíli počkali. Než se po tichém povelu jediné zodpovědné osoby rozeběhli na druhou stranu. Snažili se pohybovat co nejopatrněji. Po určité době se však na to vykašlali a běželi jako o život. Do bezpečí.

Ničeho takového se však nedočkali. Protože v té rychlosti nepostřehli skrze spadané listí strmý svah, a tak nestihli zastavit. Jejich utajení se tak zhatilo výkřiky děsu a nadávek, zatímco padali dolů. Nebylo se kde zachytit.

Spisovatel si připadal jako animovaná postavička, která může ve filmu padat klidně hodiny, ale o minutu déle už jde vesele dál. Jen on na rozdíl od ní zůstal rozplácle ležet a cítil každičkou kost v těle.

„To bylo žůžo!"

„Šla bych ještě jednou!"

Vážně nejsem v normální společnosti, prolétlo mu hlavou, když kolem sebe slyšel ty nadšené hlásky holek. Zatímco sám se stěží dostal do sedu v rukou mrtvolně svírající mobil. Dívky už kolem poskakovaly, jako kdyby byly z gumy. Proto se pokusil vstát taky, ale místo toho se složil s výkřikem zase zpátky na zem. V tu ránu byly u něj.

„Co se děje?" otázala se světlovláska starostlivě.

„Nesimulujte!" okřikla ho naopak ta ráznější.

Jenže on to nehrál. Ani druhý pokus nebyl úspěšnější. Neudržel se na nohou. Úplně na sobě viděl ty jejich pohledy. Jako kdyby už byl mrtvola. Proto zvedl mobil a vyhrkl rozhodně:

„Opovažte se mě tu nechat! Nebo to všechno, co už jsem napsal, smažu!"

Odpovědí mu byly otrávené povzdechy. Už na nich úplně viděl, jak otvírají ústa, aby přišly s nějakým návrhem, ale než se tak mohlo stát, vloudilo se mezi ně zvolání shora:

„Vy jste vážně tragédi. Takových šancí už jste dneska měli."

Všichni tři ztuhli a poté jako ve zpomaleném filmu zvedli zrak. Výjev, který tam viděli, je dvakrát nepotěšil. Nahoře se na ně zubila postava v masce smrtky, která se začala nevzrušeně sunout dolů s tím svým sekáčkem v rukou.

„Proč mě chcete zabít? Proč? Co jsem vám udělal?" vyhrkl spisovatel o pár minut později, když se probral z transu. To už jejich pronásledovatel stál dole a hleděl na ně, jako kdyby na něco čekal.

„No mně nic. Ale někoho jste asi řádně naštval," dostalo se mu odpovědi společně s pohazováním sekáčku.

Pisatel si odfrkl:

„Dnes to vypadá, že jsem naštval půl města. "

V tu ránu se k němu otočila světlovláska a konejšivě vyhrkla:

„Ale! My vás máme přece rády! Jen ten konec no..."

Hnědovlásku však zajímalo něco jiného a důležitějšího, když udeřila na muže v masce smrtky:

„Já to nechápu. Proč ho chcete zabít, když se vám ten jeho konec líbil?"

„Já proti němu nic nemám. Ale dostal jsem úkol a ten musím splnit. Není v tom nic osobního."

„Takže se vám jeho knihy líbí?" vrtala do toho dál hnědovláska, a přitom se přibližovala.

Spisovatel, který to ze země sledoval, musel obdivovat její odvahu.

Vrah se podrbal na bradě.

„No... o to přece nejde."

„Ale jde! Tak co? Líbily nebo nelíbily?"

„Dobře dobře. Líbily. Stačí?" odsekla maska smrtky a už byla trochu nejistá.

„A uvědomujete si, že když ho teď zabijete, už nic dalšího nenapíše? Žádný příběh z toho světa? Žádný milostný trojúhelník?"

To už se zpod masky ozvalo táhlé zasténání. Chvíli bylo ticho a pak nastoupily na řadu... vzlyky.

„Já vím. Já vím. Ten úkol je peklo. Miluju jeho knihy. Čtu je pořád dokola. Mám je vystavené na poličce."

Dopředu postoupila také světlovláska a jemně pronesla:

„Tak právě proto ho přece nemůžete zabít, když máte rád jeho knihy."

„Měl bych spíš zabít vás dvě, že chcete jiný konec," odsekl vrah a obě dívky rázem o krok ustoupily. Nevrhl se však na ně, jak si nejspíš představovaly. Naopak pokračoval: „Je to moje práce, a tím to je dané! Navíc, když to neudělám, ona pošle někoho jiného, a to byste nechtěli. Bylo by to daleko bolestivější." V tu chvíli se rozzářil, jako kdyby si něco uvědomil. „Vlastně, já to musím udělat! Právě proto, že ty knihy miluju. Budu jemný, neucítíte skoro nic."

Udělal k nim dva kroky. Spisovatel těžce polkl. Když v tom mu do mozku konečně došlo, co to vrah vlastně řekl. V ten okamžik se na zemi napřímil a vyhekl:

„Ona? Mě chce zabít ženská?"

Nikdo od něj očividně nečekal tak bystrý úsudek, protože se na něj upřely všechny pohledy. Vzápětí to doprovodilo zaklení vraha a jeho zamumlání:

„To jsem neměl říkat!"

Po těch slovech už se od něj dívky odvrátily a upřely pohledy na spisovatele.

„Tak kdo vás může chtít zabít?"

„Koho dalšího jste koncem naštval?"

Vypadaly, jako kdyby rovnou čekaly, že z rukávu vysype jasné podezřelé. Jenže jeho nenapadali žádní. Žil klidným životem. Se všemi měl dobré vztahy. Manželku ani milenky neměl. S nikým si pořádně nepsal... teda jeden čas si dopisoval s takovou vtipnou spisovatelkou. Psávala mu kreativní dopisy o tom, jak by se nad sebou měl zamyslet...

„A sakra," vydechl, když si uvědomil, že to možná nebylo myšleno jako flirt a vtip. „Jistá spisovatelka mi jednu dobu písávala takové výhružné dopisy, že jsem jí převzal čtenářky. Já si ale myslel, že se jen chce zajímavě seznámit. I když je pravda, že když jsem ji pozval na rande, už nenapsala. Já jsem si ale myslel, že je na to prostě moc stydlivá."

Vrhl rychlým pohledem po postavě v masce smrtky a načapal ji. Zablýskly se jí oči. Prozradily ji. Naprosto koncentrovaně vykřikl:

„Mám pravdu, že? Byla to ona!"

Vrah jen rozhodil rukama.

„Jo, je to ona! Člověče, proč jste prostě neudělal nápravu? Pak by to nechala být!"

„Přece nepřestanu psát to, v čem jsem dobrý!"

„Tak teď kvůli tomu umřete. Gratuluju vám!" dostalo se mu odseknutí a jeho obdivovatel se začal přibližovat. Očividně doba rozhovorů skončila.

„Ještě je tu jiná možnost," pronesla pomalu a tiše světlovláska a měřila se s vrahem pohledem.

„A jaká?" zeptal se skepticky.

„Že vám pan Pisatel zaplatí víc než ona. A je to vyřešené. Všichni budou spokojení."

„Nojo, jenže tu pořád bude problém s tou ženskou. Ta nevypadala na to, že to vzdá při prvním neúspěchu. Spíš si prostě objedná někoho jiného a bude," dodala maska smrtky váhavě a vrtěla při tom hlavou. No, asi to jinak nepůjde. Znovu zvedla sekáček, když se do toho pustila hnědovláska rázně.

„Tak se nedá nic dělat. Pan Pisatel vám musí zaplatit za to, abyste místo něj zabil ji."

Postava s maskou smrtky se zamyslela a pak řekla:

„Tak jo."

Spisovatel nevěřícně hleděl z jednoho na druhého. To snad nemohli myslet vážně. Oni se tu jen tak baví o vraždě člověka? A ještě k tomu za jeho peníze? No to snad ne!

„To přece nejde!" dostal ze sebe v naprostém šoku.

Rázem se k němu obrátily tři obličeje a hnědovláska se chladně otázala:

„Takže chcete raději umřít vy? Protože tu jsou jen dvě možnosti. Buď budete tímhle sekáčkem naporcován vy, nebo ta ženská, co po vás očividně dost brutálně jde. Já bych si vybrala ji. Ale jak chcete."

Spisovatel zasténal. Tohle vážně musela být noční můra. Tady se každý lehce dohadoval o zabíjení. Jenom jemu to přišlo příliš...

„Ale rychle. Já musím stihnout večeři s manželkou. Nemám na vás celý den," ozval se vrah, když se podíval na hodinky.

Pisatel si povzdechl. Stejně neměl na výběr. Žít prostě chtěl. Proto se rezignovaně zeptal:

„Tak dobrá. Kolik si účtujete?"

Když mu řekl sumu, měl chuť zase změnit názor. Ale přece jenom život byl asi cennější. Možná. Asi. Proto se ztrápeným výrazem souhlasil.

Vrah se podrbal sekáčkem na hlavě. Vypadalo to dost nebezpečně.

„Tak domluveno. Stejně mi tím svým „já jsem spisovatelka a ty nikdo" lezla krkem." Načež se ještě podíval na usmívající holky a přejel je pohledem. „Jo, a ještě jedna věc. Ten konec zůstane stejný!"

Ozvalo se dvojhlasné zalapání po dechu. To přece nešlo. Nepřežily tuhle hrůzu, aby nezískaly to, pro co přišly. To prostě ne. Už uvažovaly, že celý plán změní na zabití muže v masce smrtky, a teprve poté té spisovatelky, když v tom se ozval překvapivě klidným hlasem pan Pisatel:

„A co takhle kompromis? Hlavní konec zůstane stejný, ale přidám tam alternativní podle vás. Co vy na to, holky?"

Rázem se jejich pohledy setkaly a oni si nadšeně plácli. Bylo dojednáno. Domluva stejně temná jako místo, na kterém byla uzavřená.

Všichni čtyři se vrátili domů, jako kdyby se nic nestalo. Jako kdyby právě neunikli smrti. Světlovláska špinavé oblečení hodila na kamarádku a hnědovláska na bratra. Spisovatel si objednal zámky na okna a zatím je provizorně zabezpečil tím, co měl po ruce. A vrah z povolání přišel včas na večeři s milující manželkou, přičemž sekáček vrátil na své místo pečlivě očištěn.

Další den ráno u šálku vařící kávy a koláče rozevřel Jan Pisatel noviny a jeho pohled se zabodl do zprávy dne:

Spisovatelka Jana Žárlivá byla z noci na dnešek zavražděna velmi brutálním způsobem ve vlastním domě. Policie zatím nemá žádné stopy, ale bude se případem nadále zabývat.

Ještě jednou si to přečetl, než noviny odložil a vzal do rukou svoji poslední vydanou knihu. Chvíli si ji v naprostém tichu prohlížel, než do prázdné místnosti škodolibě pronesl:

„Moje knihy jsou stejně lepší."