Sněžilo. Ani sůl a štěrk už nedokázaly chránit chodce na namrzlých cestách a Dante musel Lennon držet za ruku, když spolu šli za roh kavárny na ranní cigaretu před směnou.

„Myslela jsem, že sem nedojdu!" stěžovala si a přes hlavu si přetáhla kapuci s umělým kožíškem. Na nohách měla kozačky na nízkém podpatku. „A už vidím, jak se odpoledne z toho kopce zabiju. Někdo mě sebere, naporcuje a hodí mě na led mezi ryby."

„Kolikrát ti mám říkat, že na Pike Place Market žádný divný lidi nejsou?" zakroutil hlavou Dante.

„Dovnitř prostě sama nevstoupím, k tomu mě nikdo nedonutí," trvala na svém a šlehla po Dantovi nehezkým pohledem, když viděla, jak protočil oči. „Mlč, jsi chlap."

Zvedl ruce nad hlavu. „O pauze ti do podrážek zapíchám hřebíky. Nebo tě doprovodím, jak chceš."

„A pojedeš se mnou a doprovodíš mě až domů?" zeptala se podlézavým hlasem.

„A vynesu tě v náruči až do čtvrtýho patra, třeba," odsekl a vykulil oči, když na něj zamrkala. „Zapomeň. Když se vracíme v noci z klubu, tak s tebou dojdu až k baráku, ale tohle je jenom námraza, Lennie. Nejsi z cukru."

„Jestli si zlomím páteř, budeš mě mít na svědomí," mlaskla a udělala poloviční dřep, zřejmě aby se zahřála. „Mimochodem, u babičky jsem ti zařídila ten svetr. Pošle mi ho poštou."

Vytáhl obočí a odklepl popílek do sněhu. „Jseš si jistá, že jsme v našem vztahu pokročili dostatečně na to, abysme mohli nosit stejný svetry?"

„Ty mě nemiluješ?"

„Tajně chodím tancovat s vedoucí jinýho Starbucks."

Zalapala po dechu. „Je z tý pobočky s pražírnou? Já to věděla."

Dante se rozesmál a ona s ním. Ulice byly stále ztemnělé a oni se shlukli do žlutého kuželu světla pod pouliční lampou. Prohodili pár nadávek na brzké vstávání a protivné zákazníky, než se vydali zpátky do kavárny.

„Tohle je tvoje poslední směna roku, šťastlivče," poznamenala Lennon při pohledu na rozpis směn v šatně.

„Vždyť ty máš poslední zejtra."

„Jo, jenže ranní silvestrovskou směnu jsem svěřila Gině a nevím, jestli jí tak docela věřím. Nejspíš sem ještě pojedu ji zkontrolovat."

Dante vytáhl obočí. „Gině, která tu dělá už třetí rok, nevěříš, ale mně jo?"

Lennon si povzdechla a odvrátila se od zrcadla. „U tebe je větší pravděpodobnost, že něco posereš, to uznávám. Ale nemusím se bát, že mi to neřekneš. Gina se to bude snažit nějak zamaskovat a poslední věc, kterou potřebuju, jsou nějaký zatajovaný průsery."

„Přeberu si to jako kompliment," cukl koutkem Dante. „A až se přesvědčíš, že to tu nepodpálila, tak můžeš rovnou přijít k nám."

„Takže Dante Sterling nepůjde na Silvestra do klubu?" zeptala se a znalecky pokývala hlavou. „Zajímavý."

„Uděláme si klub v obýváku, nakoupím šampus a vodku a cokoli, co piješ," mávl rukou.

„Takže chceš zase Arthura opít?"

Otočil se na ni. „Cože?"

„Co?" ušklíbla se. „Naposledy se přece opil."

„Jo, jasně," zamumlal.

Nevěděl, proč ho to vykolejilo. Nemyslel si přeci, že by Arthur Lennon něco řekl. A i kdyby jí to řekl, co jí do toho bylo? A co do toho bylo jemu, jestli to věděla? Nebyla jeho matka, aby mu říkala, že to není správné, a on nebyl její syn, aby ji poslechl.

Ještě chvíli ho pobaveně sledovala, než to definitivně nechala plavat.

Den jim utíkal rychle, přestože zákazníků se během dopoledne moc neobjevilo. Lidé si užívali svátky po boku rodin a bílé límečky, jejich obvyklá klientela, si i v posledních prosincových dnech většinou vybíraly dovolenou.

Zabavili se přepisováním křídových tabulí se specialitami, neustálým přelaďováním rádia a popichováním. A když na jedné rockové stanici začali hrát Don't Go Breaking My Heart a Lennon se rozzářily oči, než se ujala Eltonova partu, uvědomil si Dante, že by ten den nikde nebyl radši. Teatrálně mezi sebou sehráli celý duet a nepřerušil je ani příchod zákazníka. Zatímco mu Dante připravoval espresso s sebou, dál kroutil boky a tiše notoval svá slova.

Odpoledne, když už se Dantova směna blížila ke konci, si Lennon ze skladu přinesla těžké kovové schůdky a začala přerovnávat dárkové hrnečky a balení kávy v poličkách. „Přineseš mi horkou vodu a hadr? Je tu strašně prachu. Říkala jsem Amy už před týdnem, aby to udělala, ale zase se na to vysrala."

Dante se postavil pod ni, vyždímal mokrý hadr a podal jí ho. „Pořád si nepamatuju, která to je."

„Míval jsi s ní směny zezačátku. Čím dýl tu pracuje, tím víc to fláká."

Pokýval hlavou a prohlédl si vánoční box se zelenými hrnečky na espresso. „Nemá tohle být ve slevě? Už bude leden."

„Ne, až od desátýho."

„Stejně se toho nezbavíme, jsou odporný," zamumlal a vymáchal jí hadr ve vodě. „Zdá se mi to, nebo jsi najednou hrozně ujetá na to, aby to tu fungovalo?"

Změřila si ho pohledem, než mu vyškubla hadr z ruky. „Ujetá?"

„Mohl jsem taky říct, že jsi zlá," pokrčil rameny.

Kopla do něj. „Blíží se kontrola."

„Ta je každej půlrok."

Utírala hrnečky a poličky a Dante jí ještě dvakrát vymáchal hadr, než se odhodlala mluvit. „Opovaž se to někomu říkat, ale mohli by nám povolit víc stálých pracovníků."

„A o to hodně stojíme?"

Napřáhla se a hadr mu zanechal na rameni mokrou skvrnu. „Navrhla bych tě na plný úvazek. Dostával bys víc peněz."

To nečekal. Svou brigádu ve Starbucks původně považoval jen za několikaměsíční změnu režimu po rozchodu s Maxem. Jistě, od té doby se značně protáhla, ale on stále prodávání kávy nevnímal jako součást své budoucnosti. Neměl v plánu v nejbližší době skončit, ale byla to pro něj jen nutná povinnost, kterou musel plnit, dokud nebyl schopný zajistit si stabilní příjem z hudby.

„Mě?" zamrkal. „Nenávidím to tady."

„Neupisuješ se tím na celej život zelený zástěře," protočila oči Lennon. „Ani nevím, jestli to vyjde. Ale ze všech brigádníků jsi prostě nejžhavější kandidát."

„Tak to nepochybně," prohodil a ona vyprskla smíchy.

„Šel bys do toho?" zeptala se pak vážně.

Dal si na čas. Pořádně promáchal špinavý hadr v horké vodě, až mu zčervenaly prsty. Pečlivě jej vyždímal a promnul díru v rohu. „Asi jo."

Lennon mu věnovala úsměv, seskočila ze stupínku a zběžně ho objala, aby nestihl nic říct. Sebrala mu hadr i kýbl s vodou a než zmizela ve skladu, křikla, aby uklidil schůdky.

Mokré ruce si otřel do zelené zástěry a pomalu ji následoval i se schůdky pod paží.

Teprve když v zrcadle v šatně zahlédl svůj odraz, si uvědomil, co mu vlastně Lennon řekla. Nešlo jen o peníze a o to, že by byl zase o krok blíž k samostatnosti a úplnému odtržení od rodiny, po kterém tajně tolik toužil. Lennon mu důvěřovala a on věděl, že nešlo jen o pracovní záležitosti. Znamenalo to, že už se v hlavě nepotýkala s myšlenkou, že jí není dobrým přítelem, že ji nedokáže podpořit. Rozechvěle vydechl a se svou reflexí si vyměnil úsměv.

V rychlosti zkontroloval mobil odložený na horní poličce ve skříňce. Arthur stále nezareagoval na zprávu, kterou mu ráno zaslal, a Eames mu napsal, že je rád za minulou noc. Dante vyťukal nějakou vtipnou poznámku o tom, že to stálo i za to, že nejspíš umře v práci, a vrátil se za kasu.

Bylo zvláštní, jak normální mu ty poslední dva dny připadaly. Původně plánoval zůstat celý den zachumlaný v dece na pohovce v obýváku, poslouchat třeba nejprofláknutější vypalovačky od Queen a z principu svou náladu přizpůsobit počasí za okny. Jenže touha po Eamesovi byla silnější než potřeba utápět se v tom, co se stalo předchozí den v nemocnici.

Eames se totiž konečně vrátil z vánočního pobytu u své matky a ještě ten večer se společně vydali do baru na jihu Capitol Hill. Z města se vraceli kolem druhé a on u Eamese naspal asi tři hodiny. Vlastně nevěděl, proč z baru nejel domů. Po bleskové snídani v podobě černé kávy bez mléka Dante přijel do práce v modrém Audi. Podivoval se, že se k tomu Lennon nijak nevyjádřila, zvlášť, když se mu na vnitřní straně zápěstí stálo skvělo razítko z klubu.

Dělala si jahodový milkshake a požádala ho, aby jí podal kelímek. Zuby otevřel fix a nakreslil na něj motýla. Nápoj jí pak doladil kopečkem šlehačky a se seriózním výrazem jí řekl cenu. Pleskla ho přes ruku a ucedila něco o tom, že jde uklízet na záchody, ale mileráda si to s ním vymění.

Nějakou dobu jen civěl do prázdna a do nekonečna přepínal rádiové stanice. Mrtvé dny v práci neměl rád, i když to znamenalo, že bude jednat s méně lidmi. Vždycky se nějaká práce našla a jinak tomu nebylo ani ten den. Obsloužil ještě tři zákazníky, a když se za okny začalo stmívat, ze skladu si přinesl pár krabic s docházejícími nutnostmi. Na stolcích doplnil čisté ubrousky a z šuplíku pod pultem vyházel všechny vypsané fixy. Pak se posadil, zkřížil nohy pod sebe a přitáhl k sobě zpola prázdnou natrženou kartonovou krabici.

Vybaloval z ní plastikové kelímky všech velikostí, skládal je do skříňky pod kasou a pískal si k tomu melodii House of the Rising Sun, když se Lennon vyšvihla na pult a zakomíhala nohama.

„Lekl jsem se," obvinil ji a držel se za srdce.

„Mluvila jsem na tebe. Ale ty vypadáš, že za chvíli usneš."

Ušklíbl se. „Nemusíš z toho mít takovou radost."

„Někdo za tebou přišel."

Stáhl obočí k sobě. Ta věta většinou nevěstila nic dobrého, už několikrát za ním do práce přišli lidé, se kterými se před pár dny seznámil v klubu, a chtěli si s ním domluvit schůzku. Lennon naštěstí vždycky přišla s přesvědčivou výmluvou, že Dante zrovna nepracuje – párkrát dokonce zalhala, že nikoho takového nezná. Tentokrát se však zvláštně usmívala, když mu to oznamovala, a jemu problesklo hlavou, jestli to není Eames. Ale viděli se před několika hodinami, navíc byl sám ještě v práci.

Kelímky, které držel v rukách, hodil zpátky do krabice a vytáhl se na nohy.

Ve dveřích kavárny stál Arthur DeLuca a smetal si z čepice sníh. Byl zabalený v červené šále a kvůli zamlženým brýlím nic neviděl, přesto zvedl ruku a místo Dantovi zamával prosklené vitríně s oschlými dortíky.

Dante obešel pult a několika rychlými kroky přešel místnost. Až metr před Arthurem se znenadání zastavil, možná ho napadlo, že je Lennon pozoruje. Neohlédl se, aby zjistil, jestli je to pravda.

Arthur si sundal brýle, zamrkal a natáhl ruku, kterou si Danta přitáhl do objetí. I když to nemohl vidět, byl si Dante jistý, že se pod šálou usmívá, a objetí mu trochu zaskočeně opětoval.

„Ahoj," vydechl mu do ucha ledovým dechem a Dantovi naběhla na krku husí kůže.

„Studíš," zamumlal a vzápětí měl chuť si dát facku – ne jednu. Ale Arthur se zasmál, zvonivě, jako by nic neslyšel radši, a popotáhl.

„Je tam hrozná zima," řekl suše, konečně se odtáhl a nos si otřel do pletené rukavice. „Můžu tě poprosit o čaj?"

„Máme i čokoládový rolky," prohodil Dante a k jeho radosti se Arthur znovu rozesmál. „Ty jedeš přímo z letiště? Vezmu ti kufr."

„Nechtělo se mi ho táhnout do schodů. Aspoň ne hned teď," postěžoval si Arthur a následoval Danta k baru. Přes pult krátce objal Lennon a posadil se na své obvyklé místo na kraji přímo u Dantovy kasy. Stáhl si čepici, šálu i rukavice a ukázal mrazem zarudlé tváře. To už před něj Lennon stavila hrnek horké vody a nechávala ho vybrat z nabídky sáčků.

Dante stál ztuhle na místě a pozoroval ho, naprosto zbavený jakékoli schopnosti něco udělat. Přinést mu slíbené rolky nebo se jen pohnout.

Nečekal ho ještě další dva dny. Plánoval trochu uklidit v bytě, konečně vrátit všechny své věci zpátky do pokoje a vyzvednout ho na letišti, aby nemusel jet metrem do centra sám. Ale teď seděl Arthur na stoličce před ním, cípem bílé košile koukající zpod tmavě zeleného svetru čistil zamlžené brýle a Lennon odpovídal na nějakou otázku. Asi jaká byla cesta, Dante neposlouchal. Tvář měl stále mokrou od sněhu na jeho šále a nedokázal pustit z hlavy moment, kdy se mu Arthur zapřel bradou o hlavu a přitáhl ho blíž k sobě.

„Co tu vlastně děláš?" vyhrkl náhle.

Arthur vzhlédl od svého čaje a nejistě se usmál. „Rozhodl jsem se přijet dřív. Vadí to?" Teprve v tu chvíli si uvědomil, že ta otázka z jeho úst vyzněla jinak, než zamýšlel. Lennon ho s vytaženým obočím pozorovala.

„Co? Neblázni. Jsem rád, že jsi tady. Vážně jsem," dodal, nehtem si přejel po bříšku palce. „Eh, dáš si něco? Sendviče, sladký... nebo si všichni můžeme něco objednat k večeři."

„Ne, mám žaludek trochu na vodě. Ale dík."

Lennon mlaskla: „Ještě musím vzadu vytřít, mezitím se můžeš sbalit, Dante, já už to tu zvládnu."

Trochu roztržitě přikývl a sledoval její záda, než otevřel kasu. Tíživé ticho v kavárně přerušovalo jen drásavé klouzání mincí po pultu, jak je Dante počítal, a cinkání Arthurovy lžičky v hrnku s čajem.

„Vážně jsi rád, že jsem přijel?" zeptal se Arthur náhle. Hrbil se a nervózně poklepával nohou.

Zamrkal. Natáhl k Arthurovi ruce a zase je stáhl podél těla. Nevěděl, jestli může. „Chyběl jsi mi," řekl jednoduše.

V očích se mu zračila úleva a jakási něžnost, která Danta nutila přehodnocovat svoje předchozí rozhodnutí se ho nedotknout.

„Nemyslel jsem si, že se mi bude odjíždět tak snadno. Totiž z domova, odtud se mi neodjíždělo zrovna lehce."

„Jednou to přijde. Že se vrátíš domů a uvědomíš si, že si to pamatuješ jinak."

Cinkl lžičkou o hrneček, přetáhl si rukávy svetru přes prsty a ruce schoval do klína. „Možná. Nebo si tě lidi pamatujou jinak."

Dante si ho prohlížel, než zavrtěl hlavou. „Tady se vůbec nic nezměnilo a pamatuju si tě pořád stejně. Možná jsi měl kratší vlasy. A taky tenhle svetr si nepamatuju. Zelená ti hrozně sluší."

Arthur se polovičatě usmál a sklonil hlavu. Veškeré obavy způsobené tím, že jejich setkání chvíli působilo zvláštně, byly rázem pryč, a Dante, i když nerad, to musel připisovat Lennoninu odchodu.

V rychlosti přepočítal tržbu, výsledky zapsal do tabulky, a když se vracel ze šatny s bundou přehozenou přes ramena, Lennon už stála u své kasy a vesele si povídala s Arthurem. Objali se a rozloučenou a Dante musel přemýšlet, jak moc se vlastně museli sblížit. Nahlas ale nic neřekl.

Místo toho vzal do ruky Arthurův kufr a společně se vydali přes osvětlenou silnici ke dveřím svého bytu.

„Víš o tom, že jsi na řadě s odhrnováním sněhu?" zeptal se Arthur, když procházeli vestibulem a Dante nakukoval do poštovní schránky.

Zamračeně si ho prohlédl: „Nevím. A jak to víš ty?"

„Visí to na nástěnce," ukázal na protější stěnu, kde vedle hasicího přístroje visela korková nástěnka v dřevěném rámu s inzeráty na různé služby i oznámení o požadavcích na vlastníky.

Dante mávl rukou. Mlčky stoupali do schodů, když se v druhém patře zastavil a ukázal na Arthura: „Že tys přijel jenom kvůli tomu?"

„Můžou tě kvůli tomu vystěhovat," pokrčil rameny Arthur.

„Takže přijel!" zvolal. „Kromě toho existuje tolik věcí, kvůli kterým už mě mohli vystěhovat."

Na to už Arthur zareagoval jen zoufalým smíchem. Odemkl dveře a klíče odhodil na poličku. V botníku po více než týdnu opět přibyly špinavé conversky a na poutko černý kabát s klopami. A Dante věděl, že ho nehřeje na hrudi jen proto, že je v bytě teplo. Věnoval Arthurovi úsměv.

„Jsem rád, že jsi doma."

„Já vím, mohl jsem napsat, ale chtěl jsem, aby to bylo překvapení. Taky to bylo takový hodně spontánní rozhodnutí."

„Jo, tak spontánního si tě taky moc nepamatuju," chytl se toho Dante s úšklebkem. „Ale líbí se mi to. Zejtra bysme mohli-"

„Ani náhodou," zasmál se Arthur, „svojí dávku spontánnosti jsem si vyčerpal minimálně na další dva týdny."

„Pořád je to hodně nízká tolerance, ale je to podstatně lepší než před měsícem," podotkl Dante. „Jsem zvědavej, jak se ti budou líbit moje spontánnosti."

Arthur cukl obočím. „Myslím, že to přežiju."

Pak na chvíli zmizel v koupelně a vrátil se s toaletním papírem, aby prý mohl otřít kolečka kufru. Dante ho nesouhlasně sledoval a pak výmluvně ukázal na barevné stopy vedoucí chodbou z obýváku.

„To je ta první spontánnost, nebo další důvod, proč se nechat vystěhovat?"

„Obojí?" hádal Dante a Arthur se tiše rozesmál.

Z kufru vytáhl balíček v igelitovém sáčku – Arthurova matka Dantovi posílala vánoční sladké pečivo, se kterým se později oba uvelebili na pohovce pod dekou – a dva pečlivě zabalené dárky. Dante si vzpomněl na dárek pro Arthura, stále ležící v šuplíku nočního stolku, a ulevilo se mu, když Arthur trval na tom, aby si dárky předali až o Silvestru, jak zněla původní domluva. Ani ve chvíli, kdy už v bytě nebyl sám, si nedokázal představit, jak usíná ve své ložnici. Zvládl pouze v rychlosti posbírat všechna trička, džíny, košile a špinavé spodní prádlo poházené po podlaze, křídle i jídelním stole a – jakkoli diskrétně to s pobaveně se tvářícím Arthurem za zády bylo možné – hodit je za dveře.

Arthur mezitím vybalil zbytek obsahu svého kufru a do zásuvky v obýváku zapojil svůj notebook, pod Dantovým přísným pohledem se však neodvážil ho otevřít. Místo toho se posadil k Dantovi a nechal si přes kolena přehodit kousek deky. Natáhl se pro chlebíček s kandovaným ovocem a koutkem oka si prohlížel malbu zapřenou o květináč. Všiml si jí okamžitě a byl si i docela jistý tím, co nebo spíše koho zobrazuje, doufal však, že se k tomu Dante vyjádří sám.

„Ten obraz se mi líbí."

„Arte-" řekl varovně.

„Viděl jsem ten portrét, který jsi kreslil pro Robin. Ale barvy se mi líbí víc, měl bys malovat častěji."

Dante si přitáhl nohy k sobě. „Není to hotový."

„Ukážeš mi ho, až ho dokončíš?"

Jenže místo odpovědi si Dante vzal další kousek chlebíčku a zakousl se do něj. „Musíš mámě vyřídit, že je výbornej."

„To jí vyřiď sám, mám jí zavolat, až se zabydlím."

„Ještě ses nezabydlel? Můžu pustit na plný pecky Bowieho," zamyslel se. „A tvoji rodiče jsou určitě skvělý, ale nejsem si jistej, jestli..."

Arthur vytáhl obočí. „Jestli co?"

Mlčel. Zahleděl se na Arthurovu tvář. Připadalo mu, jako kdyby nikdy neodjel, přesto však v jeho očích spatřoval něco, co si nepamatoval. Co si nedokázal zařadit. Jistota, s jakou vůči němu vystupoval od chvíle, co vešel do kavárny, ho překvapovala a imponovala mu zároveň. Přemýšlel, jestli se konečně dostává pod slupku toho nervózního, červenajícího se studenta žurnalistiky, který se k němu před několika měsíci přistěhoval. Neměl však pocit, že by se setkával s někým jiným, naopak měl dojem, že tam spolu sedí už týdny a jejich konverzace se nikdy nezastavila.

Arthur mu pohled opětoval, k odpovědi na svou předchozí otázku ho však nevybízel. Nechal Danta, aby mu položil hlavu na rameno a podal mu další chlebíček.

Zapomněl, jak modré jsou jeho oči a jak nádherný je jeho úsměv. Voněl jako déšť a cukr a Dante měl pocit, že se v jeho přítomnosti konečně může volně nadechnout bez obavy, že se mu do očí naženou slzy.