Pulzovalo mu v hlavě a v ústech měl odpornou pachuť, ze které se mu dělalo zle. Cítil, jak se mu tričko lepí na záda a jak ho v obličeji šimrají vlasy. Zkroutil tvář do bezmocného šklebu, přetočil se na záda a rukou do něčeho bouchl. To něco zakňouralo a on vytřeštil oči, okamžitě však zaúpěl a promnul si je.

„Kurva, kurva," sykl téměř nehlasně a odhrnul si vlasy z čela. Pomalu otevřel oči a nechápavě se zamračil, když si všiml, že má prsty od černé barvy.

„Nejen, že jsi mě vzbudil v noci, ty mě musíš vzbudit i ráno," postěžoval si chraplavý hlas vedle něj.

„Arte?" polkl nejistě. „Do prdele. Já... co-"

„Nechceš vědět," zamumlal Arthur. „A já vlastně radši taky ne. Běž spát. Prosím."

Vytáhl se do sedu a do klína mu odněkud shora spadla černá gumička. Ještě chvíli zmateně pozoroval černé fleky na svých prstech, než se rozhlédl kolem sebe.

Byl v Arthurově pokoji, jak už stihl pochopit. Měl na sobě všechno oblečení, což byla dobrá i špatná zpráva – cítil, jak se mu kožený pásek zarývá do kůže na břiše a jak mu v úzkých nohavicích otékají nohy. Na podlaze ležela společně s nějakým cestopisem jeho džínová bunda a o kousek dál se válely jeho boty. Kdesi za zavřenými dveřmi zřejmě končily špinavé otisky podrážek. V hlavě se mu pomalu začínal rýsovat obrázek toho, co se v noci asi tak mohlo stát.

„Kolik je hodin?"

Arthur něco nesrozumitelného zavrčel, než se poslepu natáhl pro svůj mobil a hodil ho po Dantovi. Těžce vydechl, když ho udeřil do žaludku.

Ke svému relativnímu překvapení našel na zamykací obrazovce fotografii sebe, Arthura a Robin před žvýkačkovou stěnou na Pike Place Market. Dívka je oba objímala kolem krku a vyfukovala růžovou bublinu, oni dva naopak hráli zděšení z toho, jak obrovská je, jako by je snad měla pohltit.

Bylo skoro tři čtvrtě na deset a on si přejel dlaní přes obličej, když zaregistroval několik nepřečtených zpráv, které Arthurovi v noci poslal. Položil mobil na postel vedle sebe a přitáhl si do náruče polštář, který ležel mezi nimi. I na něm si všiml černých fleků a znovu nechápavě nakrčil nos.

„Co to kurva...?"

„Dante," protáhl otráveně Arthur, otočil se k němu a zamžoural. „Máš rozmazaný linky."

Jako by mu bliklo, nasadil široký úsměv. „No jo..."

Zrak mu padl do opačného rohu místnosti, kde stál středně velký cestovní kufr. Zamračil se.

„V kolik letíš?" zeptal se tiše.

„Uh, v jedenáct," zamumlal Arthur a Dante sebou trhl.

„To nestíháš! Absolutně! Arte, na letiště je to půl hodiny, už tě tam nepustí, vždyť je skoro deset," vyhrkl a s neklidem sledoval, jak se Arthurovi na tváři objevuje úsměv postupně se měnící v nezvladatelný výbuch smíchu.

„V jedenáct. Zítra," dostal ze sebe konečně a Dante našpulil rty a otráveně po něm hodil svůj polštář. „Ještě dělej, že nejsi rád, že tu s tebou budu až do zítřka."

K Dantově štěstí měl stále zavřené oči, takže nemohl spatřit, jak vytáhl koutky, a z nějaké pohnutky, které úplně nerozuměl, si zase lehnul.

„Jdeš spát?" zašeptal Arthur a pootevřel jedno oko.

„Když ti nebude vadit, že usneš vedle polonahýho kluka," pokrčil rameny Dante.

„Žiju s polonahým klukem."

To bral jako svolení stáhnout ze sebe džíny a společně s propoceným tričkem je hodit na zem vedle postele. Nebyl zvyklý spát s vrškem. Přetočil se na bok, aby viděl do Arthurovy tváře a teprve v tu chvíli si uvědomil, že leží pod jeho pruhovanou dekou.

„Ty máš mojí deku?" zeptal se pohoršeně.

A Arthur, aniž by se jeho tónem nechal jakkoli rozhodit, odpověděl podobným hlasem: „Ty máš mojí peřinu?"

„Takže je vyměníme?" ptal se dál.

Arthur se polovičatě usmál. „Běž spát."

Ještě chvíli pozoroval jeho klidnou tvář, než taky zavřel oči. A možná se mu zdálo o tom, že tohle nebyla jediná noc, kterou strávil v posteli po jeho boku.

Odpoledne se vydali na pozdní oběd do jednoho z bister s výhledem na hlavní třídu vysázenou barevnými dlaždicemi. Posadili se ke stolku u okna a oba si objednali veganskou poke bowl.

„Pamatuješ si ze včerejška něco?" zeptal se Arthur, když si Dante na stůl vymáčkl z platíčka dva aspiriny a zapil je borůvkovým koktejlem. Než se vydali do města, osprchoval se vlažnou vodou v domnění, že se probere, přesto měl pod očima obrovské temné kruhy a ruce se mu trochu třásly, když si v předsíni zavazoval tkaničky.

„Četl sis ty zprávy?"

„Ne."

„Tak tam se možná něco dozvíme."

Arthur pokýval hlavou, vytáhl z kapsy svůj mobil, odemkl ho a přesunul na opačnou stranu stolu. Dante se nechápavě zašklebil.

„První si to přečti ty, kdybys náhodou chtěl něco vzít zpátky," osvětlil mu své rozhodnutí.

Zakroutil hlavou. „Už jsem to poslal, to je stejný, jako kdybych to řekl."

„Stejně si to přečti první ty."

„Abych tě mohl varovat, jak moc jsem byl na sračky?" rozesmál se Dante.

„Myslím, že vím, jak moc jsi byl na sračky. Vlezl jsi mi do postele v botách, Dante! V botách!" zvolal Arthur, ale raději se ztišil, když si všiml, že se pár lidí otočilo jejich směrem. „Něco jsi mi nutně potřeboval říct, ale nejsem si jistej, jestli to z tebe nakonec vypadlo, nebo ne."

„Dám to povlečení vyprat, slibuju," řekl Dante a zamračeně se zahleděl do obrazovky Arthurova mobilu. „Takže, budu radši rovnou provádět korekturu, i když některý věci po sobě fakt nerozluštím. Píšu: To už nemáš rád čokoládový rolky?"

„Cože?" Arthur vyprskl smíchy.

„Nevím, co to znamená; jdeme dál: Neměl jsem říkat, že se mi líbíš, ale myslel jsem si, že už to víš, protože jsme spolu hráli na piano a jedli jsme vaječný rolky. Do prdele, co-"

„Na to ses mě ptal."

„Na co?"

„Jestli jsi mi radši neměl říkat, že se ti líbím," řekl Arthur.

Dante si ho dlouze prohlížel a on cítil, jak mu do tváří stoupá horkost. „A neměl?" zeptal se nakonec.

„Myslím, že by člověk měl říkat to, co má na srdci. Možná jen takový ty vyznání vdaným holkám se dvěma dětma jsou trochu sobecký, ale na druhou stranu... Proč by ti mělo ublížit vědomí, že... že tě někdo miluje?" zamumlal Arthur v odpověď.

„Dobře, já se ale ptal tebe, ne na nějaký filosofický pojednání o tom, jestli je to správný nebo sobecký, nebo co jsi to říkal."

Arthur se kousl do rtu. „Myslím, že máš pravdu. Že jsem to věděl, i když teda asi ne kvůli těm rolkám," řekl a potěšilo ho na Dantově tváři vidět záblesk úsměvu. Do té chvíle byl jeho výraz vážný a jeho to znervózňovalo. „Jenom, slyšet to nahlas mě stejně trochu zaskočilo."

„Proto jsi... proto jsme se pořád míjeli? Tenhle tejden?"

Arthur polkl. „Nechtěl jsi mi náhodou přečíst ty zprávy?"

Pohledem kmital mezi jeho očima, jako by doufal, že se mu z nich podaří vyčíst odpověď na svou předchozí otázku. Nakonec se ale stejně sklonil k telefonu a pokračoval.

„Vím, že jsi třeba dopoledne nemohl přijít pro rolky, ale já je pro tebe schovával," četl dál a obočí mu vystřelovalo nahoru. „Další větu fakt nerozluštím, možná... počkej, tohle slovo by mohlo být Bowie."

„Proč mě to nepřekvapuje?"

Dante se rozesmál. Na křupavou placku nabral trochu hummusu a zakousl se do ní. Naposledy si přečetl všechny zprávy a mobil zase vrátil Arthurovi. „Nevím, ten zbytek vůbec nedává smysl."

Arthur mávl rukou. „V podstatě jsi mi to pak převyprávěl v noci. A horší než ten bordel v posteli to být nemůže."

Dante neodpověděl. Z kuliček cizrny vyskládal na dno své misky usměvavého smajlíka, a když si dostatečně své dílo prohlédl, podložil si bradu zápěstím a pohlédl na Arthura.

„Kdy se vrátíš?"

„Na Nový rok," odpověděl Arthur. „Předpokládám, že ty budeš mít nějaký plány."

Pokrčil rameny. „Většinou jdu do nejbližšího klubu a nechávám se nést davem. Před rokem jsem takhle skončil v Olympii a pak ráno vysolil asi dvě stě babek za taxík."

„Dobře, tak..." začal a zakoktal se. „Eh, kdyby ses mohl letos držet spíš poblíž centra... to by bylo fajn."

Překvapeně zvedl hlavu. „Chtěl bys přijít?"

„Nebudu na Silvestra sám doma," zamumlal, ubrouskem si otřel ústa a zahleděl se ven z okna. Začalo sněžit a setmělo se, takže světlomety projíždějících aut vytvářely dojem barevných vánočních svíčiček.

Dante se pro sebe usmál.

Stále žasl, jak snadno se mu s Arthurem konverzuje. O počasí i o vztazích. Nechápal, jak je možné, že na jeho noční příchod reaguje s takovým klidem. Vzpomínal si, jak jednou v noci po návratu z večírku u Kitty Fawcettové nechtěně vzbudil Quentina.

„Vzbudil jsem tě já někdy?" ptal se druhý den u snídaně.

„Ne," protáhl Dante a protočil oči. „Stejně jsi hned zase spal! Pořádně ani nevíš, co se stalo."

„To teda nespal. Zíral jsem do stropu a-"

Dante se rozesmál. „Nemůžu za to, že si potřebuješ vyhonit, abys usnul."

„Zavři hubu," sykl Quentin a kopl mladšího bratra pod stolem do holeně, když si všiml, že se do jídelny blíží matka.

„Možná jsi mě nikdy nevzbudil, ale zvratky jsem po tobě uklízel víckrát, než ty po mně," řekl mu pak, když byli rodiče opět z doslechu. „Takže za mě jsme si kvit."

Když s ním druhý den dopoledne vystupoval na letištní stanici metra, přemýšlel, co by se muselo stát, aby Arthur zvýšil hlas. Jen o pár vteřin později si uvědomil, že to není ideální myšlenka, kterou by se měl chtít rozptylovat.

Arthura už s kufrem v ruce viděl, tenkrát ale jel k němu, aby se přestěhoval. Teď měl na týden zmizet a on si nebyl jistý, jestli ho dokáže nechat jít. Už téměř dva měsíce byli neustále spolu a on si na jeho přítomnost až příliš rychle zvykl.

„Ani jsem ti nedal dárek," zamumlal, když přecházeli přes most nad vozovkou do letištní haly.

Arthur se překvapeně otočil. „Já... ještě pro tebe nic nemám."

Dante mávl rukou. „Je to jenom blbost."

„Oslavíme Vánoce na Silvestra," navrhl Arthura.

Rozpačitě vytáhl koutek. „Jo."

„Máma určitě napeče a bude ti to chtít poslat a nebude mě poslouchat, až se jí budu snažit vysvětlit, že mě s jejím biskupským chlebíčkem do letadla nepustí," pokusil se Arthur odlehčit atmosféru úsměvem.

„Rozhodně bych si ho nenechal ujít, ale obávám se, že bych mohl blejt."

Rozesmál se. „Ona ví, že nesmíš laktózu."

Nastala chvíle ticha, když se postavili před tabuli odhlašující odlety a přílety. Dante bezduše zíral nad sebe, oznámení však vnímal jen jako náhodně poskládaná písmenka.

„Gate B1, ale má zpoždění, asi kvůli sněhu."

„Cože?"

„Že má zpoždění," zopakoval tiše.

Dante si ho zaujatě prohlédl, než se zeptal: „Chceš zajít na kafe?"

„Myslím, že z toho bych momentálně blil taky."

„Bojíš se lítání?"

Pokrčil rameny a nervózně polkl. „Letím poprvý. Sem jsem jel s tátou autem, museli jsme převézt všechny moje věci."

„Budeš v pohodě, slibuju," prohlásil Dante a zběžně mu stiskl ruku. Pak se rozhlédl a ukázal na nebližší obchod s předraženými suvenýry. „Chceš omrknout plyšáky ve tvaru Space Needle?"

„Vždyť vůbec nevypadají jako..." zamračil se Arthur.

„Já vím," ušklíbl se Dante. „Vypadají jako- eh, prostě ti jednoho koupím."

Za to si vysloužil ránu do ramene a smích. Nakonec do obchodu nešli, našli si zapadlý roh s výhledem na světélkující tabuli a posadili se na Dantovu koženou bundu.

„Kontroluješ čas?"

„Jo."

„Jak ti je?"

Arthur se nuceně usmál. „Nic moc. Ale zatím v pohodě."

Dante pokýval hlavou. „Kdybys-"

„Já vím."

„Nevím, koho budu otravovat, když tu nebudeš," zkusil Dante změnit téma.

Arthur se rozesmál. „Třeba paní Lewisovou? Lennon a všechny ostatní?"

„Jo, v práci bych mohl pár lidem znechutit Vánoce."

„Budeš pracovat?"

Pokýval hlavou a našpulil rty. „Je vyšší mzda, protože tam nikdo nechce bejt."

„Odkdy ti jde o peníze?"

Ušklíbl se. „Co jinýho bych měl dělat? Eames bude u mámy, ty letíš do Oregonu, Lennon seru a nikdo jinej by mě asi o svátcích stejně nesnesl."

„Příští rok poletíš se mnou."

„A tvoje máma tě donutí se ode mě odstěhovat, až mě pozná," rozesmál se Dante.

Arthur mlčel. „Prostě poletíš taky," řekl nakonec.

Dante neodpověděl. Zapřel se hlavou o studenou zeď za sebou a zavřel oči. Představoval si, jak tady bude sedět za týden a netrpělivě sledovat všechny cestující vycházející z Arthurova gatu. V ruce možná bude držet hrnek kávy ze Starbucks a toho hloupého plyšáka z obchodu naproti.

„Budu ti psát," ozvalo se zdráhavě vedle něj. Stále se zavřenýma očima se pousmál, a pak sebou trhnul, když ho Arthur cvrknul do tváře. „Hej, neusínej, potřebuju tě tady."

„Jsem tady," zamumlal a pootevřel jedno oko. Vytáhl koutky. „Budu ti posílat fotky čokoládových rolek."

Oba se rozesmáli. Dante mu opatrně položil hlavu na rameno a úlevně vydechl, když Arthur nijak neprotestoval.

„Pozdravuj ode mě Robin a rodiče. Rodiče jenom ze zdvořilosti, aby hned nepoznali, že bydlíš se sprostým nevychovaným kreténem. Hlavně Robin, stýská se mi po ní."

Arthur se usmál: „Vyřídím."

Koutkem oka sledoval, jak svírá a zase rozvírá pěsti, cítil, jak hluboce dýchá a polyká. Poklepával si levou nohou a hypnotizoval štítek se svým jménem a adresou připevněný na zipu svého zavazadla.

„Dal bych ti jointa, ale obávám se, že pozdějc bys z něj mohl zvracet."

„Je mi dobře. Bude mi dobře."

„Ale mám žvejkačku, možná," nabídl a z kapsy postupně vytahal a Arthurovi do dlaní naskládal několik drobáků, rozmačkanou krabičku se třemi cigaretami, pár zapalovačů, zmuchlané staré účtenky, kondom ve vybledlém obalu a poslední dva plátky žvýkačky.

„Radši se tě nebudu ptát, jak dlouho tam ty věci máš," zamumlal Arthur, ale žvýkačku vybalil z celofánu a strčil si ji do pusy.

Dante se začal probírat svými věcmi a nejistě mezi prsty promnul kondom. „Ten asi riskovat nebudu," uvažoval nahlas a společně s účtenkami a jedním nefunkčním zapalovačem ho strčil do zadní kapsy kalhot. Pak se otočil na Arthura: „Je ta žvejka v pohodě?"

„Spíš ne, ale není hrozná."

„Chceš i tu druhou? Kdyby něco?"

„Zas tak dobrá není," přiznal Arthur se smíchem. Pohlédl na hodinky na svém zápěstí a promnul si dlaně. „Budu muset jít. Pohlídáš mi kufr? Dojdu si na záchod."

Dante přikývl a vyhrabal se na nohy. Pomohl Arthurovi nahoru a vzal jeho kufr. Pohledem protínal jeho záda, když následoval ukazatele, a pak se rozhlédl kolem sebe. Aniž by se musel dvakrát rozmýšlet, zamířil do obchodu se suvenýry, koupil peprmintové a ovocné žvýkačky s logem státu Washington, a menší z modelů Space Needle v plyšové verzi. Vešel se mu akorát do dlaně a napadlo ho, že by se Arthurovi mohl v letadle hodit. Prodavačce nechal na pultu skoro čtyřicet dolarů, ale nemohl se přestat usmívat

Zatímco čekal naproti vchodu na toalety, uvědomil si, že křečovitě svírá plyšáka.

„Ach jo," protáhl Arthur, když si ho všiml, ale oči mu zářily.

„Byl jsem jenom pro žvejkačky, ten plyšák k nim byl zdarma," řekl nenuceným tónem Dante.

Arthur mu věnoval pobavený úsměv. „No jasně."

Mlčky prošli na opačný konec letištní haly a Arthur se zastavil před kontrolou.

Dante cítil, jak mu na tváři mrzne úsměv.

„Šťastnej let, nebo co já vím, co se říká."

Arthur se pousmál. „Díky, Dante. Za všechno. Vážně."

„Za tejden seš zpátky," konstatoval.

„Jo."

Než se nadál, měl Arthurovy paže kolem krku. Zabořil mu obličej do hrudi a objal ho kolem pasu. Voněl jako déšť a ovocné žvýkačky, a zatímco Dante stál na špičkách, on se musel hrbit. Cítil, jak mu divoce buší srdce a jak je napjatý v ramenou.

„Budeš v pohodě," řekl mu ještě jednou tiše. „Napiš mi."

„Jo."

„Nevím, jestli to přežiju," řekl a Arthur se narovnal a odtáhl. „Vážně – kdo mi bude vařit a chodit nakupovat?"

Teprve v tu chvíli si všiml, jak se v obličeji bledý. Přesto se mu však na zmodralých rtech objevil drobný úsměv.

„Arte, zvládneš to, dobře?" zašeptal k němu ještě jednou.

Přikývl a sklonil zrak k plyšákovi ve své dlani. Oba balíčky žvýkaček si nacpal do kapes, přes loket si přehodil kabát a do pravačky vzal svůj příruční kufr.

„Hezký Vánoce."

„Díky, Dante."

Mával mu z druhé strany kontrolních rámů, a ušklíbl se, když se mu nedařilo dostat se zpátky do svých špinavých conversek. Stál tam ještě dlouho poté, co mu zmizel i s kufrem a nervózním úsměvem za rohem.

V kapse mu zavibroval mobil.

Eames: Už jsi na cestě?

Naťukal rychlou odpověď a s posledním pohledem věnovaným přepážce se obrátil na patě a zamířil pryč.