Co si Dante Sterling vzpomínal, Prince pro něj vždycky byl tajným ztělesněním dokonalosti. Byla to jeho matka, kdo mu představil Princovu hudbu (což mu upřímně pořád moc nelezlo do hlavy) a on ji tudíž čistě z principu až do svých osmnácti, kdy se jednou provždy vymanil z rodinného vlivu, nemohl vystát. Ani jeho styl mu nebyl příliš blízký, nenáviděl fialovou barvu a Princ byl oproti němu až příliš krásný. Měl perfektní pleť, uhrančivé oči a později o něm v duchu často referoval jako o muži, který probudil jeho sexualitu.

Když se s tím jednou svěřil Maxovi, chlapec se nechápavě ušklíbl a řekl, že Prince mu nesahá ani po kotníky. A Dante se tomu tenkrát hořce zasmál.

Bylo pondělí a on měl den volna – podle jeho přesvědčení naprosto zasloužený. Celou sobotu prospal v posteli, v neděli sotva odkroutil svou odpolední směnu ve Starbucks, a když se v pondělí pár minut před dvanáctou probudil, okamžitě ho popadla touha zajet si na Capitol Hill a prošmejdit místní secondhandy.

S cigaretou v puse a koženou bundou přes hlavu jako záchranným deštníkem před oslepující clonou deště došel na stanici metra – Dunham k jeho zklamání nebyl nikde poblíž. Upřímně by mnohem radši na Capitol Hill došel, počasí mu však změnilo plány. Alespoň ale nebyl nucen jet autobusem. Nenáviděl autobusy – hlavně proto, že po stranách měly až bolestivě trapné reklamy na nosní, ušní, krční a zubaře – a taky jejich řidiče, protože na rádiu vybírali jen ty nejhorší možné stanice. Do uší si ze sluchátek pustil Prince, vyždímal si mokré vlasy a nohy natáhl před sebe.

Cestou se trochu vyjasnilo, a přestože byly ulice prolezlé chladem a stříbrným oparem, Dantovi se na tváři objevil úsměv. Záležitost s Eamesem se mu podařilo dostat z hlavy a rozhodl se znovu se s ním sejít nejdříve za pár týdnů, aby mohli oba trochu vychladnout.

Poplácal po rameni sochu Jimiho Hendrixe vyobrazeného na kolenou a s kytarou v rukou uprostřed chodníku, přešel silnici po duhově vybarvené zebře a zastavil se u sloupu městského osvětlení, aby z několikacentimetrové vrstvy různě starých i barevných plakátů zjistil, kdo bude následující měsíc hrát v okolních klubech. Capitol Hill byl jeho nejoblíbenější čtvrtí a kdyby nebyl relativně vzdálený od pobřeží a Pioneer Square, neváhal by ani minutu a přestěhoval se.

„Ahoj, Dahlio," usmál se na černošku s afrem a obrovskými zlatými kruhy v uších. Vlastnila jeden z jeho nejoblíbenějších obchodů.

„Nazdar, Michelangelo," kývla na něj zpátky. „Před týdnem mi sem jedna slečna přinesla naprosto božský džíny, mrkni na ně, jsou vzadu u Rosemary."

Rosemary byla plastová manekýna, kterou Dahlia koupila společně s dalším harampádím ve výprodeji skladovacích kójí před pár lety. Chyběla jí pravá ruka a měla poškrábaný obličej, takže dostala nový vzhled v podobě zelené sprejové barvy. A stylový kovbojský klobouk, řadu různobarevných kabelek a sadu korálů i zlatých náhrdelníků na krk.

„Díky za tip," mrkl na ni, postoupil skrze korálkovou zástěnu dozadu do obchodu, pozdravil Rosemary (to bylo základní pravidlo Dahliina obchodu – chovat se k Rosemary jako k opravdové) a zeptal se, jak se má. Povyprávěl jí, že se chystá na oběd do McDonaldu a slyšel, jak se Dahlia vpředu směje.

Nelhala – mezi haldami džínů i kalhot všech střihů i materiálů se vyjímaly typické denimové kalhoty s vysokým pasem a nefalšovanými kapsami a, to bylo jejich kouzlo, nášivkami ze všech druhů látek. Dante popadl všechny čtyři páry a zavřel se s nimi v kabince.

Ze zadní kapsy svých šedivých zvonů vytáhl mobil a položil ho na starý divan potažený květovanou látkou příjemnou na dotek.

„Sedí?" to se ptala Dahlia. Dante odtáhl závěs a zapózoval jí. Usmála se a odhalila škvíru mezi předními zuby. „Ty ber, Leonardo."

„Rozhodně," přikývl znalecky a ještě jednou se prohlédl v zrcadle. Přes koleno měly džíny záplatu ze žluté látky s kopretinami, látka na zadních kapsách byla vyměněna za pestrobarevný kostkovaný flanel a spodní lem levé nohavice byl obšitý černými blyštivými korálky.

„Ještě pro tebe mám překvapení na kase."

„Nemůžu se dočkat!" zvolal přes závěs, převlékl se zpátky do svého a když se chystal schovat mobil zpátky do kapsy, blikla na něj příchozí zpráva od Arthura DeLucy. Dante se nepatrně zamračil. Od pátku, kdy psal, že nebude moci přijít na jeho gig do Centralu, se mu neozval. Skepticky otevřel konverzační vlákno.

Arthur: Ahoj, ještě jednou promiň za ten pátek. Můžu ti to vynahradit dneska odpoledne?

Dante: Myslíš vynahradit sobě tím, že se mnou konečně napíšeš ten rozhovor?

Arthur: Tak trochu... máš čas?

Dante: Za půl hodiny budu na kampusu.

Uvědomoval si, že byl na Arthura možná trochu nepříjemný, zároveň se však ve své hlavě nemohl zbavit pocitu, že za to, co se stalo v noci z pátku na sobotu, může částečně vinit právě něj. Kromě toho se s ním Arthur dokázal bravurně poprat.

Rozloučil se s Rosemary a Dahlii položil na poškrábaný skleněný pult džíny.

„Tak ukaž," vyzval ji.

Zpod pultu vytáhla denimovou bundu přesně ladící k džínům, které si právě Dante vybral. Vytáhl nedůvěřivě obočí.

„To sem nepřinesla ta stejná osoba?"

„Ne," zazubila se nadšeně Dahlia. „Hustý, co? Věděla jsem, že by sis ji okamžitě zamiloval. A že by šla hned pryč, kdybych ji nechala v obchodě. Takže tu na tebe čeká už pár týdnů."

„Měla jsi mi napsat, stavil bych se dřív!" ohradil se Dante a z peněženky vytáhl platební kartu.

„Kdybych ti napsala hned, co jsem ji dostala, už bys zase neměl ty džíny," pokrčila rameny Dahlia. „To je osud."

A Dante se na ni usmál. „Dám ti vědět, až si to vezmu na koncert."

„Budu v první řadě."

Naposledy na ni mávl, otočil se na patě a s denimovým setem složeným v papírové tašce se vydal zpátky na stanici metra.

Komplex budov UW rozhodně nezapadal do krajiny domků a mrakodrapů v dáli za Lake Union. Univerzitní budovy byly postaveny ve stylu typických anglických škol s dlouhou tradicí, měly spoustu ozdobných věžiček, dekorací na kamenných zdech a jednotabulková okna. Jako malý kluk se tam často jezdil dívat se svým bratrem, který o studiu na místní univerzitě toužil snad od chvíle, kdy nastoupil do první třídy. Vždycky se pak posadili na lavičky v japonských zahradách pár bloků od kampusu, koupili si zmrzlinu a Quentin do zblbnutí mluvil o tom, kolik knih asi musí být v univerzitní knihovně a jaké to je bydlet na místní koleji. Dante se ho pak snažil přemluvit, aby dál bydlel doma s ním a maminkou a tatínkem, až půjde na vysokou. A Quentin mu místo odpovědi jen pocuchal rezavé vlasy.

Posadil se na kamennou hranu obrovské fontány uprostřed nádvoří a napsal Arthurovi, kde čeká. Samozřejmě, v kampusu by se nedokázal ztratit, ale budovy znal jen podle určitých symbolistních znaků, které si s bratrem stanovili – vysoký javor s vyřezanými iniciálami G.H., balvan v podobě srdce, věčně rozkvetlá japonská třešeň. Rozhodně nedokázal říct, kde se nachází která katedra.

Arthura poznal hned, jak se objevil v kamenném podchodu ve společnosti dalších dvou chlapců a jedné dívky. Měl na sobě svůj černý kabát, modré kalhoty ohrnuté u kotníků, zažloutlé conversky a na hlavě měl červenou kšiltovku, kterou Dante poznával z jeho profilové fotky na Facebooku. Na nose mu seděly brýle s průsvitnými obroučkami a na zádech táhl světlý batoh. Dante na něj kývl a i na tu dálku si všiml, že se Arthur usmál, když mu mával zpátky. Promluvil ke svým spolužákům a všichni čtyři společně zamířili k fontáně.

„Přivedl sis i maskérku a fotografy?" zeptal se s úšklebkem Dante.

Dívka po Arthurově boku se nechápavě zamračila, oba chlapci si vyměnili pohledy a zkřížili ruce na prsou. Arthur sám se ale zasmál.

„Chci tě dostat na obálku."

„Tím chceš říct, že ty se chceš dostat na obálku," popichoval ho dál.

„Neboj, nechám ti půlku svojí nově nabitý univerzitní popularity. Možná tě i nechám docházet na schůze novin, když se tam dostanu."

„Stačí mi, když budu mít každý ráno za dveřma borůvkovej muffin."

Arthur se naposledy usmál a sklonil hlavu, takže mu hnědé kudrliny spadly do čela. Pak náhle zrudl, popostrčil si brýle na nose a odkašlal si. Ukázal na trojici po svém boku.

„Tohle jsou mí přátelé – Ellen, Danny a Kyle. Lidi, tohle je Dante."

„Potěšení na mé straně," uklonil se teatrálně Dante a se všemi si potřásl rukou.

Danny, chlapec s nakrátko střiženými světlými vlasy a v tmavě modrém blejzru si ho obdivně prohlížel: „Takže ty jsi fakt ten týpek ze Sound Off?"

„A ty jsi fakt Arthurův přítel?"

Danny znervózněl a poodstoupil krok dozadu. „Se sestrou jsme ti fandili."

„Dík."

Arthur si znovu odkašlal a ještě jednou se rozhlédl po svých přátelích: „Tak my půjdeme."

Dante naoko podmračeně sledoval, jak všichni tři odchází zpátky do podchodu, pak se na Arthura ušklíbl. „Takže sis na mě přivedl posily?"

Zrudl a uhnul pohledem: „Promiň, nevěřili mi, když jsem řekl, že to hodlám napsat s tebou."

Dante mávl rukou, seskočil z hrany fontány a zapálil si cigaretu. „Takže máš nějaký speciální studio, kam si vodíš celebrity, nebo to uděláme někde na chodníku za popelnicema?"

Arthur zamrkal a cukl mu koutek. Porovnal si kšiltovku na hlavě a strčil si ruce do kapes kabátu. „Popravdě jsem nevěděl, že to budeš chtít dělat hned. Myslel jsem, že si zajdeme někam na jídlo a domluvíme se na termínu."

Pokrčil rameny: „Nevzpomínám si, kdy jsem jedl naposledy, takže proti tomu rozhodně nic nemám."

„Našel jsem tu jedno zapadlý bistro, kam chodí málo lidí, můžeme tam zajít."

„Veď mě," zavelel Dante, típl cigaretu špičkou boty a vydal se po Arthurově boku pryč z dlážděného nádvoří univerzitního komplexu.

Chvíli šli v tichosti a Dante si pobrukoval melodii, kterou Arthur neznal. Odolával pokušení zeptat se, co si nese v papírové tašce a znovu se omluvit za svou páteční nepřítomnost. Všichni mu říkali, že se omlouvá příliš často a hlavně za věci, které nejsou jeho chyba, on si ale nemohl pomoct.

„Promiň mi ten pátek," vyhrkl dřív než si stihl promyslet, co vlastně chce říct.

A Dante pobaveně zakroutil hlavou: „Už jsem popravdě přestal počítat, kolikrát už ses omluvil, jsem si ale docela jistej, že už to přesáhlo počet zubů Freddieho Mercuryho."

Arthur zrudl a rozpačitě se usmál: „To je hodně nečekaný přirovnání."

„To aby sis uvědomil, že už to začíná být směšný," řekl samolibě, ale Arthur z toho kupodivu necítil ani špetku posměchu nebo ponížení.

Prošli podchodem pro chodce pod mezinárodní dálnicí I-5 a Arthur Danta zavedl do červených prosklených dveří jednoho podniku. Posadili se naproti sobě dozadu do jednoho z boxů ve stylu padesátých let, kde měli soukromí, Arthur si sundal brýle a promnul si oči.

„Doporučíš mi nějakou specialitu?"

Arthur popadl jídelníček, znovu si nasadil brýle a pak se na Danta tázavě podíval: „Co všechno vlastně můžeš?"

„Můžu všechno, jen je tu riziko, že až nastoupím do metra, pobliju celou uličku a celej zbytek dne budu v křečích," pokrčil rameny Dante a připojil k tomu úsměv, jako by se nejednalo o kdovíjaký problém.

A Arthur ho chvíli sledoval, jako by se nemohl rozhodnout, jestli to myslí vážně, nebo ne. Očima se vrátil zpátky k jídelníčku. „Dobře, nechci, abys na mě podal stížnost, že jsem se pokusil otrávit celebritu. Takže se budeme držet něčeho, po čem normálně dojedeš domů."

„Jo, to bych ocenil."

Oba se rozesmáli, Arthur objednal dvojitou porci hranolek s kečupem a dvě veliké coly a ani jeden neřekl nic k tomu, že se dělí o jídlo z jednoho talíře.

„Jaký bylo to hnízdečko, kam ses minulej tejden chystal?" zajímal se Dante.

Arthur sklopil zrak a dlouho neodpovídal.

„Ty se k nim nastěhuješ?"

„Napsal jsem jim včera večer," přiznal neochotně a pak bázlivě zvedl zrak, aby sledoval Dantovu reakci.

„A?"

Nahrbil se nad talíř s hranolky. „Ještě se mi nikdo neozval zpátky."

Dante pokýval hlavou, hned několikrát a pak změnil téma. „Tak kdy míváš čas? Mohl bych klidně přijet sem, abys nemusel až dolů do Belltown."

„Úterky a středy jsem ve škole jen ráno, pak mám volno," odpověděl okamžitě Arthur. „Dante, vážně mě to mrzí, kdyby..."

„Belltown je daleko, já vím," Dante se pokusil o úsměv. „Neřeš to, je to v pohodě."

Po zbytek oběda převážně mlčel. Nemohl se dočkat momentu, až dojede domů, vyzkouší si denimový komplet od Dahlie a možná v něm rovnou dojde na Pike Place Market, aby něco zahrál. Už dlouho nehrál Space Oddity a v duchu si opakoval akordy. Pletly se mu prsty. Zas tak v pohodě to nebylo.