Od první chvíle, kdy ho to ráno pozdravil, pozoroval jeho třesoucí se ruce. Prsty mu kmitaly po stole, jako by hledaly něco, čeho se chytit, něco, co by mu připomnělo, že jsou i jiné věci, na které se může soustředit. Že jsou i jiné věci, na kterých záleží. Oči i myšlenky mu běhaly po bytě, ale nedokázal najít žádný kout, kde by si mohl na chvíli odpočinout. Nic nebylo dostatečně zajímavé, dostatečně zklidňující, dostatečně rozptylující, a Dante bojoval s touhou ukázat mu, jak dostatečně by všechny tyhle požadavky dokázal splnit, pokud by ho nechal.

Místo toho ho sledoval zpoza notového papíru, na který přepisoval klavírní part od Lance, a snažil se příliš nedávat najevo své potěšení, když Arthur čas od času zvedl zrak a zaujatě naslouchal části, kterou zrovna přehrával na piano.

Před několika dny Arthur odeslal poslední z esejí toho semestru. Seděl na pohovce a Dante mu celou dobu koukal přes rameno, když společně odpočítávali, kdy má stisknout Enter. Systém se na chvíli zasekl – probíhá zpracovávání požadavku – a jim se zatajil dech. Arthur se nejistě ohlédl, Dantovi se však ve tváři zračilo odhodlání a pak se vítězně usmál, když se prázdné políčko na obrazovce vyplnilo zelenou fajfkou. Úlevně vydechl a Dante ho zezadu objal kolem krku. V hrdle mu bublal smích, když se vyvlékal z jeho sevření, aby mohl notebook zaklapnout.

Společně pak z obýváku i kuchyně odnesli všechny učební materiály, noviny i příručky, které se Arthurovi podařilo tam za těch pár týdnů nastřádat, a na posteli v jeho ložnici je třídili dle předmětů na hromádky, které pak Dante vkládal do desek a fólií a následně do spodního šuplíku v Arthurově psacím stole.

Nemohl se zbavit pocitu vlastní úlevy, když se Arthur s jemným úsměvem na tváři a s roztaženýma rukama prošel po bytě.

Následující dny chtěli strávit doháněním komentovaných prohlídek parků a podniků, o kterých Dante často básnil, když se však hned první den vrátil po poledni z práce, Arthur stále tvrdě dospával probdělé noci z posledních týdnů, a on se zavřel ve vlastním pokoji s Lancovými party a kytarou. Dokonce i večerní plán návštěvy kina nahradili Netflixem a donáškou jídla a Dante si zas a znova připomínal, že nezáleželo na tom, co spolu dělali a prožívali – každá chvíle strávená s Arthurem DeLuca byla mimořádná a on se snažil vtisknout si ji do paměti.

Klid a bezstarostná nálada Arthurovi vydržela až do dnešního rána. Toho dne měly přijít celkové výsledky i s průměrem, podle nějž mohl Arthur odhadnout, jestli se mu podařilo dosáhnout na prospěchové stipendium. Přerovnával hrnečky v policích, zdánlivě bezmyšlenkovitě zíral před sebe a bezúspěšně ignoroval vibrující mobil – ani jeho spolužáci zřejmě neměli nic lepšího na práci než užírání se čekáním na zveřejnění výsledků zkoušek po prvním semestru.

Před polednem se objevil na chodbě s přecpaným košem na prádlo. Výhružky, že už nemá ani čisté trenky, na Danta sice nezapůsobily tak, jak doufal, ale nakonec se mu podařilo ho dokopat k sesbírání vlastního špinavého oblečení, svlečení ložního prádla a nalezení klíče od prádelny.

V pracovní dny bývaly všechny pračky i sušičky prázdné a Dante se na jednu z nich posadil, zatímco Arthur třídil svoje prádlo na tmavé a světlé.

„Takže kolik dní volna vlastně budeš mít?" zeptal se Dante. Líně se přehraboval ve vlastním oblečení a jedny za druhými házel do otevřeného bubnu své bílé boxerky.

„Skoro tři týdny."

Pokýval hlavou. Sledoval, jak luští příkazy v symbolech na cedulkách svých košil, a nakonec je s povzdechem strká do bubnu také. Do přihrádky přilil aviváž, navolil příslušný program a přesunul se k další volné pračce, na které zrovna Dante neseděl. V tichosti tam oba nacpali všechno své tmavé prádlo a Dante zatočil knoflíkem na straně. Pračka zablikala a zase zhasla.

„Nepojedu domů."

Zvedl hlavu, usmál se a pak své rty roztáhl možná ještě o maličko víc, když spatřil, že úsměv hraje na tváři i Arthurovi.

„Myslíš, že tě dokážu dostatečně rozptýlit?"

Svoje zčervenání se pokusil zamaskovat smíchem, upřímným. Do bubnu přihodil poslední zatoulanou ponožku a otočil se na Danta. „Je to všechno?"

Přetáhl si přes hlavu hnědé tričko, nacpal ho do pračky a neubránil se úsměvu, když Arthur pobaveně vytáhl obočí. „Tak?"

„Má mě to vzrušovat?"

„Vzrušuje?"

„Viděl jsem tě víckrát bez trička než s ním."

Cukl koutkem. „Neodpovídáš na otázku."

„Ty taky ne. A já-" Sebevědomý úsměv. „-se ptal první."

Našpulil rty. „Vážně?"

Chvíli ho sledoval, než si přeložil ruce přes hruď a opřel se bokem o jednu z nepoužívaných sušiček. „Slíbil jsi, že mě vezmeš do antikvariátu. A do kavárny na donut. Do obchodu s vinylama a do parku. A taky do akvária."

„Na akvárium jsem zapomněl."

„A taky na Space Needle."

Zamyšleně kývl. „To má bejt to místo, kam beru lidi na romantický rande?"

„Tvoje slova, ne moje," zasmál se. „Ne, já mám zájem o prohlídku města s vycházející hvězdou."

Cítil, jak se mu do tváře vkrádá úsměv. Narážky na jeho místní úspěchy byly předmětem většiny jejich počátečních konverzací a jeho z nějakého důvodu hřálo na srdci, že se k nim Arthur vrátil. „Možná bych tě někam vtlačil."

„Dobře," zazubil se a přistoupil k němu blíž, takže se téměř dotýkali koleny.

„Exklusivní prohlídka s rozhovorem pro noviny," pokračoval.

Arthur se ušklíbl. „Bez rozhovoru. Etika."

„Pravda," přisvědčil Dante. „Takže tě budu moct nahoře políbit?"

Pokrčil rameny. „Podle toho, jestli za to ten výhled bude stát."

„Líbal jsi mě v metru," rozesmál se Dante.

„A jenom nerad bych to opakoval," připojil se k jeho smíchu Arthur, přestože do něj Dante šťouchnul špičkou boty. „Metro," upřesnil a pak celý zčervenal. „Čímž ale nechci říct, že se mi to nelíbilo. Ne. Líbal- líbáš... Můžu jenom doufat, že líbám aspoň z poloviny tak dobře jako ty, protože... líbal bych tě i teď. Vlastně i kdybysme zrovna byli v metru, tak bych-"

Dante se kousl do rtu. Arthur ve tváři zrudl, když mu dlaň položil na tvář. „Líbáš skvěle. A nechám se přesvědčovat zas a znova. Klidně i teď, v tuhle chvíli, když budeš chtít."

Arthur polkl, než shlédl k jeho rtům a sklonil se k němu.

Líbali se pomalu, líně, jako by jim všechen čas světa ležel u nohou. Dante mu prsty přejel zezadu po krku a srdce mu mohlo vylétnout z hrudi, když mu Arthur omotal ruce kolem ramen poté, co špičkou jazyka přejel po jeho spodním rtu. Poslepu dlaní opisoval linii jeho těla a přitáhl si ho za pas blíž, aby mohl jeho boky pevně sevřít mezi svýma nohama.

Hučelo mu v uších a v končetinách pociťoval příjemný třas, když zůstali tvářemi přitisknutí k sobě. Naposledy mu přejel prsty po zátylku, než otevřel oči a zadíval se na něj. Hrudník se mu prudce zvedal a líce mu zrůžověly, přesto jen stěží ovládal svůj úsměv. A stejně tak Dante.

„Takže mě políbíš na vršku Space Needle?"

Arthur pobaveně protočil oči. „Ale dožaduju se slevy. Už jseš na mě moc slavnej."

„Nepřispěješ na zvířátka?"

Zakroutil hlavou. „Ani na děti v Africe."

Nedokázal zadržet smích.

Zdánlivě nic se mezi nimi nezměnilo, a přece se Dantovo srdce rozbušilo očekáváním při každém Arthurově pohledu. Téměř ho děsilo, s jakou lehkostí se dokázali přesouvat od jednoho tématu k druhému, s jakou přirozeností na sebe reagovali a s jakou samozřejmostí do sebe zapadali. Oni, jejich dlaně, jejich rty. A přece jejich dny plynuly stále stejně – sedávali vedle sebe v obýváku, Arthur s knihou, Dante s kytarou, a pod dekou se dotýkali nohama, večer se i hodiny dokázali dohadovat, jaké jídlo si nechají dovézt (stylem ne, vyber ty, mně je to vážně jedno), a snad počtvrté rozkoukávali ten jeden seriál na Netflixu, jen aby ho po patnácti minutách zase vypnuli s tím, že mnohem raději budou věnovat pozornost jeden druhému. Jen to všechno bylo protkáno vzájemnými pohledy, úsměvy a občasnými polibky, které v Dantovy dokázaly vyvolat bouři emocí, která jeho tělem rezonovala i následující den.

Svůj dech se snažil zklidnit i teď, když seděl na stoličce u piana a v duchu procházel závěrečnou část klavírního partu. Papír postavil do notového stojanu a chystal se hrát, když se k němu postavil Arthur. Aniž by promluvili, Dante se posunul na úplný kraj sedátka a Arthur zaujal místo po jeho boku. Zdráhavě stiskl jednu z kláves a ruce zase stáhl do klína, když se nástroj rozehrál.

Dante rozložil prsty po klaviatuře a začal hrát podle not. Nebyla to příliš těžká skladba, jen vprostředku dostával klavír prostor pro drobné sólo, které Danta zaujalo již na první pohled. Zbytek jeho partu však tvořily především akordy, které, jak odhadoval, sledovaly melodii textu. Nemohl se dočkat, až bude Reece doprovázet, až se bude moct napojit na její energii a sledovat její interpretaci.

„Zahraj mi něco."

Cukl koutkem. „Hraju."

„Něco, co znám."

„Něco, co znáš, nebo něco, co si myslím, že bys mohl znát?"

Pod klavírem ho jemně kopl do holeně. Dante příliš dlouho nepřemýšlel, než začal hrát House of the Rising Sun. Arthur chvíli tiše naslouchal a sledoval, jak se mu prsty pohybují po klávesách, jak hudbu prožívá celým svým tělem a v dynamických pasážích se střídavě hrbí a prohýbá v zádech. Když se blížil ke konci, nebo si to alespoň myslel, ozval se.

„Půjdeme spolu někam?"

Přestal hrát a překvapeně se k němu otočil.

„Až zjistím, že jsem dopadl tak hrozně, že mě vyhodí ze školy." V jeho hlase zaslechl náznak smíchu.

„Mám tě vzít na dort za dobrý vysvědčení?"

„Jenom chci... vypadnout. Uzavřít kruh."

Přikývl. „Nebudeš volat domů?"

Stáhl rty do úzké linky. „Až večer."

Mlčeli. Dante zvedl ruce, jako by chtěl něco zahrát, ale žádnou klávesu nestiskl. „Dopadne to dobře. Nevím, kdo jinej by to stýpko měl dostat, když ne ty."

„Jsou lidi, který dřeli mnohem víc než já."

Pokrčil rameny. „I kdyby, tak to neznamená, že nepatříš mezi ty nejlepší."

„Dante," povzdechl si, „ty víš, že-"

„Nenechám tě odjet."

Smutně se pousmál. „Rád bych, abys o tom mohl rozhodovat ty."

Otočil se a nohy natáhl k němu do klína. Arthur trochu nejistě shlédl, než paže položil na jeho kolena. „Je to poprvé, chápu, že se těch výsledků bojíš. Ale nepochybuj o sobě. Vybrali by tě do novin, kdybys na to neměl? Vybrali by tě, abys prezentoval svůj dokument? Chtějí tě tam a ví, že si to zasloužíš. A ty to někde uvnitř víš taky a není nic špatnýho na tom si to přiznat."

„Dante-"

„Ukaž mi C."

Vytáhl obočí, než se rozesmál. „Ty víš, že si to nepamatuju."

Protočil oči, pak mu ukázal bílou klávesu téměř uprostřed. „Takhle se v tý čtyřruční hře moc neposouváme."

„Tohle je doslova moje druhá hodina."

„A zřejmě jsi nedělal domácí úkol."

Pobaveně zakroutil hlavou. Natáhl ruku a jeden po druhém zahrál osm tónů. „Pamatuju si tohle."

„Stupnice," pokýval hlavou Dante. „Beru zpátky. Jseš dobrej."

Usmál se, jen na moment, ale Dante věděl, že si ten úsměv bude pamatovat. Stejně jako všechny předchozí a i ty, které měly následovat. Pozoroval, jak prsty přejíždí po klávesách, aniž by cokoli zahrál, a snad poprvé v životě mu nevadilo, že je piano tiché.

Modré oči se mu leskly, když klečel na pohovce a před ním ležel na dece otevřený laptop. Zhluboka dýchal a správné přihlášení do studijního systému se mu podařilo zadat až napočtvrté. Na kuchyňském stole zacvrlikal Arthurův mobil a Dante nakoukl na rozzářenou obrazovku.

„Něco od Ellen."

„Nechci to slyšet," vyhrkl hlasitě a trhl hlavou. Dante zvedl ruce nad hlavu a od stolu zase odstoupil. „Přečetl sis to?"

„Jen reagovala na nějakou tvojí zprávu."

Pohled zase sklopil k počítači a Dante se postavil k opěradlu pohovky. Arthur po něm na moment střelil pohledem, než zamumlal: „Ještě tam nic nemám."

„Udělám čaj."

„Ne, buď tu se mnou!" požádal ho naléhavě, do klína si přitáhl polštář a posunul si na nose brýle.

„Jsem tady," ujišťoval ho Dante, zatímco do varné konvice napouštěl vodu. Arthur si pro sebe něco mumlal a Dante slyšel, jak dokola stiskává klávesu F5. Z horní poličky sundal dva otlučené hrnky a plechovou krabičku s čajovými sáčky.

Nepotřeboval, aby mu Arthur připomínal, co všechno závisí na jeho úspěchu. A že možná tolik nejde o univerzitu a jeho budoucnost, vlastně ani o Seattle a Danta, jako o překonání jeho vnitřního boje. O důkaz, že na to opravdu má, že jeho přijetí nebyl omyl a shoda náhod.

Začínal chápat, že ať už mu řekne cokoli, i když mu bude každý den připomínat, že je dobrý a že má talent, někdy to nebude stačit. Že budou dny, kdy nebude záležet na jeho názoru tak jako na vyčíslené známce v systému, dny, kdy se bude muset spokojit s tím, že v Arthurových očích nedokáže nikdo jeho hodnotu vyjádřit líp než kabinet studovaných profesionálů.

Přesto se předsevzal, že se nenechá umlčet edukačním systémem a jeho dopady na studenty. Neměl v úmyslu Arthura přestat podporovat. I kdyby se všechny jeho pochvaly setkaly s nedůvěrou, věděl, že je příští den vyřkne znova. Protože přesto, že se Arthur mračil na obrazovku a ret si rozkousával do krve, Dante nepochyboval o tom, jaký výsledek se v systému objeví.

Právě otevíral šuplík, aby mohl vyndal lžičky, když Arthur nevěřícně zašeptal: „Mám to."

„Cože?" Dante vystartoval k pohovce a sklonil se k laptopu. Průměrovaná čísla, kódy ani barevné roztřízení předmětů mu nic neříkalo, proto věnoval Arthurovi zmatený pohled.

Místo vysvětlení si ho však přitáhl do pevného objetí. Obličej mu zabořil do ohbí krku a pak znovu zamumlal: „Mám to, Dante. Panebože."

„Máš to," zopakoval rozčarovaně Dante a cítil, jak se mu hrudníkem rozlévá povědomé teplo a radost. Široce se usmál. „Jsem na tebe hrozně- Arte, nebreč." Oba se rozesmáli, když se Arthur s uslzenými tvářemi odtáhl. „Jsem na tebe hrozně pyšnej, slyšíš?"

Přikývl a z očí se mu vyvalily další slzy. Dante je jemně setřel palci a ještě jednou ho přitáhl k sobě – jak jen to s opěradlem mezi nimi šlo. Někde vzadu pípala a blikala konvice, čaj byl však poslední věcí, která Danta v tu chvíli zajímala. Držel Arthura ve své náruči, stále dokola mu šeptal, jak je na něj hrdý, a nehodlal ho pouštět, dokud si o to neřekl.

Cítil, že spočívali ve vzájemném objetí i při cestě metrem, když stáli vedle sebe a přidržovali se olepené vertikální tyče mezi dvěma řadami sedaček. Arthur se nedokázal zbavit svého úsměvu a Dante při pohledu na něj také ne. Byla to zvláštní lehkost a svoboda, se kterou se jeden do druhého vpíjeli očima, a Dantovi se zdálo, že cítí váhu, která Arthurovi spadla z ramen. Byl vděčný, že to všechno mohl prožívat s ním.

Nejen úspěch, kterým dovršil téměř půl rok tvrdé práce a probdělých nocí, ale i vlastní posun v kariéře, pohled na modré nebe a ranní ospalost. Procházky městem, tragédie v kuchyni i záchvaty smíchu nad nepovedenými vtipy. Telefonáty domů, kousky pracovních směn, nadávky na sousedy, ladění kytar. Bušení do klávesnice, zatímco sám listoval sbírkami básní v poničených vazbách, tiché opakování formulek a pohledy. Úsměvy, doteky. Polibky.

Otevřel mu dveře, když vcházeli do zatuchlého krámku na rohu ulice. Nad hlavami jim zacinkal zvonek a po tvářích je pohladilo teplo. Arthur kmital očima po desítkách vybledlých plakátů, potrhaných pozvánkách na koncerty a vystavených obalech na vinyly, zatímco Danta následoval podél regálů plných cédéček a kazet dál do útrob podniku. Tiše se pozdravili s prodavačem, který se krčil za pultem a listoval nejnovějším vydáním časopisu Rolling Stone, a Dante se zářivě usmál, když se zastavili u přihrádek napěchovaných starými vinyly. Kartonové oddělovače byly popsány názvy interpretů i žánry a Arthur polkl, když polovinu z nich nepoznával. Prsty zaujatě přejel po několika deskách a otočil se na Danta, který už mezi nimi listoval, jako by věděl přesně, co hledá.

Z reproduktorů tlumeně hrál James Brown a Dante nehlasně zpíval text s ním. Arthur nejistě prošel kolem něj na druhý konec místnosti, kde se v přepravkách válely další desítky vinylů, tentokrát pečlivě zatavených.

„To jsou novější interpreti," zaslechl Danta, který si zřejmě všiml, co si prohlíží.

Klekl si k bednám a zalistoval několika drahými kompilacemi hitů skupin jako Queen nebo Beatles, než se dostal k relativně novým albům populárních kapel, které se zřejmě rozhodly s nemalou přirážkou vydat svá díla i na deskách. Cukly mu koutky, když narazil na elpíčko Arctic Monkeys.

„Pořád jsem tu skladbu neslyšel."

„A stejně ji dokážeš zahrát zpaměti," připomněl mu Arthur.

Pokrčil rameny, vzal mu desku z ruky a strčil si ji pod paži k odrbanému pouzdru s vinylem od osmdesátkové kapely, jejíž název si Arthur jen mlhavě vybavoval.

„Chci si ji poslechnout."

„K tomu nepotřebuješ kupovat vinyl," uchechtl se nechápavě Arthur.

„Líbí se mi obal," našpulil rty. „Vždycky jsem chtěl zkusit vytáhnout nějaký album namátkou. Ale na to si až moc dobře pamatuju, co kde je."

Zakroutil hlavou, ale jeho poznámku už nijak nekomentoval. Zabrouzdal do kategorie ‚jazz' a poté, co nalistoval již šesté album jistého Arta Peppera, zase věnoval pozornost Dantovi. Ten zůstával zahloubaný v synthpopu.

„Chtěl jsem s tebou o něčem mluvit."

Zvedl hlavu. Bříškem prstu obkresloval hranu kartonového oddělovače a konec dlouhé červené šály mu zapadl mezi desky. Dante odložil dvě vybraná alba a prohrábl si vlasy. „Dobře."

Tu větu od něj čekal už před několika dny. Vlastně ji čekal už ten sobotní večer, kdy se vrátil z práce a Arthur mluvil se svou matkou. Snažil se věci prožívat v okamžiku; když se ho Arthur ptal, jestli se mohou políbit, nemyslel na to, jestli se ho zeptá i zítra. Pozítří. Za měsíc. Stejně tak se nezdržoval myšlenkami na to, zda by mu odpověděl kladně. Za týden. Za rok. Stačilo mu vědomí, že momentálně vyhledávají jeden druhého, věděl však, že to pro Arthura nebude jistota. A že možná brzy zjistí, že nic zahrnující Danta není jistota.

„Volala mi máma," začal Arthur nejistě a Dante stáhl obočí k sobě. „Co? Ještě jsem nic neřekl."

„Ne, já jen... pokračuj."

Chvíli mu hleděl do očí, než se znovu rozmluvil. „Vzala si do hlavy, že musí přijet na to promítání. Asi se jí dotklo, když jsem řekl, že zůstanu tady."

Dante se ušklíbl. „Kdybys odjel, tak by se to zase dotklo mě."

„Chce, abych jí provedl po městě, ještě tu nebyla. A taky by chtěla poznat tebe."

Z nějakého důvodu se Dantovi rozbušilo srdce. Paní DeLuca už znal, pokud se tomu tak po absolvování společných telefonátů párkrát do týdne dalo říkat. I z těch občasných pozdravů byl však nervózní a teď by se s ní měl setkat tváří v tvář. Čelit jí nejen s tím, že k jejímu synovi rozhodně něco cítil, ale momentálně i s tím, že to něco začínalo pomalu nabírat reálnou podobu. A podle Arthurových reakcí hádal, že ani on z jejího nápadu není příliš nadšený.

„Takže se mám připravit na čistku? Vyžehlit svoje nejlepší tričko?"

Protočil oči. „Nebude ti prohrabávat šuplíky v pokoji, Dante, a hledat drogy. A... já- ty-" zarazil se.

„Byl to vtip." Arthur přikývl. „A nechci, abys plánoval... totiž, nechci, abys měl pocit, že bys měl..."

„Ještě jsem jí to neodkýval. Řekl jsem, že to první musím probrat s tebou, a když řekneš, že..."

Dante mlčel. „Chceš, abych to odkýval, nebo ne?"

„Asi jo, ale-" povzdechl si a rty stáhl do úzké linky. „Bylo by to pro mě asi stejně tak divný jako pro tebe. Jenže ona už proti mně vyslala i Robin, chtěly přijet spolu. Dokonce navrhla, že by objednala hotel, kdybychom se nevešli."

„Je to tvoje máma. A je to i tvůj byt. Máš právo si zvát... rodinu. Kohokoli. Všechny."

„Pochopím, kdybys nechtěl, aby sem jezdila. Kdyby ti to bylo nepříjemný – kdybychom to nechtěli řešit –, tak já jí to řeknu. Že se to zrovna nehodí."

„A kdy se to bude hodit? Za měsíc se ti ozve znova," poznamenal Dante.

„Já vím," hlesl. „Jenže tohle... Potřebuju, aby to ještě chvíli bylo jenom naše. Moje."

„Pořád by to bylo naše. A tvoje. Umím držet jazyk za zuby, toho se nemusíš bát."

„Nemluvím jen o... o nás," zamumlal s červenými tvářemi. „Konečně mám pocit, že je to můj život, že dělám vlastní rozhodnutí. A nevím, jestli chci, aby to rozebírala."

Věděl naprosto přesně, o čem mluví. Nevzpomínal si na chvíli, kdy nebylo jeho individuální rozhodnutí zpochybňováno, kdy nebyla nalezena chyba na jeho tvorbě, jeho životě a na něm samotném. To máš z toho, s kým se taháš. Z toho, co posloucháš. Co nosíš na sobě. Jak mluvíš. Nezáleželo na tom, co udělal nebo neudělal, všechno bylo podrobeno drobnohledu a vystaveno kritice – a vždycky se našel důvod, proč něco nefungovalo podle představ.

V hlavě nedokázal přijít na jedinou věc, kterou snad mohla paní DeLuca svému synovi vytknout. Kromě něj. Sklonil hlavu a prstem přejel po výjevu na albu Arctic Monkeys.

„Nejspíš by tu byly jen pár dní a já bych s nima stejně pořád jen lozil po památkách," pokračoval Arthur. „Ale jestli se ti to nezdá, tak mi řekni. Já jí to nějak vysvětlím."

„Jasně. ‚Mami, Dante se se mnou líbal a teď se ti nemůže podívat do očí. Zkus se zeptat znova za pár měsíců.' To fakt pomůže," zamumlal.

„A myslíš, že já jsem schopnej se jí podívat do očí?" Dante se zamračil a stáhl obočí k sobě. Arthur si přejel dlaní přes tvář. „Takhle jsem to nemyslel. Promiň. Jenom-"

Frustrovaně se rozesmál. „Jenom máš strach, co na mě řekne? Jo, já taky. Hádám, že rovnou zamíří do tvýho pokoje a začne ti balit kufry."

„Nech toho," řekl Arthur unaveně. „Teprve zjišťuju, co tohle je a co to může být. A zatím to nedokážu říct tobě a ani sobě. Natož pak někomu jinýmu."

Natáhl ruku, ale mezi nimi stály stovky vinylů. Podíval se mu do očí. „Arte, nikoho nezrazuješ, když mlčíš, rozumíš? Pokud ještě nemáš co říct, tak to zbrkle nehledej. Soustřeď se na to, co víš jistě."

„Já vím, že nemusíme nic sdílet. A že by to bylo pořád naše. Moje. Ale cítím, že potřebuju... čas. Prostor. Zjistit, kde stojím a kam se odvážím vykročit. A to nedokážu, když mi bude stát za zadkem a mít tisíc řečí."

„Zkus se na to dívat jinak," navrhl Dante. Snažil se znít klidně, Arthurova slova však rozvířila jeho emoce a on toužil přelézt přes všechny vinyly, sevřít ho ve své náruči a vykročit na tu cestu s ním. „Bude to změna prostředí, třeba ti to ukáže něco, co jsi předtím neviděl. A Robin jen tak odmítnout nemůžeme."

Nepatrně se pousmál. „Má tě ráda. A máma si tě taky oblíbí, věř tomu nebo ne."

„Spíš ne, ale věřím tobě."

„Dobře," uchechtl se. „Takže jim mám říct-"

„Že jsou vítaný a že se budu snažit nechovat se jako kretén."

Arthur protočil oči. „Jestli čekáš, že ti na to něco řeknu, tak jsi na omylu. Nemusíš se shazovat, abys pro mě byl zajímavej."

Dech se mu zadrhl v plicích. Prsty přejel po vinylech a vyhýbal se Arthurovu pobavenému pohledu.

„Jak že jsi to říkal? Vytáhnout něco namátkou?" zeptal se po chvíli, zavřel oči a zalovil mezi desky. Vytáhl jednu z novějších, zatavenou v trhajícím se plastu. „Caught A Ghost, znáš je?"

„Ne," zamyslel se. „Tahal jsi to z jazzu?"

„Asi jo, nedíval jsem se," pokrčil rameny, obešel regál a podal desku Dantovi. „Neměli bysme si je aspoň poslechnout, než je vezmem?"

Dante zacukal obočím. „Pak by to úplně ztratilo smysl, ne?"

„A když se nám nebudou líbit?"

„Tak si stejně vždycky vzpomenu na tebe. A za to mi to stojí."