Čtvrteční pauzu na cigaretu jen nerad trávil ve společnosti Lennon. Nejen, že se pokusila vecpat na večeři, kterou měl strávit výhradně se sourozenci DeLuca, navíc neustále mluvila o tom, že by spolu měli co nejdříve někam vyrazit.

Kromě toho při pohledu na obrazovku mobilu zjistil, že Eames mu během těch pár hodin, které strávil přípravou perníkových latté, napsal zprávu, za co je vděčný. Zaskočila mu slina, a zatímco stál proti Lennon na chodníku, musel se hlídat, aby nezačal přemýšlet o tom, co mu odepsat. Odkašlal si a mobil raději strčil do kapsy, nepotřeboval s Lennon řešit svou schopnost ovládat se. Neschopnost, přesněji.

„Vážně, Dante, a slibuju, že s sebou nevezmu Chrissy," pokračovala ve svém přemlouvání, aby s ní šel v sobotu do klubu.

Čelo se mu zkrabatilo: „Která je Chrissy? Ta s velkýma prsama?"

„Ne, to je Julie," protočila oči.

„Tak tu taky neber, pořád na mě divně zírá."

Nechápavě se uchechtla: „Tobě vadí pozornost?"

„Její mi vadí. A nejsem zrovna do..." rukama naznačil poprsí. Lennon mu dala ránu pěstí do ramene.

„Myslela jsem, že Chrissy ti vadí víc," řekla. „Stejně mám pocit, že všechny budou u rodičů."

„Nevím, která to je."

„Jednou na sobě měla tričko s logem Queen a ty ses hrozně nasral, když ti řekla, že je vlastně moc neposlouchá."

Dante se znechuceně zašklebil: „Jo tahle slepice."

Protočila oči a potáhla z elektronky. „Ne každej je prvotřídní hipster jako ty," řekla po chvíli.

„Tak znova," chytil se za kořen nosu a ukázal na ni cigaretou, „nejsem hipster. A jestli to řekneš ještě jednou, tak s tebou nikdy nikam nepůjdu."

Mlaskla a zvedla ruce nad hlavou. „Prostě kdyby ses o víkendu někam chystal, tak mi dej vědět. Prosím."

Vytáhl obočí a potáhl z cigarety. „Takže bys někam šla i s mýma kámošema?"

„Jako do nějakýho gay klubu?" zamračila se. Chvíli sledovala své nalakované nehty, ale pak si povzdechla. „Ale jo. Strašně dlouho jsem nikde nebyla a nechci bejt na Díkůvzdání sama."

„Díkůvzdání je dneska, Lennie."

„A ty mě nechceš u sebe doma na večeři," změřila si ho přimhouřenýma očima. „Tak mě aspoň nenechávej samotnou přes víkend."

Našpulil rty. „Fajn, když někam půjdu, zavolám ti."

„Dík," rozpačitě se pousmála, strčila elektronku do kapsy a zavelela k návratu do práce.

Jakmile zmizela ve dveřích, vytáhl z kapsy mobil, naťukal zprávu ne nepodobnou té Eamesově a s přinucením se myslet na ty desítky espress, které jej ještě čekaly, ji pomalu následoval.

Z práce se utrhl až kolem třetí, za to si však domů odnášel poměrně slušnou várku borůvkových a čokoládových muffinů, které se neprodaly. Odpolední směna byla kvůli svátku zrušena.

Hned po otevření dveří jej do nosu udeřila vůně pečeného masa. Boty úhledně srovnal ke stěně vedle Arthurových conversek a Robininých kozaček, bundu pověsil na háček a... pak si to uvědomil. To ticho, jako by v bytě nikdo nebyl.

„Jsem doma," zvolal, když procházel chodbou, a pak zvedl ruku na pozdrav.

Robin s Arthurem seděli u kuchyňského stolu a o něčem spolu mluvili. Arthur ho pozdravil zpátky a teprve v tu chvíli se otočila i Robin a věnovala mu úsměv. Nemotorně se jí zeptal, jak se má, což tentokrát nerozesmálo jen ji, ale i jejího bratra.

„Přinesl jsem z práce zbytky," oznámil a položil na stůl papírovou krabici plnou muffinů. Robin ji otevřela a věnovala Dantovi tázavý pohled. „Posluž si."

„Jsou výborný," pochvalovala si. „Budou skvělý jako dezert."

„Když nám zbyde místo," řekl Dante a pohlédl do zapnuté trouby. „Vážně jste měli udělat jenom půlku, něco jsme mohli nechat v mrazáku na příští rok."

„Sní se to, ani nebudeš vědět jak," ubezpečil ho Arthur. „Máš nějaký speciální přání na brambory?"

„Matka je dělávala se smetanou a já dostával speciální porci bez ní," ušklíbl se.

„Takže s cibulí a slaninou budou v pohodě?"

„Jasně, jasně."

„Rodinný recept," obeznámila ho Robin.

„Doufám ale, že nehodláte dělat nádivku," poznamenal sarkasticky, ale pak se zhrozil, když si sourozenci vyměnili pohledy.

„Teď ji necháváme odležet v ledničce."

„Říkal jsem, že z toho nebude nadšenej," řekl Arthur zároveň se znaky.

„Arte, sakra, vždyť to budeme jíst ještě příští tejden!"

Robin se tiše rozesmála, poklepala svému bratrovi na rameno a něco mu řekla. Dante zmateně sledoval, jak se o něčem dohadují.

„Co... Arte, co řešíte?" vydechl bezmocně. Pomalu mu začínalo docházet, že ne vždy bude zasvěcen do všeho, co padne. A Robin u nich měla být ještě čtyři dny.

„Robin říkala, že kdyžtak můžeme ještě někoho pozvat," vysvětlil obezřetně Arthur.

Dante se zamračil: „Jako koho?"

„Ty tu máš přátele," protočil oči.

Vzpomněl si na Lennon a na to, jak ji odbyl. Nebyl jeho styl se domáhat odpuštění a měnit rozhodnutí, ale Arthur už se s ní trochu znal. A věděl, že nelhala, když říkala, že bude sama. A že nechce být.

„Lennie by asi přišla," řekl nakonec.

Arthur se otočil na sestru, aby jí vysvětlil, o kom je řeč, a ona s úsměvem pokrčila rameny.

„Umí znakovou řeč?" zeptala se.

Rozesmál se. „Robin, to není zrovna věc, na kterou se lidí na potkání ptám."

Pobaveně pokývala hlavou, že má pravdu.

Jaké to bylo překvapení, když Lennon po svém příchodu do Dantova a Arthurova bytu oznámila, že na střední škole navštěvovala hodiny znakové řeči. Spoustu znaků a frází už si nepamatovala, ale rozhodně uměla dost na to, aby si mohla bez větších obtíží popovídat s Robin o její cestě do Seattlu a prvních dojmech z města i Danta.

„Je Díkůvzdání, takže se nebudu rejpat v tom, že ještě před hodinou jsi mi tvrdil, že přijít nemůžu," řekla mu tiše hned, jak jí otevřel. „A řeknu jen, že jsem vděčná, že jste mě pozvali."

Nezmohl se na víc než na rozpačitý úsměv. Svým způsobem možná bylo horší, že mu jen syrově oznámila, že se jí to dotklo. Byl by mnohem radši, kdyby ho bouchla pěstí do ramene a řekla mu, že je parchant. Nebo radši idiot, to by se necítil tolik provinile.

„Já jsem vděčnej, že trávím Díkůvzdání s tebou," reagoval přiškrceně, což ji rozesmálo.

„Jen se v tom vykoupej, za to ti taky budu vděčná."

Povzdechl si, praskl si mozol na palci a trochu nejistě se vrátil do obýváku. Lennon už seděla s Robin na pohovce a plynule si povídaly. Dante vytáhl obočí.

„Asi dneska budeš jedinej, kdo nebude rozumět," pošeptal mu Arthur.

Nasadil falešný úsměv: „Pak tě budu muset požádat, abys mi překládal."

„Rád."

Nepřestávalo ho udivovat, s jakou grácií a radostí se ujímal úkolů, které bylo nutno splnit. Nezáleželo na tom, jestli se jednalo o potřebu jít nakoupit, uvařit, s něčím Dantovi asistovat, nebo napsat esej do školy. Ještě nikdy ho neslyšel si postěžovat nebo aspoň protočit oči a povzdechnout si, zkrátka si uvědomoval, že určitým povinnostem se nevyhne.

Bytem se rozlehl potlesk, smích a nadšené výkřiky, když Dante bouchl lahev šampaňského a Arthur doprostřed uklizeného a slavnostně prostřeného jídelního stolu postavil pečeného krocana. Robin rozlila alkohol do sklenic, Lennon všem nandala nádivku i brambory, a Dante se nedokázal přestat usmívat. Ze sterea v obýváku tiše hrál David Bowie a za okny sněžilo.

Po bezmála hodině strávené hodováním a tlacháním u stolu se přesunuli do obýváku. Robin se posadila na koberec a dlaň přitiskla k reproduktoru, Dante Arthurovi přenechal místo v proutěném křesle a rozvalil se na pohovku vedle Lennon. Ta s sebou přinesla karton zázvorového piva, které teď všichni čtyři popíjeli. Jednomyslně se shodli na tom, že jsou všichni vděční za večeři, kterou sourozenci DeLuca připravili, a za to, že mohli Díkůvzdání strávit společně.

„Říkal jsem, že toho je moc," neodpustil si ještě jedno popíchnutí Dante. V pekáči zbyla ještě celá polovina krocana a v lednici museli udělat místo na brambory a většinu nádivky, která se nesnědla.

„Dojíme to během víkendu," pokrčil rameny Arthur. Po celý večer mluvil a znakoval zároveň, aby usnadnil své sestře orientaci v konverzaci.

Dante zakroutil hlavou a ukázal na něj: „Já pochybuju, že se do tebe ještě něco vejde. Podle mě sis přecpal žaludek minimálně na další dva týdny."

Narážel na jeho pohublou postavu. Byl vysoký, téměř o hlavu vyšší než Dante, a samá ruka, samá noha. Arthurovi se do tváří nahrnula červeň a Robin mu věnovala zvláštní pohled.

„Já si něco odnesu domů," nabídla se Lennon.

„Kdyby ti krocan po dnešku lezl krkem, ještě tu máme zbytek rizota."

Robin stáhla obočí a obrátila se na bratra s nějakou poznámkou. Ten polkl a nejistě se podíval na Lennon, která pokrčila rameny.

Dante těkal očima z jednoho na druhého: „Co řešíte?"

„Robin říkala, že to od tebe není hezký," vysvětlila Lennon po chvíli ticha.

„Hezký?" zamračil se zmateně a podíval se na Robin. „Co není hezký?"

„Ještě před chvílí jsi říkal, že jsi za tu večeři vděčnej. Teď to tak nevypadá," objasnila Robin, jak za ni bratr interpretoval.

Zamrkal. Jejich oči se k němu upíraly, jako by se dožadovaly vysvětlení. Nebo lépe – omluvy. A on se nervózně rozesmál.

„Cože?" vyhrkl nechápavě, celá ta scéna mu přinejmenším připadala směšná. „Dělal jsem si srandu, nemyslel jsem... nemělo to vyznít..."

Lennon ho pozorovala s jakýmsi zadostiučiněním. Samozřejmě. Arthur naproti tomu odvrátil tvář a svou pozornost věnoval scéně za oknem. Robin naklonila hlavu na stranu a gestem, které mu nikdo nemusel překládat, mu naznačila, aby pokračoval.

„Nechtěl jsem, abyste to pochopili takhle," řekl.

Pokud po něm snad někdo z nich chtěl kání a zpytování svědomí, neznal ho dost dobře na to, aby věděl, že to od něj neuslyší. Neomlouval se za malichernosti, byl zásadně proti přivádění pozornosti k záležitostem, které si ji nezasloužily. Zjistil, že omluvy nic nespravily, neměly zázračnou moc, kterou jim společnost připisovala. Pokud totiž existovalo něco jako příděl omluv, on ten svůj už dávno přečerpal.